Scházíme se v pátek 28. dubna klasicky na Letné. TetrisSkládání bagáže do omezeného prostoru kufrů aut. v kufrech aut tentokrát řešíme míň, než běžně, jelikož jsme se rozhodli co nejvíc věcí nakoupit až v Trogiru. Cestou nakládáme na Pankráci zbytek věcí. Těšení se na loď mi tentokrát znepříjemňuje silná cestovní horečka, uvelebuji se tedy na zadních sedačkách a snažím se usnout. V rádiu slyším varování před velkou dírou na 43. kilometru D1. Z polospánku mě probudí rána. 43. kilometr, díra. Kolem km 120 je zúžení a před sebou chytáme maďarský nadměrný náklad, za kterým se asi na 45 minut zasekneme.
Zbytek cesty už probíhá hladce; ve Vídni za sebou necháme blesky od radarů, další kratší Stau je až před Slovinsko-Chorvatskou hranicí.
Čím víc na jihu, tím víc je kolem nás polských aut. Na silnici se chovají jako polská auta, pro silnější slovo leckdy nemáme daleko.
Hledáme, kde posnídat; Na odpočívadle Lepa Bukva zavání toitoiky, na další pumpě si dáváme jen kafe s tím, že posnídáme kuře u zavřeného hotelu za Svetim Rokem. Tam je ale tak silný vítr, že plán brzy vzdáme.
Dál už není zastavit kde, takže zaparkujeme až u trogirského Kauflandu. Navigace nás tentokrát posledních pár kilometrů nevede klasickou cestou, takže obdivujeme nám dosud neznámé náspy železnice v úbočích nad mořem.
Kaufland je velký a dobře vybavený, leckdy jsou na výběr i speciality, co u nás ne, ale zase jim chybí takové běžnosti, jako je obyčejný cukr nebo rýže.
Do Segetu dorazíme až po třetí hodině. Parkujeme na neoficiálním parkovišti před vchodem a sledujeme marínu plnou Poláků. Podle všeho jich tu je aspoň na 20 lodí. Očividně je to nějaký teambuilding, lodě mají stejné zelené vlajky a jejich posádky vůbec netuší, jak by se měly v maríně chovat. Sedí rozvalení na bagáži na molech, překážejí, protože do lodí ještě nemůžou, a asi čekají dlouho, takže do toho popíjejí a začínají být nepříjemní.
Poláci na mole
Proto jsme rádi, že máme konečně naloženo (projet několikrát s vozíkem až na konec mola k naší Capoeiře kolem x podnapilých lidí na kufrech je fakt nadlidský výkon) a konečně můžeme vyplout.
Poláci mě štvali maximálně, ale mám z maríny i jeden pozitivní zážitek: ukázalo se, že sešitek, který jsem loni umístil do navigačního stolku CAPOEIRY s prosbou skipperům, aby tam nechali pár slov o své plavbě, se za ten rok neztratil a dokonce jsou v něm nějaké zápisky! Začal jsem se těšit na nějakou klidnou chvíli, kdy si je budu moci přečíst. P.
S větrem to nevypadá nijak růžově, ale ještě před vyplutím ze zátoky foukne asi 18 kn, jdeme s prádlem ven a krásně plachtíme. Pak se ale začne stmívat, takže plachty skasáme – aklimatizace chybí a únava po cestě je značná.
Hook Sailing ’17 – Vyplutí
Motorujeme směr Stomorská. Zaplutí je složitější, nevidíme maják u vjezdu a město svítí až moc. Povede se nám to nakonec až na třetí pokus, s muringy nám pomůže posádka vedlejší lodi. Pokoušíme se zajít na pizzu do restaurace z loňska, ale k našemu velkému zklamání už ji nedělají. A my se tak těšili. Celkem rychle odpadáme spát.
Byli jsme po cestě unavení a původně chtěli plavbu zakončit v Rogači, o cca 45 minut dřív. Hnala nás ale představa té pizzy. Na přistání jsme měli vítr šikmo od mola a první dva pokusy přirazit k molu samostatně se nám nepovedly. Při třetím už jsme měli pomoc ze břehu. Šli jsme spát s pocitem lehké křivdy 🙂 P.
Podle zvonu kostela vstáváme až úderem deváté. Po velmi pomalé snídani vyplouváme před polednem. Do splitských vrat je moře klidné, bez větru, za nimi se ale slušně rozfouká, až ke 30 uzlům. Plachty ven, tančíme na vlnách, objevují se první potíže s mořskou nemocí. Rozhodujeme se, jestli hecnout Vela Luku, nebo se spokojit s Palmižanou, druhá možnost vzhledem k okolnostem s povděkem vítězí. Přistáváme tu mezi prvními, ale za námi se tahne slušná fronta Poláků.
Je ještě celkem brzo; zevlujeme, dojídáme kuře z cesty, jdeme se vykoupat na druhou stranu ostrova, kde stojí na bójích polská skupina lodí ze Segetu.
Ani skupina, která se koupat nešla, se nenudila. Pozorovala totiž další polské lodě během přistávání; a že bylo na co se dívat. I pikolíci si mohutně přisazovali: „Don’t go away“, nebo „Good preparation is a key to success“ už z hlavy nedostaneme. Stejně jako posádku lodi, která při příjezdu ohnula jeden ze sloupků s elektřinou a vodou do úhlu 30 °.
Poláci naproti
K večeři karikrůta, lehká párty, Bang!, a spát.
Vstáváme brzy – ostatně jsme včerejšek zakončili obdobně. Okolní party to rozhodně neměly tak jednoduché, ještě kolem čtvrté ráno se marinou rozléhaly více či méně sprostonárodní piosenki. Moře je dnes klidné, vítr skoro nefouká. Naším cílem je buď Korčula, nebo něco okolo. Plachty vytahujeme na kus odpoledne, ale žádná sláva to není, lehký zadobok.
Rozhodujeme se vyzkoušet Orebić. Jeho minimarina (není to ani marina, ani městské molo, prostě přístav) vypadá mělce a velmi prázdně, lodě povětšinou zazimované, nikde ani živáčka. Je tu jedno místo, které by nám mohlo stačit. Po zlomcích metru zaplouváme, hloubkoměr na limitních číslech. Když držíme u břehu, máme k dobru asi 20 centimetrů. Vzpomínáme na poslední návštěvu Sućuraje, kde si nám s kormidlem dával high-five klepetem krab.
S větší lodí než je CAPOEIRA už bych si do přístavu v Orebiči asi netroufl. Nebo v silném větru. I Osmičky udávají max. délku lodi zde 12 metrů. Hloubka je jen mírně přes dva metry, v téhle situaci už je třeba dávat si pozor i na betonové bloky mooringů, vysoké 20-30 čísel. P.
Večeři bychom tentokrát rádi ve městě, a tak se převlékáme do gala. Orebić není extra velké městečko, po pár krocích nacházíme hezky vypadající restauraci, která nás rozhodně nezklame – fajn obsluha, dobré víno, dobré a nepředražené jídlo. Až se z toho část posádky nečekaně nacamrá a po zbytek pobytu baví zbytek. Do lodi se vracíme taky brzy, už kolem desáté. Stejně tak jdeme i spát. Tahle plavba bude asi bohatá na noční pařby.
Brzké spaní se odráží i v brzkých vstáváních. Zůstávám na lodi, zatímco zbytek posádky vyráží do města na snídani a bjelou kavu. Vstávání ale nejsou dost brzká na to, abychom se vyhli placení za stání – týpek nás vítá lakonickým yesterday I am not working, today I am working. 200 kn bez vody a elektřiny není zrovna láce.
Vyplouváme a dáváme si vyhlídkové kolečko kolem Korčuly. I za těch dvěstě kuna se Orebić asi vyplatil – neriskovali jsme kotvu na nebezpečném městském mole a neplatili randál za ACI (kdybychom se náhodou vešli; z dálky na nás svítí 32 vlajek naší staré známé polské flotily. Uff).
Podle plánu pokračujeme na jih, směrem Dubrovník. Nefouká, až na chvilku plachet si pomáháme motorem a dlouhou chvíli zabíjíme hraním kontaktu. Je vedro. Za takové konstelace dává smysl klasika – tažení za lodí na laně. Honza zkouší, v jaké rychlosti se ještě udrží. V dáli se nad stěžněm plachetnice na obzoru drží maličký lokální mrak. Obědváme rychlý zeleninový salát.
Mrak beznaděje
Chceme skončit v Šipanske Luce; trochu se bojíme, aby nebylo plno. Ještě trochu foukne, tak držíme zadobok mezi ostrovy, ale nakonec kvůli rychlosti poskočíme motorem. Místo je, pod kýlem máme oproti včerejšku celý metr. Jediná další jachta stojí na příjezdu do zátoky na kotvě, v kokpitu má jediného člověka a ten si nás nevšímá.
Na konci mola je hospůdka/bar. Jdeme na jedno, hlavně abychom mohli bez výčitek použít záchody. Maru pak odchází plnit plán, Honzové vařit večeři. Chvíli sedíme před podnikem na lavičce a houpačkách, než se objeví parta nalitých týpků. Procházejíce kolem Marušky v kokpitu naší lodě hulákají „slečno, co vy tady takhle sama, poďte s náma!“. Sympatičtí nejsou. Zapadnou do podniku a z něj se ozývá narůstající hluk.
Vychutnáváme si úžasný západ slunce. Kolem přibývají místní. Chceme zaplatit. Přes ožralé krajany to moc nejde. Obsadili místní hudební stanici a pustili si… Orlík. Nakonec se přes ně docela nenápadně probojujeme i ke kase.
Západy
Honzové zatím vyrobili skvělé hovězí, vychutnáváme si v klidu salonku spolu s kvalitetno vínem. Večírek jako obvykle, tedy spát kolem desáté.