Budu se muset poohlédnout po nové „domovské“ lodi.
Upozornění: tento článek není o úspěšném českém závodním týmu. Je o třech sesterských lodích. Plachetnice CAPOEIRA, SALSA a LAMBADA, typ Jeanneau Sun Odyssey 379, tvořily v uplynulých letech nejnovější (a postupem času jedinou) část flotily malé „hobby“ charterovky MirAmo. A řízením osudu se stalo, že jsem mohl jejich kariéru sledovat ve formě takového osobního časosběrného dokumentu.
Všechny tři sestry kotvící vedle sebe v maríně Baotić v Segetu, základně MirAmo v letech 2014-2017.
Jak jsem se dal dohromady s CAPOEIROU a jak mi pomáhala posouvat se v jadranském jachtingu dopředu, už jsem se tu zmiňoval. Vypluli jsme spolu celkem šestkrát a pokaždé tu bylo něco nového. Ať už vedení lodě ve flotilové plavbě, dosažení ostrovů Palagruža a Jabuka, první dvoutýdenní plavba nebo třeba plavba s poloviční posádkou.
CAPOEIRA, tehdy ještě svítící novotou, v září 2013 v Sukošanu
Poprvé jsem se ní plavil ještě coby kapitán v zácviku pod dozorem Pavla Nesejta
Tuším v roce 2016 se na palubě objevila wi-fi. Mezi sezónami 18-19 prošly všechny tři lodě rekonstrukcí, během které dostaly do výbavy příďový šroub a solární panel. Zároveň se MirAmo zbavilo zbytku své „taneční“ flotily, vesměs postarších Bavárek se jmény jako MENUET nebo PASO DOBLE, takže už disponovalo jenom „třemi sestrami“ SO379.
Na palubě mé dvorní lodi jsme dopluli k odlehlým chorvatským ostrovům: v dubnu 2015 to byla Palagruža…
…a o rok později Jabuka.
Flotila MirAmo se dvakrát stěhovala. Ze svého původního působiště v Sukošanu se mezi sezónami 2013 a 2014 přesunula do Segetu u Trogiru a o čtyři roky později do Splitu. Tři sestry tak měly postupně i tři domovské základny 🙂
Někdy se sestry potkávaly na moři v rámci flotilové plavby (zde na Brači, vpravo LAMBADA a SALSA na jedné bójce, vlevo CAPOEIRA a Hanse 455 HELIOS)…
…jindy zcela náhodně a s posádkami, co se neznaly (CAPOEIRA a SALSA u mola ve Zlarinu)
V roce 2019 byla CAPOEIRA v mnou žádaném termínu zadaná a byla mi místo ní nabídnuta LAMBADA. Byl to dost nezvyklý pocit, ale zároveň se tu projevila výhoda sesterských lodí: nemusel jsem se nijak rozkoukávat, všechno bylo tam, kde jsem na to byl léta zvyklý.
A když jsme v roce 2020 nakonec nevypluli na Balt, obrátil jsem se na svou dvorní jadranskou charterovku a obratem dostal SALSU, čímž jsem završil sesterský hattrick 🙂
2019. Po úvodním zaváhání se ukázalo, že se LAMBADA tančí vlastně úplně stejně. Možná pozor na vrážení zadkem 😉
O rok později si potvrzuju stejné taneční kroky i pro SALSU.
Jak se ukázalo, vyvrcholení tohoto příběhu byl zároveň i jeho konec. Tento týden mi Tomislav z MirAmo oznámil, že všechny tři lodě přes zimu úspěšně prodal. V roce 2021 už na žádné ze sester nevypluju. A vlastně mě to dost mrzí.
Proč? Byla CAPOEIRA nebo její sestry tak skvělé lodě, že jim jinak v jachtingu nebylo rovno? Popravdě, ne. Trpěly obvyklým neduhem charterových plachetnic postavených v uplynulé dekádě, nedostatkem úložného prostoru. Ať už v bakistách (pravda, ten mohl československému jachtaři kompenzovat nezvyklý úložný prostor na zádi u zrcadla, jako stvořený pro ukládání plechovek) nebo dole v kajutách. Postupem času jsem začal opravdu postrádat středové vazáky. Z obvyklých dvou vinšen po stranách hlavní lukny u těchhle konkrétních lodí pravá chyběla, což je podle mě šetření na nesprávném místě.
Drobné závady se nevyhnou skoro žádné lodi…
…když už tu svou posádka dobře zná, jdou opravy hned lépe od ruky 🙂
Jednadvacetikilowattový Yanmar a dvoulistý šroub byly výkonově trochu nedostačující a neumožňovaly úplně spěchat na motor (já vím, že plachetnice má plachtit, ale vysvětlete to někdy jadranskému počasí). Digitální měřáky pro palivo a vodu s diskrétními stavy nula, čtvrt, půl, tři čtvrtě, plná se v provozu taky úplně neosvědčily. And last but not least: geniální „francouzské“ řešení prostorového uspořádání, kdy je madlo vždycky přesně o deset centimetrů dál, než by člověk potřeboval, a poslední schod na palubu je vyšší přesně o těch pár čísel, které znamenají rozdíl mezi bezproblémovým výstupem a naraženou holení.
Zlé jazky tvrdí, že kokpit SO379 je příliš malý na nějaké polehávání…
…já říkám, že šikovná posádka si vždycky najde způsob 🙂
Ale v jiných ohledech to byly moc prima lodě. Plachtění s nimi byla vyloženě radost, dobře se držely i za ostřejších okolností (koneckonců jsem své zatím nejtěžší podmínky na moři zažil právě na jejich palubách) a byly výborně ovladatelné. Hlavní plachta byla trochu přeplachtěná, ale kdo na to měl nervy a um, mohl s SO379 dosáhnout skvělých výkonů (několikrát jsme pluli devítiuzlovou rychlostí, což na jedenáctimetrovou loď není vůbec špatné). No a kdo neměl, prostě zrefoval.
Občas i na Jadranu silně přifoukne…
…ale po mírném dramatu s refem se zpravidla dá pokračovat dál
Jistě, nebyly dokonalé. Ale stejně jako nejsou dokonalí ani vaši přátelé, když mezi vámi vznikne pouto, berete je prostě takové, jací jsou, a užíváte si společné chvíle.
Jakkoli měly své chyby, CAPOEIRA ani její sestry nás nikdy nezradily ani v těch nejhorších podmínkách…
…a my díky nim zažili velkou kupu radosti z plachtění.
Sezóny 2013-2020 znamenají osm plaveb. Není námořník, který by je byl se mnou absolvoval všechny. Nejblíž se dostal HonzaM, který byl na všech plavbách, kdy jsem lodi velel (všechny kromě úplně první). On a Finwe se mnou taky sdílejí hattrick, plavbu na všech třech sestrách. Ale ať už jedna plavba nebo pět, děkuju všem dobrým duším, které se se mnou na palubě CAPOEIRY, LAMBADY nebo SALSY plavily. Děkuju i Tomislavovi a jeho osobnímu přístupu, kdy se člověk cítil jako klient víc domácky a rád se vracel. A děkuju i všem třem lodím a doufám, že je s novými majiteli čeká ještě spousta dobrodružství a naplavených mil.
Je třeba brát to s nadhledem. Loď je důležitá, ale dobrých lodí je, inu, moře. Mít dobrou posádku, to je oč tu běží.
A já teď ale asi potřebuju nějakou loď, ke které bych se mohl vracet. To bude možná trochu oříšek…