Hook Fellaz – Pondělí, den třetí

Prvić Luka se probouzí do azuru, obloha slibuje další slunečný den. Předpověď větru je spíš slabší, ale dneska nám to nijak extra nevadí.

---

Vydáváme se s Lenkou a Kubou na nákup a musíme konstatovat, že zdejší obchod nepatří k nejvybavenějším. Už se tady na ostrově nechceme dlouho zdržovat; v klidu snídáme a po rychlé přípravě lodi odrážíme od mola v 10:15.

Je jasno, slunce už dopoledne slušně peče, vítr 4 uzly Z. Obeplouváme ostrůvek Lupac a míříme přímo do kanálu Sv. Ante. Je tu střední provoz, ukázněně se držíme pravé strany plavební dráhy a kocháme se výhledem na tuto starodávnou bránu k Šibeniku.

V jedenáct hodin máme kanál za sebou a sluncem zalitý Šibenik před sebou. Stejně jako loni ale městu pouze zamáváme a pouštíme se do ústí řeky Krka.

Sledoval jsem nyní už prý zrekonstruovanou a pro veřejnost znovu otevřenou pevnost Sv. Michala nad městem, sledoval jsem most Jadranské magistrály, který mi posledně tak zamotal hlavu. A i když jsem tentokrát věděl, že se pod něj stěžeň FELINY spolehlivě vejde, ta poslední sekunda vjíždění pod most byla stejně nepříjemná. Optika tady prostě pracuje proti nebohému kormidelníkovi.

Slunce žhnulo. Pár lidí si sedlo na sklopenou zadní plošinu a máchalo si nohy. Ani to ale některým nestačilo, takže se brzy za lodí objevili první plavci na laně.

Proplouváme nádherným kaňonem Krky a kolem poledne se dostáváme na Prokljansko jezero. JZ vítr tady fouká sedmi uzly a my nikam nespěcháme. Ve 12:15 vytahujeme plachty a pouštíme se do křižování napříč jezerem.

Chce to hlídat si hloubku, je tady několik potenciálně nepříjemných mělčin, ale jinak je to prima místo na blblnutí s plachtama a třeba nácvik obratů, nejsou tu vlny a třeba my teď měli celé jezero pro sebe.

Ve 13:20 v blízkosti dálničního mostu schováváme plachty a pokračujeme po řece na motor. Podplouváme tento masivní most, po kterém už jsem kolikrát projel cestou na Trogir, Split, Dubrovník. Míjíme malé kotviště po pravé straně, před námi už se objevuje Skradin. Víc jak tisíc let staré městečko představuje pro plachetnice konečnou splavnosti řeky Krka; za jeho močály začíná být příliš mělká a hlavně ji začínají překlenovat nízké mosty.

Skradin disponuje ACI marínou, do které míříme. Už v této dosti brzké hodině je tady rušno. Asistent nás navádí na pozici, kdy máme při přistávání vítr od mola. Předvádíme manévr jako z učebnice, ve 13:50 máme hotovo.

 

ACI marina Skradin. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. 500,- Kuna.

Dnes upluto 12,9 Nm, z toho 1,4 na plachty.

 

Poté, co se asistent ujistil, že jsem mu dobře porozuměl, do jaké hospody máme zajít na jídlo, spokojeně odešel. Mezi moly maríny plavaly zvědavě vypadající labutě (naše holky se s nimi nějak neskamarádily a při každém přecházení pasarely se bály, že budou pokousány). Vyrazili jsme na průzkum.

Brzy se ukázalo, že WC a sprchy (a jeden bar) máme celkem při ruce, zato do administrativní části maríny, k obchodům a sběrnému místu k výletům do národního parku to byla řádná procházka.

Naše touha dostat se do parku a vidět slavné vodopády narazila na informační embargo. Jediné, co se nám podařilo zjistit: turistickou lodí tam lze doplout za 110,- Kuna na osobu. To nám s přihlédnutím k dosud neznámé ceně vstupného do parku připadalo přemrštěné. Sportovním duchem postižená část posádky se nechala okouzlit jakousi existencí dealující jízdní kola a začala blouznit cosi o cyklovýletu.
V nepřehledné situaci přišel spásný nápad Maru dopřát si odpolední siestu a až přestane slunce tolik pražit, projít se k vodopádům pěšky. Padla by tím možnost ještě dnes odplout a přesunout se vedle do Šibeniku, ale s tím nikdo z posádky neměl problém.

Během siesty jsme nejdříve měli možnost pozorovat výjimečně nepodařené manévry německé skipperky, která se svou Bavárkou navzdory jejímu silnému motoru, bowthrusteru, příznivému větru i heroickým snahám dvou asistentů nedokázala přirazit kolmo k molu a jen s velkým štěstím loď nepoškodila.
A potom se to stalo. U našeho mola přistála JULIETTE. Bylo to poprvé, co jsem někde narazil na „svou“ dřívější loď. Byl to pro mě úplně nový a zajímavý pocit.

Sešikovali jsme se tedy k výletu. Vyrazili jsme odhodlaně, leč špatným směrem. Svou chybu jsme si uvědomili až po delší době, což těžce nesla zejména Lenka, která jako jediná od začátku poukazovala na nedostatky v našem azimutu. Když jsme konečně dorazili k bráně do národního parku Krka, bylo cca půl šesté. Zde jsme konečně zjistili vstupné do parku: činí výše zmíněných 110,- Kuna s tím, že doprava lodí je v ceně. A taky jsme zjistili, že už budou zavírat a mimo otevírací dobu nás tam nepustí (tohle se mimochodem neshoduje s tím, co jsem později četl v průvodcích: že nejlepší je vydat se k vodopádům po zavíračce, kdy nejsou obsypány lidmi. Buď se dá se strážci nějak dohodnout, nebo je jim třeba proklouznout, případně počkat, až půjdou domů).
Pro dnešek tedy národní park – my 2:0. Naše jediné malé vítězství bylo to, že jsme cestou objevili řeznictví a mohli doplnit zásoby masa, v obchodech v maríně se nevyskytujícího.

Po návratu do lodi si připravujeme večeři a přepracováváme plány. Nakonec se shodujeme na tom, že k vodopádům vyrazíme první ranní lodí a po návratu do mariny vyrazíme ven, zpět na moře. Návštěvu Šibeniku oželíme.

Když padne tma, ještě dlouho sedíme v kokpitu, popíjíme víno a užíváme si pohled na do noci oděný Skradin.