Již tradičně během této plavby se probouzíme do azurového rána. V zátoce je idylický klid. V poklidu snídáme a připravujeme se k vyplutí. Průzkumná výprava se na břeh se nakonec nekoná, nikomu se do ní nechce. Debata o dnešním cíli dopadá ve prospěch Kornat, so be it.
V 10:05 se odvazujeme od bójky a vyplouváme podél pobřeží ostrova na SZ. Navzdory veselému průběhu dovolené začínám být trochu otrávený z toho, že jsme už dva dny vůbec nesáhli na plachty. Rozhoduju se zkusit stejný trik jako před třemi týdny na Hook Sailing a vyrazit chytat vítr na otevřené moře, za linii chorvatských ostrovů. Po obeplutí Kakanu se stáčíme na JZ a plujeme mezi malými ostrůvky rozesetými mezi ostrovy Kornat a Žirje.
Zdá se, že naše přání bylo vyslyšeno – chvíli po překročení spojnice těchto dvou ostrovů se začíná objevovat západní vítr. Nějakých osm uzlů, žádná sláva, ale lepší než nic. Hodinu po vyplutí vytahujeme plachty a jdeme křižovat. Kornaty prozatím necháváme na pravoboku, chceme si spíš zaplachtit, než mířit na cíl.
Vítr mírně zesiluje a pohybuje se mezi osmi a deseti uzly. Celá posádka se postupně střídá u kormidla a zkouší si stoupačku. Někde je vyvolaný dojem spíš rozpačitý, jinde budí nadšení. Při křižování réčkujeme, takže i ti Novaxové, co se těšili na tahání lan, si konečně přicházejí na své.
Slyšíte to ticho vypnutého motoru?
Po druhé hodině se rozhodujeme spustit dinghy a udělat z něj pár záběrů JULIETTE pod plachtami, když je konečně příležitost. Stavím loď do driftu a tým Láhev – Novax se uvelebuje ve člunu.
Bylo to pro ně mírně nepohodlné – tady mimo ostrovy se už hladina moře přece jenom trochu hýbala, což jsme na desetitunové lodi vnímali jen okrajově, ale při ovládání gumáku bylo to vlnění znát. Během prvního okruhu člunu kolem lodi bylo jasné, že kamera bez vodotěsného pouzdra by tohle natáčení nepřežila. Klukům zůstal veterán našich plaveb, foťák Honzy M.
JULIETTE pod plachtami.
Dokud jsme driftovali, kroužil kolem nás výsadek v pohodě, ale jakmile jsme se znovu rozjeli, přestal nás člun stíhat. Aby se dostal před nás, musel jsem pokaždé přeostřením loď zpomalit na minimální kormidelní rychlost. Dumal jsem, čím to je, a vzpomínal, jak kolem nás před rokem na PSW drandil Luboš jako na závodničce – než jsem si uvědomil, že ten s sebou tenkrát z Brna táhl vlastní 5 kW přívěsný motor, se kterým se naše v charterovce nafasovaná věcička nemohla měřit.
Spanilá jízda našich výsadkářů trvala necelých dvacet minut a na jejím konci toho měli tak akorát, nemluvě o tom, že byli promáčení až po spodky.
Pro snadnější spojení s člunem startuju ve 14:30 motor. Připojovací manévr se na druhý pokus daří a jak dinghy tak jeho mokrá posádka se v pořádku ocitají na palubě.
Se staženou genou nabíráme SZ kurz víceméně podél Kornat, mírně nás k nim přibližující. Motor nechávám na ekonomický chod, dávající nám cca čtyři a půl uzlu rychlosti. Za žhnoucího slunce se pouštíme do přípravy oběda. Sledujeme nákladní loď, mířící z otevřeného moře, jinak je kolem nás mrtvo.
Automatická škrabka na brambory poháněná radlerem, model Háňa.
O půl páté, najezení a odpočatí, vytahujeme znovu plachty. Vítr je stále Z kolem osmi uzlů. Obracíme k severu a průlivem mezi ostrovy Piškera a Veli Rašip vplouváme do Kornat.
Osobně nechovám vůči Kornatům žádné zvláštní sympatie a chorvatský nápad proměnit tuhle celkem tragickou skupinu ostrovů v národní park a vytvořit z ní tak žádanou destinaci považuju za zvrhle geniální. Mám ale pramalou chuť ho podporovat vybíraným vstupným. Když jsem v sobotu čekal na převzetí lodi, zakecal jsem se s jedním jachtařem a ten mi vyprávěl, jak ho na poslední plavbě strážci parku zkásli, i když si tudy jenom zkracoval cestu. Začal jsem tedy nervózně pokukovat po každé motorové lodi v dohledu, sotva jsme překročili hranice parku.
Vplouváme do Kornat.
U kormidla je Láhev, já mu do toho kecám a společnými silami pomalu křižujeme proti slábnoucímu větru na SZ. Chci doplout do osady Vrulje, kde jsme si loni na PSW užili v místní konobě Ante vpravdě epikurejské hody. V dohledu jsou asi tři plachetnice a jeden motorák, zřejmě s potápěči.
V 17:50 u ústí zátoky stahujeme plachty a motorujeme směrem k osadě. Na molu patřícím Ante je naštěstí volno, takže odmítám mávání pohůnka z konkurenční konoby a (v omezeném prostoru před molem vděčný za bowthruster) směruju JULIETTE k jejímu dnešnímu kotvišti. Přistáváme v 18:05.
| Vrulje, restaurační molo. Mooring. Kotvení v ceně večeře. |
| Dnes upluto 26,2 Nm, z toho 13,4 na plachty. |
Po přistání si dáváme na čas, než se ukážeme na břehu. Strojíme se totiž do vycházkového, přesně v duchu naší aristokratické 🙂 plavby. Když konečně vycházíme z lodi a usazujeme se na zahrádce, kývají přítomné postarší rakouské páry uznale hlavou. Mladému Chorvatovi (myslím, že syn původního majitele a něco jako provozák, pamatuju si ho z loňska) sice trochu cukají koutky, ale jinak hraje s námi a úslužně nám přináší skleničky a staví před nás láhev rakije jako aperitiv.
Připraveni vydat se do společnosti.
Velkopansky si poroučíme všechno, co mají k dispozici (ve zdejší konobě není stálý jídelní lístek – večer nabízejí to, co přes den naloví), a k tomu štědré množství vína. Velká žranice může začít.
Ve Vrulje jsou opravdu působivé západy slunce. Zatímco jsme večeřeli, hrála kolem nás barevná symfonie, postupně se tlumící do modročerné. Už jenom kvůli tomuhle zážitku stojí za to tuhle zátoku navštívit.
Schyluje se k hostině v záři zapadajícího slunce.
Když pak v Ante zavírají, uchylujeme se zpět do lodi a jelikož jsme ještě (opět) plní energie, rozjíždíme ještě návazný kulturní večer se zpěvy a tanci (ano, Oceanis 46 má skutečně prostorný salónek), který se (opět) protahuje daleko za půlnoc.