Vítá nás další slunečné ráno a s ním i vzrůstající ruch městského bulváru. Než se všichni zmátožíme, je už takové vedro, že raději snídáme v podpalubí. S neblahou předtuchou koukám do mobilu – a ano, předpověď větru pro tuto oblast hlásí na dnešek 0 – 4 uzly. Sakra práce už.
Snídaně v salónku
Po snídani vyrážíme znovu do města – chceme se podívat na ty části Starého města, které jsme včera nestihli za světla (případně vůbec), a hlavně vystoupat nahoru na hradby pevnosti Sv. Michala. Jdeme v pěti – Háňa prohlašuje, že bude raději hlídat loď.
Prohlídka je to sice úchvatná (ani nám není moc vedro – před dobou betonovou uměli lidé stavět města tak, aby v létě chladila a v zimě hřála), nicméně před hradem nás zastavuje stavební uzávěra. Mírně zklamaní koukáme na město a zátoku alespoň z přilehlého hřbitova. Na zmrzlinu a odpočinek po výšlapu do kopce se uchylujeme do nedaleké botanické zahrady.
Naše výprava během botanického vzdělávání
Cestou zpátky k lodi ještě zvládneme bleší trh a stánky s pohledy.
Později jsem si přečetl, že zrovna vrcholila rekonstrukce pevnosti, která tuto proměnila v moderní amfiteátr – viz příslušný web. O měsíc později už bychom zde byli úspěšnější.
Pak už je čas příprav na další cestu. V nedalekém krámku dokupujeme zásoby, dočerpáváme vodu. Ve 12:40 odplouváme od mola a vydáváme se do ústí kanálu a zpět na moře.
Háňu jsme našli po návratu v lodi spát spánkem spravedlivých. Nanosili jsme a uklidili nákup, připravili loď a vypluli, aniž by ho to sebemíň vyrušilo. I takhle se dá hlídat loď.
Zpět na moři. Sv. Ante a Šibenik v pozadí. Kormidluje kolega autopilot
Vzhledem k panujícím podmínkám je náš plán jasný: najít nejbližší použitelnou zátoku, hodit kotvu na dno a sebe do vody. Vyplouváme z kanálu Sv. Ante a míříme JJV ku a dál podél východního pobřeží Zlarinu. Z téhle strany ostrov ještě neznám. Slunce pálí, moře je hladké a v JZ vítr nestojí za řeč.
Ve 13:40 kotvíme v příjemné a prázdné zátoce Magarna na Zlarinu. Rachot spouštěného kotevního řetězu probouzí i naši mrtvolu, která se znovu připojuje ke zbytku posádky.
Jako první se vrhají do vody holky. Zatímco Láhev se pohodlně usazuje v kokpitu s výrazem, který dává tušit, že si na tuhle kratochvíli bude ještě nějakou dobu vytvářet názor, nořím se i já letos poprvé (v dubnu jsem si to odpustil) do jadranských vod.
První koupačka této výpravy
V zátoce trávíme příjemné odpoledne. Vaříme lehčí oběd, panující pařák zchlazujeme namáčením se ve vodě. Denisa se vydává na břeh a daří se jí dokonce nezabodnout si do svých bosých nohou ani jednoho mořského ježka. Chytáme lelky.
Během zevlování v kokpitu objevil Novax záhadné ovládací prvky u hlavní lukny (viz fotka výše u odplutí z Šibeniku) a začal se pídit po jejich účelu. Důrazně jsem ho i zbytek posádky varoval, ať tyto nechají na pokoji, že jsou to nouzové ventily, které by naši loď mohly poslat na mořské dno. Láhev si udržel pokerový výraz.
Příležitost obdivovat zakotvenou JULIETTE z hladiny
V 16:50 vytahujeme kotvu a vydáváme se podél jižního cípu Zlarinu na západ. Dnešní cíl je ostrov Kakan, respektive velké bójkoviště na jeho východní straně. Po dvou večerech u městského mola si chceme dopřát klid na bójce.
Slunce putuje k západu, stále slušně hřeje, stále nemáme vítr. Z jachtařského hlediska začíná tahle jinak velmi příjemná plavba vypadat jako těžký průšvih. Za bafání dieselu se proplétáme mezi ostrůvky, rozesetými mezi Zlarinem a Kakanem, míjíme pravobokem Zmajan a Kaprije.
Před půl sedmou připlouváme k zátoce Potkučina. Rozlehlé bójkoviště hostí nějakých pět, šest lodí, můžeme si vybírat. Volím bójku a v 18:45 hladce přistáváme.
| Potkučina, bójkoviště. 250,- Kuna. |
| Dnes upluto 15,8 Nm, z toho 0 na plachty. |
Je krásný večer. Volíme večeři formou studeného bufetu. Háňa nervózně pokukuje po hospodách na břehu, ale průzkumnou výpravu na břeh nakonec odkládá na ráno. Popíjíme v kokpitu, užíváme si nádherný západ slunce a později v noci pak obrovský, nízko položený Měsíc.
Západ slunce nad Kakanem
Bavíme se a smějeme, až nás bolí bránice, zatímco kolem ubíhá naprosto klidná noc.