Vstáváme do těžké, šedé deky. Prý když jsme tolik toužili po Baltu, tak ho tu máme s plnou parádou 🙂 Snídaně, kafe a pak už se soukáme do žluťáků. K dispozici máme samonafukovací záchranné vesty kombinované s harnessy. Když si je zapínáme, diskutujeme, do jaké míry je jejich absence na Jadranu dána zpětnovazební smyčkou: lidi nechtějí nosit ty šíleně nepohodlné kusy polystyrenu a protože se vesty stejně nepoužívají, nemají charterovky důvod pořizovat něco dražšího než jsou šíleně nepohodlné kusy polystyrenu.
Připraveni k vyplutí!
Vyplouváme samozřejmě za deště.
Naše první vyplutí z kůlové maríny bylo bezproblémové, dva lidé na přídi prostě přehodili volné konce svých vyvazovacích lan přes kůly, jako by se vysvobozovali z trochu vyššího pacholete. Tak schválně, jak bude vypadat první zaplouvání.
Potenciální ouvej v Breege spočívá v tom, že bezpečná hloubka sahá jen cca dvě, tři lodní délky od mola. Hned za linií kůlů se to chce srovnat do rovnoběžky a plout k plavební dráze, jinak člověk skončí záhy po vyplutí zapíchnutý v blátě.
Tradiční vítání se s Neptunem. Nebo, jak mu říkají místní, Ægirem.
První cca dvě a půl hodiny plujeme vyznačeným kanálem s bezpečnou hloubkou. Na první pohled je kolem nás vody přehršel, ale mapy hovoří jasně. Kanál má omezenou šířku a když se v jednom okamžiku potkáváme s předjíždějícím parníkem a plachetnicí v protisměru, je to tak tak. V jednom místě ještě křížíme dráhu přívozu, jinak se toho moc neděje. Postupně přestává pršet. Poznámka: sprayhood KEBER není z největších a zase tolik se pod ním člověk neschová.
Tady už moc místa na nějaké vymyšlenosti nezbývalo
Trajekt-přívoz pendlující neustále sem a tam přes cca 300m úžinu
Na volné vodě mezi Rujánou a ostrůvkem Hiddensee vytahujeme plachty. Je to moje první plavba se samopřehazovací kosatkou a tato nám dává hned ze začátku na srozuměnou, že na nějaký trim tady můžeme zapomenout. Ve slabém větru se šineme asi hodinu, pak znovu nakopáváme motor.
Pokračujeme podél Rujány. Břehy vypadají šedě a ztrácejí se v šedé obloze. Takhle nějak jsem si Balt představoval. Není to ale tak, že by na břehu nebylo nic k vidění. Kocháme se útesy mysu Arkona (prý jsou tu zajímavé vojenské bunkry), za ním se stáčíme na JV. Potkáváme zhruba jednu plachetnici za hodinu plavby, velmi nejadranské hodnoty.
Plavba v monochromu
White cliffs of Rujána
Rozumného větru už se dneska nedočkáme. Po pár hodinách se dostáváme k našemu dnešnímu cíli, městečku Sassnitz. Hned za vlnolamem překvapeně koukáme na zakotvenou ponorku, zatímco se připravujeme na první přistání u kůlů.
Sassnitz
A ano, ponorka
Samozřejmě se nám to na první pokus nepovedlo, ani jeden z příďových námořníků nezvládl obhodit vyvazovací lano kolem svého kůlu. Pavel zařadil dopřednou a celý manévr jsme opakovali. Při druhém pokusu nás napadlo si stoupnout s lanem až k vantům, takže jsme měli při couvání lodě čas svá lana a kůly zkorigovat. Na mole nám pak pomohli pánové z vedle parkující plachetnice a chytili naše záďová lana. Vrchol elegance to nebyl, ale přistáli jsme a pevně drželi.
Marína v Sassnitzu, jdeme na přistání
Nejpozději napodruhé to vyjde
Jako přídavek k téhle epizodě jsme mohli asi o dvacet minut později sledovat postaršího chlápka na podstatně větší lodi, jak si s prstem v nose obsloužil všechna čtyři vyvazovací lana sám a přistál jako král 🙂
Marína v Sassnitzu je větší než v Breege, ale taky žádné průmyslové měřítko. Bylo nás tu jen asi pět lodí. Od plovoucích mol je třeba přejít betonový plácek k Hafenmeistrovi, ve stejné budově jsou i WC a sprchy. Nijak zvlášť útulné, ale praktické místo.
Po přistání. Tady bychom zrovna tu pasarelu docela uživili
Pohodář nás svým sólo přistáním dost vyškolil
Googlíme místní ponorku a zjišťujeme, že je britská, že zde slouží jako muzeum a že dneska mají ještě otevřeno. Neváháme a vyrážíme se na ni podívat.
HMS Otus, jedna ze sedmadvaceti postavených dieselelektrických ponorek třídy Oberon, vstoupila do služby v roce 1963. Posádku tvořilo 68 lidí, výzbroj šest příďových a dva záďové torpédomety ráže 530 mm. Loď sloužila Admiralitě téměř třicet let a byla nasazena ještě ve válce v Zálivu. Po vyřazení ze služby byla zakoupena německým podnikatelem, dovlečena zde do Sassnitzu a přeměněna na muzeum.
Dobrý den, máte ponorku? A mohli bychom ji vidět zevnitř?
Tak prý, že jo, jdeme na věc
Ajťákovi zvyklému na prostředí serveroven interiér ponorky zase tolik exotický nepřijde 🙂
Šestice příďových torpédových šachet. Vlevo pomocný jeřáb pro manipulaci s „doutníky“
Periskop mimochodem pořád funguje, je možné šmírovat odsud cvrkot v přístavu
„Péťo, na to nemáš papíry.“ „Na papíry to nejezdí!“
Doběhnout při poplachu na své stanoviště a nepozabíjet se s kolegy v těchhle vodotěsných průlezech, to musí zabrat velkou část ponorkového výcviku
Bateriová sekce je tu trochu složitější než na naší Hanse, o tom žádná
Když jsme dost pokochaní ponorkou, sedáme v nedalekém přístavním bistru k točenému pivu. K našemu překvapení zde potkáváme rodinu, která nás včera obsluhovala v Breege ve Fish’n’Chips. Říkají, že mají volno, v neděli stejně není v maríně ani noha, tak si udělali výlet do Sassnitzu. Připíjíme si.
Tak na úspěšný začátek plavby!
Večeříme na lodi. Dlouho dneska neponocujeme, zítra je v plánu brzké vstávání a brzké vyplutí, na Bornholm to máme nějakých padesát majlí a foukat má proti nám. Raději se na to vyspat.