Probuzení se v kokpitu do slunečného rána je jedna z nejhezčích věcí na světě. Ovšem pozor: dneska nejenže klasicky sluníčko dává už po ránu najevo, že si ho řádně užijeme, v zátoce fouká, 18 uzlů! Chceme toho využít a připravujeme vyplutí ve zrychleném režimu.
Abychom si zase vyzkoušeli něco nového, rozhodli jsme se zkusit vyrazit od bójky s plachtami. Celý manévr jsme si asi třikrát prošli krok za krokem, aby si všichni byli jistí, co a kdy mají udělat. A zvládli jsme ho na první dobrou, bezpečně se vyhnuli nedalekému břehu a elegantně vypluli ze zátoky ven.
A pak jsme nastartovali motor, abychom dobili baterku 🙂
Vyplouváme v 9:15. Míříme na JV, o něco jižněji, než odkud jsme včera připluli. Díky tomu máme po vytažení plachet vítr víc z boku. Střídáme se u kormidla a užíváme si pohodových čtrnáct uzlů v plachtách. Slunce se drží tradice a opět začíná mocně připalovat.
Plachtíme z Olibu
To se výrazněji projevuje před polednem, kdy vítr ustává. V 11:35 startujeme opět motor a pokračujeme v kurzu – teď jsme pro změnu severně od naší včerejší trasy, míříme přímo do kanálu mezi pevninou a Ugljanem.
Chvíli po poledni, severně od Sestrunje, jsme opět narazili na delfíny. Tentokrát dali posádce dost času na juchání a klidili se teprve, když Maruška nastartovala Periscope, aby je ukázala divákům doma. Asi nedořešená vysílací práva.
Mr. Delfín
Máme dost času a chuť se trochu zchladit, takže ve čtvrt na dvě vyhazujeme kotvu na mělkém úseku mezi Ugljanem a ostrůvkem Idula – snažím se držet stranou plavební dráhy, je tu živý provoz plachetnic, vracejících se při pátku do Zadaru, Sukošanu a Biogradu.
Všichni jsme se vyráchali ve vodě a ještě zbyl čas na to splnit Kubovi jeho velké přání a vytáhnout ho na pomocném výtahu nahoru na stěžeň.
Kuba před výstupem. Těšil se na to už od Náchoda
Ve 14:20 startujeme, FELINA vyráží na úplně poslední úsek plavby. Vítr už se s námi rozloučil, moře je zrcadlově klidné a slunce ze sebe dává všechno. Tahle poslední etapa je čistokrevná opékačka. Posádka se vesměs klidí pod bimini nebo rovnou do podpalubí.
Zrovna jsme levobokem míjeli Zadar, když u Maru zvítězila touha smočit se v chladné vodě nad strachem z hloubek a i naše služebně nejmladší plavčice si střihla svou jízdu na laně za lodí. Hloubka pod kýlem: 34 metrů.
A už to sviští
Ve čtvrt na pět míjíme příjezdové majáky u sukošanské maríny. U čerpačky je na červen vlastně docela přijatelná fronta, pro jednou si zase můžu užívat loď s bowthrusterem, se kterou se čeká „v řadě“ mnohem pohodlněji. V 16:40 tankujeme naftu. 62 litrů + 10 do kanystru, kdyby zase chtěli v Bemexu reklamovat, že nádrž není stopro plná.
Pak už se jenom posouváme marínou k molu, ze kterého jsme před týdnem vyplouvali. Ještě jednou využiju příďový šroub a hladce přistáváme vedle stájové kolegyně Cyclades. Je 16:55.
| Marina Dalmacija. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. Domovská základna lodi. |
| Dnes upluto 28,3 Nm, z toho 7,2 na plachty. |
Připíjíme si na šťastné přistání. Pánové z charterovky jsou pohodoví – vysvětluju jim rozhašenost ukazatele větru a kaju se za utopený hák. Ten asi budeme muset zaplatit, co se dá dělat. Kontrola lodi a takeláže dává zelenou, zítra ráno budeme moci loď předat ve zrychleném režimu.
Navlékli jsme si týmová trička a vyrobili asi osm set skupinových fotek.
Závěrečné fotící orgie
Pak už jsme se jen pohodlně rozvalili v kokpitu, popíjeli chlazené Svijany a koukali, jak se molo plní vracejícími se loděmi bemexí flotily. Stejně jako loni v září jsem naházel maximum zbylých zásob do závěrečného kotlíku. Podobně se zachovala i čtyřčlenná mužská posádka na maličké Oceanis 31, která přistála vedle nás, asi je to správná popříjezdová tradice.
Předsbalili jsme si nějaké věci, ať nemáme ráno shon, a ještě nějakou dobu po setmění jsme tlachali v kokpitu a užívali si poslední večer na lodi.
Noc si drží standard – je teplo a voda v maríně se ani nehne.