Tak už je jisté, že sluníčko tenhle týden vychytalo čisté konto. Poslední a opět jasné a teplé ráno. Snídáme, balíme.
A stejně jako měla tato výprava nezvykle dlouhý úvod, i její závěr stojí za zaznamenání. Naše trable s auty totiž cestou do Chorvatska neskončily.
Zatímco jsem sundával vlajky a balil zbytek vybavení, Michal došel ke svému-Davidovu autu a zjistil, že ho neodemkne. Centrální zámek nereagoval a mechanický byl poškozený po nedávném pokusu o vloupání. Po nějaké době byla diagnostikována příčina – ovladač světel v poloze zapnuto spolu s týdnem na parkovišti znamenaly úplně vybitou baterku. Měli jsme na krku další prekérku.
A tak jsem předával loď (panu Bezecnému patří náš velký dík, zaplacení háku nám velkoryse odpustil) a expertní skupina pod Michalovým vedením se pokoušela vloupat do našeho auta. Kluci totiž, kromě toho, že nevypli světla, nechali pootevřené okno u spolujezdce, což dávalo teoretickou šanci odemknout auto zevnitř. Z postupně sehnaných součástek, tyček a drátu vyrobili improvizovaný šperhák s očkem a pokoušeli se dosáhnout ke dveřím řidiče.
I tady patří náš dík lidem z Bemexu. I když měli svých starostí dost, takhle při sobotě, ochotně prohledávali kůlnu a přispěli nám několika kusy vybavení i kontaktem na odtahovku a servis VW v Zadaru, kdybychom svou snahu vzdali.
Se šperhákem jsme neuspěli a nápadu pustit do Passata proud skrze vyšroubovaný blinkr jsme se báli – nevěděli jsme, který kablík je který, a zkratovat mu obvody bylo to poslední, co by nám pomohlo.
Nakonec situaci vyřešili kluci, kteří opodál pracovali na jedné lodi vytažené na břeh (a kteří nám předtím poradili ten blinkr). Po ujištění, že k celé akci dáváme své svolení, vzal jeden z nich masivní šroubovák a palici a po cca minutě jemné chirurgické práce (tj. mlácení do zámku auta za generování celkem bohaté zásoby nadávek) rozbil těleso zámku na padrť. Auto šlo nyní otevřít prostým zastrčením prstu do vznikého otvoru a zatlačením.
Zbývalo Passata oživit. Přistavil jsem svého Forda, vytáhl kabely, zapojili jsme je k baterkám – a nic. To už jsme si začali říkat, že to vesmír možná trochu přehání. Uvolnili jsme kabely, Michal chvíli oškrábával kontakty, znovu jsme je zapojili – a ve Volkswagenu se rozeznělo rádio. Nejkrásnější zvuk, co jsme mohli slyšet.
Rozdali jsme našim pomocníkům zbylé plechovky piva na znamení díků, s úlevou naložili věci i sebe a naposledy zamávali FELINĚ. Byl čas vyrazit domů.
Ve srovnání s ranním úvodem už vlastně není o cestě domů co napsat. Slunce nám svítilo celou cestu, při každé pauze jsme nyní nezamknutelné auto sledovali ostřížíma očima. Museli jsme to celkem hnát – v Praze jsme byli v časně večerních hodinách a ještě jsme si s letenskou částí posádky mohli zajít na popříjezdové pivko. Byla sobota 6. června 2015.
Hook Fellaz byla nádherná letní plavba. Olemovaná automobilovými trampotami na začátku i na konci, ale mezi tím jsme si užili všechno, co si může jachtař-zevloun přát. Nepřetržité slunečné počasí, nějaký vítr se taky našel, koupání, co hrdlo ráčí. A výborná nálada na palubě. Důstojné navázání na loňskou bláznivou jízdu Blue Cruising, řekl bych. Díky všem, kdo se o to zasloužili!
Na samotný závěr obvyklá fotogalerie na FB.