Ráno je líné. Kolem deváté pomalu vyrážíme na dojednanou bjelou kavu, pivo a pelinkovac (tj. chorvatský trojboj(taktéž Chorvatský trojboj) Tradiční námořnická chorvatská snídaně sestávající se z bjele kavy, piva a pelinkovaće. More). Berou to tu hodně neformálně; bjela kava je turek s mlíkem a pelinkovac je nějaká forma travarice s medem. Jen pivo je OK, i když napoprvé netrefí počet sklenic. Odplouváme kolem jedenácté.
Neptunovi obětujeme ořechovku ještě před vyplutím z Mljetu na volnější moře. Venku jde prádlo ven, zadní vítr, tedy pro mě podpalubí. Vylézám u lastovských kardinálů, kde mě obraty donutí. Slunce zalezlo a venku jsou žluťáky. Vítr se zatím obrátil v celkem pěknou stoupačku.
Stoupáme k Lastovu
Včerejší cesta na Mljet a dnešní na Lastovo byly jako z letáku na jarní jadranský jachting. Někdo z posádky by možná polemizoval 🙂 Ale vítr i vlny byly tak akorát, byla to vyloženě radost z plachtění. P.
Fičí. Přistáváme v Zaklopatici u Tritona. Musíme notně využít doposud nabrané praxe, ve větru, který je, není přistání úplně jednoduché. Pomáhá nám pan domácí a zpátečka, stejně jako místní prodloužené pasarely.
Původně jsme chtěli do Skrivene Luky na jihu ostrova, ale v noci má foukat jugo a v něm to tam není na pohodu. Rychlé sprchy, toaleta, a hurá na večeři. Znova se chechtáme lvům na schodišti, těm z porobetonu s vyvrtanými dírami místo zubů. Jednoho člověka z posádky vždycky zaměstná místní pes, nemůže se nabažit drbání.
Lvi
Místní se opět překonávají. Grilované krevety, sepiový burger, tuňákový salát, dobré čerstvé ryby. Obsluhuje nás sympatická chorvatka, a když pak zmizí domů, převezme to syn pana domácího – třicátník s rukama jako lopaty, který chytal a chystal ty ryby. Je celkem komunikativní, tak nám vypráví, jak se v Jadranu objevují druhy ryb, které byly dříve běžné jen mnohem víc na jihu, v teplejších vodách. Marlinové, a taky žraloci – že už při rybaření nabral dva nebo tři na udici. Že tu jsou posledních pár let běžné ryby, co byly dřív tak leda na Kanárech.
Pak se omluví, že se musí vzdálit lovit malé černé ryby, které v rámci nějaké rodinné seance pečou na ohni, berou si je přímo z ohně, a jak kolem něj sedí v kruhu, podávají si pohár s alkoholem a nikdo nesmí vynechat a nesmí se změnit směr. „It’s more drinking than eating“. Během večera rozbíjíme několik sklenic. A několik dalších málem – včetně navrátivšího se pana syna. Na odchodnou dostáváme na místě dvě ochucené travarice a lahev vína ssebou. V lodi večírek, kytara, víno. Asi poprvé jdeme spát až kolem půlnoci.
Ráno fičí z moře fest. Poprvé snídáme v salonku. Měníme vodu v nádržích, nevypadá moc dobře. S pomocí p. domácího odplouváme po deváté v plné polní – žluťáky. Domácí vypadá, že nám to nezávidí, ukazuje odpoledne vlny. Hlavasku vytahujeme ještě v bazénu Zaklopatice, rovnou do slušného refu. Venku nás rovnou uvítají vlny, spolu s divokým větrem, těsně pod i nad 50 kn. Není to ideální prostředí pro plavbu – v harnesu se vydávám k vrátku hlavní plachty na stěžni a vracíme se zpět k Tritonovi.
Podle předpovědi mělo foukat 25 uzlů s poryvy do 35. Reálně jsme venku na těch 35 začínali a poryvy šly k padesátce. SZ vítr hnal vodu přes otevřenou plochu, samozřejmě přímo ze směru, kam jsme potřebovali plout, a CAPOEIRA na nich divoce skákala. Když jsem si vyzkoušel, jak se loď chová se zrefovanými plachtami, motorem a kombinací obojího, pochopil jsem rychle, že na Vis s takovouhle nedoplujem. V dané situaci mi dávalo smysl vrátit se do chráněné zátoky a zvážit další postup. P.
Kroužíme bazénkem, u restaurace nikdo, kdo by nám podal muringy. Nakonec po pěti minutách přijde synátor. Vypadá, že náš návrat chápe. Při přistání ve větru nás učí přiblížení podél mola kroucením kormidelního kola tam a zpátky. Nakonec zase pevně držíme. Opět nás vítá místní pes.
Triton pes
Zvažujeme, co dál. I tady fouká 25 uzlů; buď můžeme zůstat, nebo se posunout do Skrivene Luky, nebo na Korčulu. Původní plán – Vis – nepřipadá v úvahu. Ostatně, pluju já, takže Vis nikdy nepřipadal v úvahu.
Počkáme, jak se situace vyvine. Mezitím se, Marťa, Honzové a já, vydáváme na trestnou výpravu do městečka Lastovo pro zásoby – chybí nám máslo a hlavně pečivo. Taky hotovost nám dochází. Možná oblečením trochu přeceňujeme možnost deště – už po vyšplhání prvního kopce od konoby se do nás opírá sluníčko a pobřežní vítr dost ustává. Začínáme se vařit. Po silnici obtáčíme kopec, ve slunci je výhled na moře parádní. Suchým borovým lesem pokračujeme do Lastova. Nalevo ambulantní stanice, všude kočky.
Vesnička Lastovo
Celá vesnice ustrnula někdy v 90. letech. Polovina domů rozbitá a prorostlá stromy. Centrum ve stylu kolotočářských center u Mácháče. V obchodě slouží servírka z Tritonu. Zbytek vesnice je krásný, na úbočí ve vnitrozemí, jako by ani hned za kopcem moře nebylo. Všude obrovské keře rozmarýnu. Prochodíme vesnici dolů a nahoru, v druhém kole nákupu dokoupíme potřebný zbytek, a vracíme se zpět k lodi.
V zátoce pořád fouká. PaulMan s Maru zatím připravili polévku, doplňujeme ji čerstvým chlebem a dumáme, co dál. Vyplujeme. Opět do žluťáků, tentokrát odplouváme bez asistence.
Vlny jsou lepší – původní plán plout do Skrivene Luky nám překazí vítr, který nás nakonec přesvědčí, že opačný směr bude lepší. Na Vis je pozdě, takže poslední variantou je Vela Luka na západě Korčuly. Také nám to umožní ještě stihnout Skradin. Nikdo neprotestuje. Ještě nevíme, co nás nakonec čeká.
Každá volba měla svoje ale. Tehdy jsme se shodli na řešení, které za cenu (předpokládaně) přijatelného nepohodlí nabízelo dodržet cestovní plán. Dneska bychom se možná rozhodli jinak – ale to i proto, že už máme Jadran tak prošmejděný, že nám na jednom konkrétním cíli zpravidla nesejde. P.
Na vodě je opravdu divočina. Pomalu se probojováváme ke Korčule, kde kapitán tuší menší vítr a vlny. Trvá to. Plachty jsou dole, nepomáhaly by. Posouváme se pomalu. Posádka postupně odpadá, takže se u kormidla střídá kapitán s Honzou. Zbývají víc než 3 hodiny plavby, udržet se na nohou stojí hodně sil.
Čím hloub do zátoky Vela Luky, tím klidněji. V přístavu je volno, bereme bóji. Honza dělá boloňskou, kuchařka původně plánovaného leča nemá sílu vařit. Občas s námi zahoupá Jadrolinka, nebo taky zdánlivě nic. Spát jdeme i na náš průměr hodně brzy.
Po klasickém kapitánově budíčku „otevírání Radlera“ vstávám. Postupně i ostatní; vyplouváme v devět, výběrčí zatím nedorazil, tak doufáme, že se to bez něj obejde. Bohužel, těsně u hranice přístavu nás divoce dohání týpek na člunu. 150 kn, ani odpadky nám neodveze.
Moře je klidné, slunce se občas schovává za mrak. Většinu cesty motorujeme, jen párkrát zkoušíme plachty. Až odpoledne se rozfouká na celkem hezkou stoupačku. Na poslední kus cesty do Maslinice vítr zase padá, vracíme se k motoru. Těsně před Maslinicí nás zase dohání týpek na člunu. Vypadá oficiálně, ale dává nám jen prospekt k blízkému restoranu. Zaplouváme do Maslinice, je tu prázdno a krásně.
Těšil jsem se sem; Byl jsem tu už dvakrát a místní palác a tiché městské molo mi vždycky učarovaly. Spolu s dalšími vzpomínkami – úkryt před bouřkou na mojí první plavbě; stání vedle Slováků na mé druhé plavbě, pád jejich plavčice na zídku mola, sedřená záda, decilitry novikovu a výkřiky „aj ty kokot! kamarád moj!“ dlouho do noci. Hláška „já jsem zatím jenom pitval“ Ryby, studenta prvního ročníku medicíny.
Palác v Maslinici
Ovšem za dalších 9 let tu vyrostla nová marina, povětšinou okupovaná nevkusnými motoráky s LED podsvícením. Aspoň že sprchy a záchody tu teď jsou v dostatečné míře. Dámy si stěžují, že pevné sprchové hlavy jen u stropu nejsou uplně vstřícné.
Já jsem proti tomu starou Maslinici nikdy nepoznal a o té nové jsem slyšel, že má nosánek trochu nahoru, takže jsem byl spíš rád, že zde i naši prostou, ba proletářskou plachetnici mile přivítali a nebylo to tu ani dražší než třeba v ACI. Pravda, byl začátek května a velkých motoráků s pikolíkama drhnoucíma donekonečna jejich paluby tu bylo jen pár, možná je to tu v sezóně horší. P.
Výlet po nábřeží a břehu, po návratu menší večírek; rozhodně ne takový, jako obecenstvo cikánského houslového koncertu hrajícího z mobilu o pár lodí vedle.