Druhá loď s našimi britskými kolegy vyplula už před pár hodinami směre Tenerife, teď je řada na nás. Startujeme motor, odvazujeme se od bójky, loučíme se vysílačkou se strážci parku a zase opatrně kolem mělčin a kamenů vyplouváme na volnou vodu.
Adeus, Selvagem Grande!
Ta je trochu divočejší, než jak ukazovala předpověď. Po vytažení plachet s námi vítr a vlny plácají tak, že prakticky nejde držet kurz. Hážeme plachty do prvního refu a trochu optimisticky se pouštíme do přípravy večeře. Když dole začnou spolu s hrnci létat i kuchaři, situaci přehodnocujeme. Mechanismus druhého refu hlavní plachty prý není úplně spolehlivý, takže přehazujeme ve vlnách refovací lano do pozice pro třetí ref. I poté mám ale u kormidla silný pocit, že vlastně nemám loď pod kontrolou. Do toho dramaticky bezchybně pohasíná okolní krajina, protože Slunce už je chvíli pod obzorem.
Po vzájemné domluvě vyřazujeme prozatím Anne z hlídek. Tyhle podmínky by byly mimo její fyzické možnosti. Tím pádem musíme celý plán trochu přepracovat a zkrátit pauzy. Jirka a Míla jdou zalehnout a na palubě zůstávám já s kapitánem.
Tahle noc byla velká kormidelnická škola. Zatím nikdy, ani u pobřeží Norska, ani ve Skagerraku, jsem nepotkal takovéhle vlny. Masa vody z pravoboku otáčela loď střídavě doprava a doleva. Být neustále vyhazován z kurzu, když člověk nemá ve tmě ani horizont a kompas má několik sekund latenci, rovné čáře na cíl taky nepomáhá. K tomu je třeba dodat, že stání za kormidlem LORELEI v náklonu, normálně jenom nepohodlné, bylo teď chvílemi docela dobrodružné, na palubě zalévané vodou mi často prokluzovaly nohy; asi nikdy pro mě ještě harness neznamenal tolik, co teď.
Postupně jsem se do toho dostával. Velký dík patří Petrovi, který se mnou nastálé situace probíral a pomáhal mi se v nich zorientovat. Musel jsem se přestat pokoušet vlny sjíždět tak, jako se to dělá v pobřežních vodách. Musel jsem počítat s tím, že každá vlna se mnou smýkne nejdřív jedním, potom druhým směrem, a že s tím skoro nic neudělám. Přinutit se spíš k menším pohybům kormidlem, abych pak nemusel kompenzovat svůj vlastní a marný boj s vlnou. A pěstovat si cit na tu občasnou „devátou“ vlnu, abych ji včas poznal a tehdy výjimečně tím kormidlem zabral, co to šlo, abych se nenechal vyhodit šedesát stupňů z kurzu. Krátce: jako se fremen musí stát pouští, já se potřeboval stát oceánem.
O půlnoci mě na palubě střídá Míla. Zalézám do kajuty a převlékám si úplně propocené spodní vrstvy. Zkouším se nějak zapřít, abych kajutou úplně nelítal jak losovací míček, ale moc to nefunguje. Chvílemi upadám do takového polokoma, ale moje Garminy mi později sdělují, že ony si teda rozhodně ničeho, co by připomínalo spánek, nevšimly.
Ve čtyři hodiny zase na značkách. Vlny a vítr zhruba stejné. Měsíc je pryč, ale přes roztrhanou oblačnost jsou vidět hvězdy. Čas vzpomenout si na kormidlování našich předků. Náš kurz je skoro čistý sever, znamená to najít severku a snažit se ji držet v pozici mezi stěžněm a pravým vantem. Rodeo ve vlnách už mě tolik nedojímá, člověk si rychle zvykne. S Jirkou se pouštíme do debat o životě a směna docela rychle utíká. Jenom krčku a trapézy mám na konci ztuhlé jako kámen, jak pořád čumím nahoru a držím očima hvězdu.
Když v osm zase zapadám do kajuty, už je světlo. Podle navigace jsme za dvanáct hodin urazili skoro sto mil. S plachtami na třetím refu, podotýkám. VMG byla poznamenána tím naším tancem v temnotách, ale kdybychom měli jet takhle i přes den, budeme v cíli už odpoledne. Fičák.
Tentokrát asi na čtyřicet minut zaberu. Pak už se zase přesunuju po stěnách kajuty, po nějaké době mě to přestává bavit a jdu raději zase na palubu, i když do mé další vachty ve dvanáct zbývá ještě víc jak tři čtvrtě hodiny. Míla tak vybíravý není a když má možnost ukončit svou hlídku dřív, háže šipku rovnou do spacáku. Pokouším se mluvit s ostatními a zjišťuju, že mi v noci zřejmě zmrzly hlasivky. Mutuju jak puberťák.
Nejdřív jsem si říkal, že teď za slunečného dne ty vlny nevypadají tak hrozně jako v noci, ale přístroje ukazovaly, že voda i vítr se objektivně zklidnily. Před druhou odpolední jsme se dokonce rozhodli uvařit si čaj a po jeho vypití zvětšili plachty na první ref.
Na deseti hodinách se začínají objevovat kusy skály. Jsou to Ilhas Desertas, další neobydlené ostrovy a přírodní rezervace. Někde na azimutu za nimi je Madeira, kam ovšem teď ještě neplujeme. Vítr dále slábne a někdy mezi čtvrtou a pátou odpoledne jdou plachty ven naplno. I tak ale zpomalujeme až k pěti uzlům a je jasné, že v Porto Santo za světla nebudeme. Nevadí, náš kapitán už tam před sedmnácti lety kotvil a pamatuje si to, jako by to bylo včera 🙂
21 hodin plavby, účes stále drží
V mracích na obzoru před námi začínáme konečně rozeznávat obrysy ostrova.
Země na obzoru!
Slunce se chystá k západu a na našem levoboku se začíná rozehrávat nádherná světelná šou. S šerem se na Porto Santo rozsvěcují majáky. Už se nám to blíží. Nějakých šest mil od pobřeží se dostáváme na signál. Na kontrolu všech těch zpráv a upozornění bude čas později, teď jenom rychlé mávnutí domů, že všechno v cajku.
Zatímco večeříme, Petr využívá signál k rekognoskaci našeho cíle a hlásí, že v maríně je do deseti večer otevřené bistro s točeným pivem. Když doplujeme včas, dopřejeme si ho, motivuje nás.
Proti včerejšku je dneska soumrak velice mírumilovný.
S rostoucí tmou se před námi na ostrově rozsvěcují roje světýlek. Galaktické jádro bude Vila Baleira, hlavní, no řekněme město ostrova. Od něj se rozbíhají ramena do okolních kopců. Majáky v tom jdou vidět hůř, ale jsme už tak blízko, že marínu rozeznáme – vlnolamy a odlišné osvětlení přístavu tvoří viditelnou anomálii.
Půl míle od přístavu stahujeme plachty a připravujeme se na přistání. Marína disponuje prstovými moly, ale k těm to nejspíš nepůjde jenom tak na blind a místní personál rozhodně nemá 24/7 směny. Plánujeme kotvu v přístavním bazénu a ráno se uvidí. Já jdu na příď, odvázat a připravit kotvu a hlavně osvětlovat vodu před námi a hlásit případná rizika.
Vplouváme za vlnolamy. Bazén je dvěma bójemi rozdělen na přístav pro komerční lodě, kde bychom se měli motat co nejméně a rozhodně tam nekotvit, a marínu. Mola najdeme dle očekávání plná lodí, dále stojí dva jednotrupy a katamarán – na bójkách, jak se ukazuje. Nikde ani živáčka, jen u jedné strany přístavu temně hučí jakési agregáty (později zjišťujeme, že jsou to místní odsolovače). Projíždíme pomaličku kolem a postupně odhalujeme čtyři volné kotevní bóje. Po kratší diskuzi si jednu vybíráme a jdeme na přistání. S háčkem se ke mně na příď žene Jirka, který si chce lovení bójky taky zkusit. Dáváme to napoprvé, vážeme se. Jsme tady.
Cítím se jako Karlův most po nájezdu Švédů, ale jsme tady.
Je čtvrtek, tři čtvrtě na deset večer. Pivo už by nám se zavíračkou v deset nejspíš už nenalili a do nafukování člunu se nám nechce ani zaboha. Čepované pivo počká, přípitek na šťastné doplutí provádíme z vlastních zásob. Je to necelých osmadvacet hodin, co jsme vypluli ze Selvagemu, a o nějakých 10-12 hodin dřív než byl původní odhad příjezdu.
Říkám si, že se ještě ve spacáku podívám, kdo mě za ty dva a půl dne offline sháněl, ale usínám skoro okamžitě po ulehnutí a spím jako zabitý.