Už se z toho stává taková mantra, ale opět vstáváme do prosluněného dne. A opět ještě teplejšího než včera. Nad Jadranem si hoví tlaková výše a trochu nám teda odebírá vítr, ovšem obloha je jako malovaná.
Po snídani jsme se ještě na chvíli rozprchli – dokoupit zásoby, pohledy, dopřát si ještě sprchu. A pak už hurá připravit FELINU na další plavbu. Příští přiražení ke břehu by mělo být až v Sukošanu.
Vyplouváme v 10:15. Venku fouká severozápad, 4 uzly. Motorujeme proti němu podél Dugiho Otoku. Připaluje natolik, že nad kokpitem rozprostíráme bimini. Jsme poskládaní v kokpitu a zevlíme, že by podle nás mohli psát učebnice.
Takové bezvětří, kdy si můžete dovolit vyložit v kokpitu karty
U ostrova Rava se kolem lodi mihnou dva delfíni. Posádka vytahuje foťáky, ale byl to jen takový teaser.
Je čas se svlažit. Vybírám příhodně vypadající zátoku (Ovča na Dugim Otoku), volným tempem do ní doplujem a ve čtvrt na jednu vyhazujeme kotvu.
Jak jsme se po naskákání do vody shodli, byla o dost chladnější než předtím na Kakanu. Byli jsme ale tak rozpálení, že to vůbec nevadilo. Blbli jsme ve vodě a dali si něco lehkého k obědu.
Koupačka v podání té hezčí třetiny naší posádky
Po asi půldruhé hodině jsme si všimli, že se v zátoce posunujeme – uvolnila se nám kotva. Překotvili jsme, ale i tentokrát jsme se po nějaké době odsekli. V zátoce prakticky nefoukalo a voda stála. Buď nějaké nevhodné dno, nebo prostě moje nešikovnost.
Je půl třetí, když (definitivně) odkotvujeme a pokračujeme v cestě, kurz na ostrov Sestrunj.
Chvíli před třetí se konečně ozývá nějaký vítr. V 15:05 vytahujeme plachty a křižujeme proti 12 uzlům SZ.
Blízko Sestrunje jsme potkali regatu. Řada plachetnic lovila do svých spinakrů tentýž vítr, proti kterému jsme my křižovali. Konec ostrova byl zřejmě bod obratu; i když jsme neviděli žádnou bóji nebo jiný konkrétní předmět, kterého by lodě měly dosáhnout, všechny stáhly spinakry a obracely směrem k Dugimu Otoku.
Závodničky
Ve čtyři stahujeme genu a posouváme se motorem dál na SZ, mezi Dugim Otokem a Sestrunjem.
Pořád jsme neměli zvoleno dnešní kotviště. Původně zamýšlená zátoka Brbinj byla moc blízko, tam bychom touhle dobou už byli. Chtěli jsme poslední noc na moři strávit na bójce, ale bójkovišť bylo kolem poskrovnu. V úvahu připadala další moje oblíbená zátoka, Sv. Nikola na Olibu, ale tam to bylo ještě kus cesty; jestli se nerozfouká, asi nemá cenu se tam hnát motorem.
Nakonec jsme finální rozhodnutí nechali na dosažení ostrova Veli Tun. Jestli to bude s větrem vypadat dobře, pokračujeme v kurzu na Olib. Jestli ne, stočíme to na jihozápad a zkusíme se uchýlit do jedné ze zátok u Veliho Ratu.
U severního konce Sestrunje nabírá vítr dech a přifukuje na 15 uzlů. Bereme to jako znamení a pokračujeme v cestě k Olibu. Zbývající míle nakonec uplujeme plachty – motor cca 50:50 a jelikož tentokrát nekřižujeme a máme celkem stabilní předobok, můžou nám naskákat i nějaká rozumná čísla do lodního deníku.
Tak nám nakonec i dneska rozumně fouklo
Poslední úsek plavby jsme si užívali nádherný podvečer. Jak jsme se vymotali z prostoru mezi Dugim Otokem a Ugljanem, otevřela se kolem nás volnější mořská plocha. Slunce pořád pálilo, ale už klesalo k obzoru a ochlazoval nás vítr. Pohoda.
V půl osmé vplouváme do zátoky Sv. Nikola. Nekolik lodí tu už kotví, ale volné bóje jsou k dispozici. Jednu si vybírám a jdeme na přistání.
Během přistávání se nám stala drobná prekérka. Jirka, který obsluhoval hák, se pokoušel bóji za každou cenu udržet, když jsme ji nezachytili přesně. To je samozřejmě pitomost a padá na mě – dělal to poprvé a já jsem mu měl zdůraznit, že to nemá cenu a že naši sedmitunovou kocábku prostě nepřetlačí. Nevyhnutelný důsledek byl, že se mu hák vyškubl z ruky. To se nestalo zdaleka poprvé a určitě ne naposled, proto jsem taky na první výkřik „Hák ve vodě!“ reagoval s klidem. Bohužel tentokrát došlo k tomu, že plastový konec rukojeti zůstal Jirkovi v ruce a zbytek háku nabral vodu a potopil se. Přišli jsme o něj.
Víceméně pro forma si Kuba nasadil brýle a ploutve a pokusil se za zmizelým hákem potopit, ale Sv. Nikola je na bójkovou zátoku jak na potvoru dost hluboká – přístroje hlásily 12 metrů pod kýlem. Pochopitelně ho ani nezahlédl.
Když jsme situaci později rozebírali, shodli jsme se na tom, že v tomto konkrétním případě bylo na místě porušit bezpečnostní pravidlo „Nikdy neskákat z paluby za ztraceným předmětem“. Byli jsme v zátoce, loď skoro stála a i když zde byl mírný proud hnaný větrem, nebezpečí pro skokana bylo nulové. Nebyl čas se mnou, stojícím vzadu u kormidla, konzultovat, že hák klesá ke dnu a co s tím budeme dělat. Rychlá akce ho mohla zachránit.
Pro příště tedy: nezanedbat instrukce o tom, co má a nemá dělat, u nezkušeného člena posádky. A jsem-li zkušenější, znám pravidla a chápu, proč jsou taková, jaká jsou, můžu si dovolit je v odůvodněném případě porušit
Přistání u bójky v 19:55.
| Sv. Nikola, Olib. Bójkoviště. 165,- Kuna. |
| Dnes upluto 36 Nm, z toho 9,7 na plachty. |
Výbornou večeři a chorvatské červené víno Plavac si dáváme v kokpitu. Užíváme si večer a pozorujeme, jak zapadající slunce barví okolní kopce. Postupně se zvedá severní vítr.
Někteří z nás ještě před večeří stihli vypotit pohledy domů
Když už byla všude okolo tma, vyhecovala Maru menšinu posádky k noční koupačce. Bylo to trochu studené, ale moc prima.
Naše kajuta spí dnes v kokpitu. Je krásná noc. Loď se na bójce ve větru mírně vrtí, ale spíš to kolébá než ruší.