Hook Sailing ’17 – Skradin, Primošten, Stomorska a domů

Ráno ve Studenacu kupujeme dobrou zeleninu a vyplouváme před devátou. Venku hezky fouká, jdeme s prádlem hned ven, ještě před Drvenikem. Stoupačka, obraty, do toho fouká sluníčko, parádní plachtění. Až před Zlarinem se vítr trochu zblázní a mění směr a zároveň sílu – od 6 uzlů do 30 v poryvech. K ústí kanálu řeky už motorujeme, stejně jako celým kanálem. U jeho vjezdu míjíme plachetnici s asi pětimetrovou českou vlajkou.


Zábradlové klišé

Zábradlové klišé

Fouká hodně. Na palubě se kryjeme před studeným větrem, míjíme most, jezero, most. Ve Skradinu nás předjíždí rychlejší dlouhá modrá jachta, jednomužně ovládaná. Přistáváme vedle dalších Čechů, na jedničku. Týpek z ACI nám doporučuje místní pizzerii. Využíváme sprchy i to doporučení na pizzu. Večer to moc nerozjíždíme, zítra vstáváme na první loď směrem vodopády.


Na první ranní lodičce jsme v počtu 8 lidí. Národní park tak máme strašlivě prázdný. Připravují ho na sezonu. Ostraha si na vstupu vaří kafe a dává si na čas, než nás pustí dovnitř. Sluníčko postupně proráží větve stromů a hřeje. Projdeme celou stezku, mlýn, potoky, jezera. Do odjezdu lodi je ještě půl hodiny, kombinujeme pivo, kávu a rýmu. Zpět na lodi jsme v počtu 7. Dobytčáky v opačném směru už jsou plné turistů.

Cesta z Krky

Cesta z Krky

Před odplutím se stavujeme v masně a u stánku se zeleninou, kde nakupujeme olej, slivku a čerstvý hrášek. Poslední sprcha a vyplouváme. Rozbalujeme hrášek, abychom zjistili, že hrach jsou chorvatsky fazole. Končí ve vodě, ať si potvory pochutnají. Na jezeře si nemůžu odpustit poloslanou koupačku; za Šibenikem pěkně fouká, jdeme s prádlem ven. Krásný plachtění. Potkáváme se s regatou asi 48 lodí, se kterými se trochu neobratně proplétáme (my se snažíme, oni už ne tolik). Dál do Primoštenu už je to ale jen krásná stoupačka bez větších úprav kurzu. Nakonec už jen dva obraty, a k bójce na motor.

Výsadek

Výsadek

Výsadek na člunu do města vede Honza podporován Marťou. Mezitím na palubě rozléváme gin s tonicem (tonic nám trochu promrzl). Překvapivě pro Honzu nemusíme vyslat záchranu – motor mu chytí na dva pokusy dvakrát a víc není potřeba. Připlouvá výběrčí, platíme 200 kn, ale na břehu je k tomu záchod a sprcha.

Už dlouho mám slíbený výlet na stěžeň a zapadající slunce a nálada na palubě tomu jen svědčí. I když se snažím pomáhat šplhat, ostatním dole tu práci s kroucením vinšnou nezávidím. Je to ovšem skvělý zážitek. Fotky stojí za to, i přes to houpání, které se snaží posádka dole vyrobit. Zbytek večera utíká za doprovodu zmrzlého tonicu oběšeného na ráhně, ginu, jazzu Jamese Morrisona a velké dávky legrace až příliš rychle. Začíná se zvedat slibované jugo.

Shora

Shora

Shora II

Shora II


Noc byla divoká. Vítr s námi házel ze strany na stranu, i když kvality Lučice z předloňska nedosahoval. Stejně jsme ráno polovyspaní. Dost za to může i noha stolu, která, umístěna pod sedačkou, periodicky vráží zevnitř do dřevěné přepážky. Ze zátoky motorujeme s tím, že se možná o kus dál schováme před větrem za Šoltu a možná si i zastoupáme. Hádáme osobnosti, házíme sebou po vlnách, splachuje nás slaná voda. Kvůli použití záchodku chvíli kroužíme v závětří Drveniku, než se všichni prostřídají.

Za Šoltou to lepší není – místo původního plánu skončit v Supetaru se “musíme” spokojit se Stomorskou – dál se neprobojujeme – vlny jsou vysoké, SOG 2,5 kn a posádka unavená. Noha od stolu stále dělá bordel.

Tahle část plavby mě zklamala. Víceméně totožnou trasu se stejnou lodí už jsem plul a věřil jsem, že budeme moci proti jugu stoupat, ale vlny nás k ničemu nepustily. Podobně dopadl předpoklad, že nás Šolta a Brač v pozdější části cesty trochu zaštítí a my budeme moci pokračovat na trochu klidnější vodě. Závistivě jsem sledoval lodě, které pluly proti nám a vystačily si se zrefovanou genou. Bylo třeba myslet i na morálku posádky a obětovat plánovaný Supetar lepším zítřkům. Mimochodem, před dvěma týdny jsme ve Stomorské zaplouvali do prakticky prázdného přístavu, teď jsme byli rádi, že se pro nás ještě našlo místo. P.

Ve Stomorské jsme před šestou. Sprchy, výlet do oblíbené konoby Turanj: ryby, telecí, kvalitetno. V lodi divoký večírek, skoro do půlnoci.

Nesahat.

Nesahat.


Poslední část cesty si užíváme pohodové plachtění. Míjí nás plachetnice Bubble. O nové trogirské čerpací stanici už víme, takže se připravujeme na zaplutí. Je u ní docela frmol. Přistání se nám povede tak hladce, až si zasloužíme pochvalu od pumpaře – prý jsme za dlouhou dobu první, co neudělali žádnou botu. Taky se mu nechce nám půjčovat hadici s naftou – „víte, to teče x litrů za sekundu, tak to radši udělám sám“. Možná má i tady špatné zkušenosti.

Cestou ze Šolty jsme mohli využít slabšího, ale stále ještě slušně vanoucího juga k nácviku halz. Nervózně jsem sledoval skupinu asi dvaceti plachetnic před námi – ty ale naštěstí s návratem nespěchaly a nacvičovaly si něco kus dál směrem na Drveniky. Začaly se pak stahovat k čerpačce akorát, když jsme ji opouštěli, to tam pak teprve musel být večírek. Vedle sesterské LAMBADY jsme pak přistáli jako z katalogu. Započtení dnešní trasy do logu pak ukázalo, že kýženou metu 400 Nm jsme nedali o necelé čtyři míle 🙂 P.

Návrat do mariny a předání lodě je v pohodě. Vydáváme se vodním taxi do města, kolem plachetnice slepené stříbrnou páskou. Taxikář nás nepříjemně překvapuje panákem místního likéru. Cestou zpátky ho aspoň donutíme, aby si dal s námi. Večeříme na lodi.


Cesta zpět domů je v pořádku. Zácpu na D1 objíždíme velmi vyhlídkovou trasou.

Děkuju Finwemu za sepsání záznamu z této dosud naší nejdelší plavby. A děkuju celé posádce; jak už bylo zmíněno v úvodu, tohle je přesně ta parta, se kterou chcete strávit na lodi dva týdny. Neptun nás sice ve dvou případech trochu vypráskal a zejména v prvních dnech plavby zase větrem šetřil, ale to je zase výhoda delší plavby, že se spíše dostane i na ten správný vítr. V jistém smyslu byla tahle plavba vrcholem mého jadranského počínání – rozběhl jsem se do dalších moří a na Jadran se od té doby vracím jen jednou do roka, rekreačně, před nebo po davovém šílenství, ve které se proměnily zdejší sezóny. Za mě to tedy byl po dobývání PalagružiJabuky moc hezký závěr trilogie, abych tak řekl 🙂 P.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *