Co je horší, než zvuk budíku na dovolené? Zvuk budíku na dovolené ve dvě ráno. V poloprobuzeném mátožení na sebe natahuju termoprádlo a žluťáky. Přišel čas.
Loď připravujeme k vyplutí ve třech, ještě s Honzou a Michalem. Druhá polovina posádky si tuhle slavnostní chvíli nechává ujít. Poláci vedle v povečírkovém spánku spravedlivých podle mě ani neregistrují zvuk startovaného motoru. Ve 2:15 vyplouváme.
Poslední přípravy k vyplutí.
Byla to má teprve druhá noční plavba, když nepočítám těch pár vyplutí ještě před rozbřeskem nebo naopak připlutí po západu slunce. Nervozita mi v tomhle případě pomáhala, protože mi vháněla do krve adrenalin a ostřila mé smysly. Hladce jsme vyklouzli ze zátoky a vyrazili na východ.
Hvar byl osvětlen celkem decentně, ale kus za a nad ním ostře svítila nějaká vysoká, štíhlá stavba – asi nějaký vysílač. V průlivu jsme nepotkali žádné lodě, ani neosvětlené rybáře, ze kterých jsem měl trochu strach.
Ve 2:50 míjíme majáky vyznačující vjezd do průlivu mezi Hvarem a Paklenskými ostrovy. Obracíme na JJZ.
Po vyplutí na volnou vodu jsem původně chtěl vytáhnout plachty, ale vzduch byl nehybný. Noční bríza, na kterou jsem celkem spoléhal, nás nechala na holičkách. Pokračovali jsme tedy v cestě za blafání dieselu. Jihovýchodně od nás byla celkem velká loď, natolik osvětlená dobrou dvacítkou světel, že nám veškeré příručky COLREG byly k ničemu. Nedokázali jsme ani poznat, jestli stojí nebo pluje, a každou chvíli jsme k ní podezřívavě obraceli zrak.
Michal to po další cca půlhodině vzdal a šel si ještě lehnout. V kokpitu jsme zůstali jen s Honzou, který si mohl konečně odškrtnout tu noční plavbu, o kterou vždycky tolik stál. A byli jsme za svou houževnatost odměněni jednou z nejkrásnějších věcí na světě: východem slunce nad mořem.
Duševní orgasmus.
V šest hodin protínáme pomyslnou spojnici mezi Korčulou a Visem. Zásoba adrenalinu je dávno spotřebovaná a teď, když už je krásně vidět široko daleko a motor stále monotónně vrčí, přichází první krizovka. Pořádáme v kokpitu improvizovanou rozcvičku.
Po osmé ráno se k nám opět připojil Michal. Zrovna jsem uvažoval, jestli nechám kluky v kokpitu a na chvíli taky vypnu, nebo jestli dám coby nezničitelný kapitán přednost Honzovi, když se začala hýbat ručička windmetru. Konečně se rozfoukalo! Připravili jsme se k lanům a po únavě najednou nebylo ani památky.
V 8:35, zatímco míjíme ostrov Susac, vytahujeme plachty proti Z větru vanoucímu nám z pravoboku. Diesel po více jak šesti hodinách běhu utichá, což na palubu vyláká Ondru a Finweho. Dana neopouští kajutu a všeobecně se snaží předstírat, že na lodi vůbec není.
A nyní již pod plnými plachtami směr Palagruža!
Vítr postupně zesiloval a s ním i vlny. Zatím bylo ale obojí v komfortní zóně. Moře i nebe zářily modrou a CAPOEIRA uháněla vpřed otevřeným mořem. Nádhera.
V 9:45 se vítr dostává na 24 uzlů a my opět refujeme. Mírný zadobok se nám hodí, ale přináší s sebou stále větší vlny, na kterých naše loď tančí. V dálce před námi se na obzoru objevuje bod.
Kormidelníky, což byli momentálně Michal a Ondra, čekaly složité chvíle balancování na bočních vlnách. Jiné členy posádky ovšem čekaly chvíle ještě složitější. Nakonec se mi povedlo dostat naši prvoplavkyni nahoru do kokpitu, kde zaujala stabilizovanou polohu nedaleko Finweho.
Bod na obzoru se změnil ve skvrnu a posléze v ostrov. Postupně se nám v dalekohledu odkrývaly detaily. Bylo to něco úplně jiného, než se blížit k obvyklému ostrovu poblíž chorvatské pevniny. Člověk měl mnohem hmatatelnější pocit, že někam dopluje.
Ačkoli právě nezažívá nejlepší chvíle svého života, Finwe neztrácí morálku
A podstatně hmatatelnější byla i moje nervozita. Vlny s námi poctivě házely, stěžeň připomínal porouchaný metronom a já se chvílemi přistihl při uvažování, jestli na majáku vůbec někdo je. Někdo, kdo by případně mohl reagovat, kdybychom se dostali do problémů.
Mohl jsem o tom číst, mohl jsem o tom racionálně uvažovat. Ale až tady jsem ten pocit odkázanosti na vlastní schopnosti, posádku a loď mohl doopravdy prožít a jsem za to rád. Námořníci, probíjející se napříč oceánem, se takovým slovům proneseným někým, kdo doplul do dvou třetin vzdálenosti Chorvatsko – Itálie, můžou smát, ale každý někdy a někde začínal a poprvé se odvážil v bazénu tam, kde už nedosáhl na dno. Posádka CAPOEIRY to udělala dnes.
Je krátce po poledni, když v třicetiuzlovém větru a dvouapůlmetrových vlnách dosahujeme ostrova Palagruža.
Dobyvatelské fotky na památku
O přistání ani neuvažujeme, obeplouváme ostrov po celkem velkorysém perimetru. V raných fázích plánování téhle výpravy jsem doufal, že tady budeme moci vyhodit kotvu a vylodit se na člunu, ale teď úplně chápu, proč jsem byl před pokusy o něco takového varován.
Nejosamělejší maják na Jadranu
V jednu hodinu dokončujeme oblouk a s Palagružou východně na našem pravoboku se obracíme zpět k Chorvatsku. Předoboční vítr je teď se svými 32 uzly trochu agresivnější, tančení po vlnách je zase o něco mírnější. Na druhou stranu tyto teď častěji ohodí celý kokpit, což nelibě nesou zejména oba trpící mořskou nemocí.
Nervozita byla téměř pryč. Jako bych si říkal, že když jsme dopluli sem, zpátky to musí taky jít. Uklidnění s sebou ovšem přineslo druhou dnešní krizovku. Už jsem se tomu nevzpouzel, nechal kluky vést loď kurzem na Lastovo a zalezl do kajuty. Strávil jsem tam cca půldruhé hodiny v takovém mátožném polospánku a do kokpitu vylezl možná unavenější než předtím. Ale krizovka byla zase pryč.
Michal nás vede zpět k Chorvatsku
Původní, možná až příliš ambiciózní plán byl pokračovat v plavbě ještě následující noc a v úterý ráno přistát v ACI Korčula. Při pohledu na dva lidi komplet vyřazené a nás zbytek propadající citelné únavě bylo ovšem jasné, že je na místě určitá redukce. Nejbližší vhodné místo k přečkání noci byl ostrov Lastovo, který se před námi začal postupně zjevovat na obzoru.
Lastova dosahujeme v sedm hodin. Obeplouváme pravobokem jeho i sousedící ostrůvek Mrčara. Pokus nastoupat nad skály na jeho západním břehu se Ondrovi u kormidla ne úplně daří a z prekérní situace se raději klidíme krátkým nastartováním motoru. Dostáváme se na severní stranu Lastova a míříme na východ k zátoce Zaklopatica, kde jsme už jednou stáli během Rachtění 2013.
Vítr zde citelně zeslabuje a slunce už se téměř dotýká obzoru. V 19:35 stahujeme plachty a na o něco klidnějších vlnách motorujeme k cíli.
Slunce zapadlo krátce před osmou. Honza a já jsme dneska měli východ i západ slunce za plavby, yeah.
Lastovo a západ slunce.
Po osmé hodině vplouváme do zátoky. Ignorujeme mávání lidí z hospod na její jižní straně a míříme k západnímu molu, kde jsme posledně stáli. Bohužel se ukazuje, že dneska tady stát nebudeme. Zazimované čluny místních tvoří před molem neprostupnou hradbu. Stojí nás to něco riskantních manévrů už ve tmě s čelovkami a taky něco nervů, než pochopíme, že si tady prostor ani lano nevybojujeme.
Nedá se nic dělat. Jestli chceme stát u břehu, musíme vzít zavděk restauračním molem, i když jít někam na večeři je to poslední, na co máme chuť a energii. Volím konobu Triton, na kterou jsem dříve četl pozitivní recenze. Na mole se objevuje spokojený děda a navádí nás na přistání – dost daleko od břehu, naše vlastní pasarela tady nestačí, dostáváme mnohem delší místní. Přistáváme ve 20:40.
| Konoba Triton, Zaklopatica, Lastovo. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. Kotvení v ceně večeře. |
| Dnes upluto 94,6 Nm, z toho 66,4 na plachty. |
Tak jsme to dokázali. Dopluli jsme na Palagružu a zpátky. Ani únava nedokáže zabít pocit euforie. Až jednou přepluju Atlantik, vzpomenu si na tenhle den.
Využíváme toho, že je zde sprcha s teplou vodou a zbavujeme se nánosů soli, která na nás během dne ulpěla. Pak necháváme Danu, která na nějaké jídlo fakt nemá náladu, v lodi a jdeme se teda hecnout na tu večeři.
Vedle nás kotvila podstatně větší Sun Odysseyka, jejíž rakouská posádka právě končila svou večeři. S živým zájmem se nás ptali, odkud se plavíme, a my podstatně méně živě odpovídali. Ani si nepamatuju, co k té večeři bylo a jestli mi to chutnalo. Vzpomínám si jen, že děda měl vlastní, levné a slušně pitelné víno; chtěl jsem ho pak požádat o nějaké lahve s sebou a úplně na to zapomněl.
Je něco po jedenácté, když se vracíme na loď a padáme do postelí. Noc je neklidná, vítr vhání do zátoky vodu a CAPOEIRA se vzpíná na lanech, ale já i tak spím jako zabitý.