Hook Sailing ’17 – Cavtat, Dubrovník, Tatinica

Za stání zde, v Šipanské Luce, chtějí 300 kn. Bez vody: technická závada. Vyplouváme, s Neptunem se vítáme letošním OMFG. Jeho lití do moře bude nejspíš světový unikát. Po „divokém“ včerejšku mě i tak bolí hlava, tak se jdu po vyplutí natahnout do salonku.


Vítání s Neptunem

Vítání s Neptunem

Product placement?

Product placement?

Nahoře je vedro, plachty jdou ven jen na chvíli, jinak motor. Chtěli jsme původně až do nejzazšího koutu Chorvatska, do Molunatu, ale nakonec večer volíme za lepší cíl předposlední vetší sídlo na pobřeží, Cavtat.

Na samý závěr dnešní plavby se nám nakonec i slušně rozfoukalo. Jak jsme byli už prakticky u Cavtatu, využili jsme ještě cca hodinu k tomu, abychom si taky trochu zaplachtili. Bližší cíl jsme zvolili i pro plánovaný ranní přesun k Dubrovníku, který jsme nechtěli natahovat až od hranic s Černou Horou. P.

Z podpalubí vylézám akorát na rozhodování, jak s přistáním. U mola nejsou muringy, stojí se na kotvě. To se nám nechce, hlavně tedy kapitánovi, který s tím nemá moc zkušeností. Prohlížíme bóje na kraji zátoky, zvažujeme, jak jsou vhodné. Jak moc třeba patří místním rybářům, a tak. K jedné se nakonec vyvážeme (po drobných potížích – lana přes zábradlí ap.). Čekáme, jestli nás někdo vyhodí, ale nevypadá to tak.

Pouštím se do přípravy čočkového salátu. Jelikož mi ale pořád není úplně dobře, spíš jen naviguju ostatní v krájení. Nad hlavou nám zatím přelétají letadla na dubrovnické letiště. Vedle nás „kotví“ červená turistická ponorka. Pozorujeme racky na vedlejší rybářské lodi. Po jídle provádíme pokus o party, ale dopadá to jako vždycky. Spát jdeme už v devět s tím, že odsud zmizíme kolem sedmé.

Letadla v Cavtatu

Letadla v Cavtatu

Bóje, u které jsme stáli, působila dojem, že je určená pro o něco menší lodě než jedenáctimetrovou plachetnici. Celý večer a celou noc jsem k ní chodil trochu nervózně pokukovat, jestli nás drží. Jak se ale v zátoce nehnulo ani stébélko, bylo to nakonec v klidu. P.


V sedm opravdu mizíme. Směr Dubrovník, konkrétně k ostrůvku Lokrum, kde chceme dát na kotvě snídani. A taky jo, na dohled městským hradbám, na 20 metrech kotvy, snídáme. Kafe, pečivo, ale hlavně nechutné ohromné, gumové párky, které jsme sehnali během posledního doplňování zásob.

Společná fotka s hradbami, vytažení kotvy (a že to trvá, trochu se bojím, jestli není zaseklá ve skalách, na téhle hloubce by to byl fakt problém), a odplouváme do dubrovnické ACI, pojmenované Miho Pracat, po místním mořeplavci a dobrodinci, ale my už nikdy neřekneme jinak, než Miho Prcat. Ano, jsme dospělí.

Pod mostem v ústí zátoky s marinou zpomalujeme. Má to podobný efekt, jako sjetí z dálnice do města, strašně se to vleče. V ACI nás navádějí na nejvzdálenější molo od zázemí. Vedle nás ruská posádka. Po delší době si užíváme pořádného zázemí. Sprchy, záchody, házíme se do gala a odcházíme chytit autobus do města.

V autobuse i ve městě je narváno. V autobuse překvapivě hlavně místní, ve městě nepřekvapivě hlavně turisti. Zmrzlina, pohledy, návštěva starého přístavu a baru za hradbami, na který jsme ráno koukali při snídani. Je vedro, je tu krásně, ale kazí to místní ceny.

Vedro u hradeb

Vedro u hradeb

Zvažujeme výlet na kopec nad městem – mohlo by tam být lepší klima, než tady. U spodní stanice taky doplňujeme pohledy. Ceny za lanovku si pamatuju mnohem horší, než vlastně jsou. Lanovka je taky skoro prázdná, ani frontu nečekáme. Nahoře je fakt líp, příjemně fouká. Krásné výhledy, fotky, pivo. A další pivo. Je tu fajn, i přes ceny. Pro pár společných fotek znásilňujeme hosty resturace u jejího kraje. Lanovka dolů. Návštěva drogerie, lékárny a záchodků.

Otravujíce hosty

Otravujíce hosty

Večeře. Honzové nás vedou do skvěle hodnocené konoby Kopun hned za hradbami (Kopun je kastrovaný kohout, u nás kapoun. Místní speciality se zaměřují na tohoto opeřence). Jsme tu asi trochu brzo, venku nikdo není. Na náměstíčku před kostelem vedle rotují asijské páry s vlastními fotografy – dozvídáme se, že po svatbě cestují po světě a budují si album svatebních fotek ze všech navštívených míst.

Podnik nás rozhodně nezklame. Fantastické předkrmy, chobotnicový salát s největšími kusy chobotnice, co jsem kdy viděl, výborné jídlo i pití. Kapitán (napůl nevědomky) žertuje o dezertu; jeho idea kaloního sorbetu nastartuje Honzu do fantaskních historek o sbírání guana pod střechou místního kostela. K popukání.

Vracíme se autobusem do mariny. S námi jedoucí rusové přejíždějí zastávku, nechtějí si nechat poradit. Večírek větší než obvykle, kvalitetno, střídání ve sprchách.


Vstáváme sice brzy, ale ráno je přeci jen pomalejší. Ranní hygiena, sprchy; vzdálenost od zázemí všechno prodlužuje. Nákup v místním marketu. Mezitím odplouvá druhá vedlejší loď. Bylo by to nezajímavé, kdyby většina její posádky nebyla slepá. Včetně kormidelnice, která pod francouzskou vlajkou a vedením kapitána s výrazně britským přízvukem vyplouvá hodně na pohodu. Každopádně vypadají a počínají si jistěji, než hromada jiných vidoucích posádek, co jsem za svoje plavby viděl. Muringy, fendry, všechno poslepu. Fantazie.

Zastavujeme se na čerpačce, přeci jen už plujeme týden. Připlutí v pohodě, i když Honza musí skočit dál, než je běžné. Bereme 56,4 l nafty.

Jako by to bylo včera, když jsem v září 2013 cestou k téhle čerpačce kormidloval KATE blahé paměti a vzal to špatnou stranou kolem laterálního znaku. O té nule na hloubkoměru se mi (a možná i Loonymu) dodnes zdává. P.

Snídáme po cestě řekou. Je zataženo, a nebe nad námi kreslí mraky fantastické obrazce. Pod mostem kotví paneláky na vodě, požehnání místní turistiky i zhouba místního klidu.

Divoko před Dubrovníkem

Divoko před Dubrovníkem

Přifoukává. Obloha je stále zamračeně šedá, chvíli se mi daří vydržet na palubě, ale brzy utíkám do lehu v salonku. Naším dnešním cílem je konoba Dalmatinac v zátoce Tatinica na Mljetu. Máme na ni, zejména na její kuchyni, krásné vzpomínky z roku 2013, kdy jsme tu kotvili na blind. Letos jsme nenechali nic náhodě a včera večer volali s rezervací, takže s námi počítají.

Počasí se během plavby kolem Mljetu zlepšuje, na posledních pár obratů dokonce vykoukne sluníčko. Je brzy, kolem páté. U restauračního mola přistáváme naněkolikrát. Nejprve si ale užijeme výjev lovu. Děti a paní domu, jakmile nás zmerčí, přibíhají k lanu vedoucímu z mola do vody. Pár tahů z moře, a na konci lana vykujuje past, ve které je chycená chobotnice. Osm zkušených máchnutí nožem, a chobotnice nechápe. My naopak chápeme, že bude součástí peky k naší večeři.

Příprava peky trvá, takže máme čas, který vyplňujeme zevlem a někteří výletem po ostrově. Mezitím vedle nás přistává majitelská plachetnice White Surrey pod německou vlajkou. Posádka je trochu marná – mořský vlk a jeho lehce levý syn.

Lodě na mole v Tatinici

Lodě na mole v Tatinici

V půl osmé jsme ready na předkrm. Na rožni se otáčí jehně, vedle v popelu peka, vedle se grilují krevety na slanině.

Od naší poslední návštěvy se vedlejší budova proměnila v ubytovnu pro levnou pracovní sílu, takže tam slovanská osádka začíná rozjíždět diskotéku. To nám minule nechybělo. Snad skončí, než půjdeme spát.

Jídlo je, jako posledně, fantazie. Předkrm (krevety), saláty, peka z chobotnice i jehněčího – ale ne z toho na rožni – to pan domácí, spolu s kamarádem, kapitánem White Surrey, po setmění rozstříhá, hodí do hrnce, a v osmdesátkovém mercedesu s ním zmizí do temných útrob ostrova.

Obáváme se travarice, ale přichází dezert ve formě dortu. Hřebíček do rakve obžerstvím. Kus pro Maru bereme do lodi. Rychlý odchod spát – to nás snad zachrání před dalším jídlem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *