Blue Cruising – Čtvrtek, den šestý

Vzhledem k hodině usnutí vstáváme celkem brzy. Slunce už nastoupilo svůj další den na plný úvazek. Rychle, dokud ještě nenabralo provozní teplotu, se s Láhvou a holkama vydáváme na krátký, ale strmý výlet na vrcholek Ante (není to oficiální jméno v mapě, ale místní mu tak říkají na počest zesnulého majitele hospody), zatímco Novax a Háňa dávají přednost posezení u ranní kávy.


V pozadí Vrulje a zakotvená JULIETTE, v popředí stoupající Denča s Věrkou.

V pozadí Vrulje a zakotvená JULIETTE, v popředí stoupající Denča s Věrkou.

Dobýváme vrchol, děláme všeobecné koch koch do krajiny a sestupujeme zpět do osady. Nakupujeme místní vyhlášený olivový olej, jako suvenýr k obdarování doma i pro osobní spotřebu. S plánem doplnit zásoby pití ale narážím – ještě je před hlavní sezónou a krámek přidružený k hospodě je zavřený. Budeme se muset zásobit jinde.

Měli jsme i možnost pozorovat v přímém přenosu tvorbu jídelního lístku. V jednom okamžiku vyskočil personál konoby od kávy a televize a vrhnul se k jedné z pastí přivázaných k molu. Během chvíle pak vytahovali z vody obstojně velkou chobotnici. Začal se rýsovat zlatý hřeb dnešního menu.

V pravé poledne startuju motor, ve 12:05 odplouváme od mola. Slunce pálí snad ještě víc než včera – respektive pálí stejně, ale už nás nechladí vítr. Foukají slabé čtyři uzly JZ. Motorujeme ven ze zátoky a pak na SZ podél pobřeží ostrova Kornat směrem k Male Proverse.

Cesta probíhá v líném klidu, jenom když míjíme známý maják na ostrově Sestrica Vela, setkáváme se s podivnými bručivými zvuky. Chvíli se zmateně rohlížíme po hladině, jaký mořský netvor nám to zkřížil cestu, než si všimneme dvou vrtulových jednoplošníků, prohánějících po obloze a chvílemi se vynořujících zpoza kopců.

Sestrica Vela, maják.

Sestrica Vela, maják.

Před půl druhou proplouváme Malou Proversou a o chvíli později opouštíme NP Kornati, aniž bychom museli nějak interagovat s jeho strážci.

Vítr klesá k nule a my se chceme zase trochu zchladit. Míříme k zátoce Škorvada na ostrově Lavdara, ale tato se ukazuje být v obležení několika desítek lidí, vyplivnutých zakotvenou turistickou lodí. Využíváme tedy jedné ze základních výhod plavení se na vlastní lodi a míříme jinam. Ve 13:45 spouštíme kotvu v zátoce Rašovac na Dugim Otoku. Kromě nás je tu jen další jachta (a jmenuje se JULIET!), která navíc zvedá kotvy asi čtvrt hodiny po našem příjezdu.

Skáčeme do vody, která naše požadavky na zchlazení splňuje více než dostatečně – připadá nám o dost studenější než před dvěma dny na Zlarinu. Připravujeme lehký oběd a zevlujeme. Windmeter je nehybný a hladina moře připomíná spíš rybník.

Druhá koupačka výpravy.

Druhá koupačka výpravy.

Během kotvení v zátoce jsme uvažovali, jak doplnit zásoby. Chtěli jsme poslední večer na moři strávit na bójce, ale docházelo nám pití, takže návštěva nějakého přístavu by bodla. Jak se ale vyhnout přístavním poplatkům? Vysvětlovat Goranovi, že budeme během půl hodiny pryč, to vypadalo jako příliš riskantní postup. Nakonec jsme dali dohromady plán: kousek od zátoky se nachází městečko Sali, kotvil jsem tam loni na kurzu. Doplujeme k ústí přístavu, spustíme člun s výsadkem, ten dopluje do města, nakoupí a dorazí zpět k lodi. Dobrodružný charakter nákupu se posádce zalíbil.

Ve čtyři hodiny chceme odkotvit. Při uvolňování kotvy ze dna nám ale chcípá pohon kotevního vrátku. Zatímco Novax zkoumá možnosti vytáhnout kotvu ručně, plazím se v podpalubí u pojistné skříně. Naštěstí je pojistka pohonu vrátku jen vyskočená a netřeba ji měnit. Na druhý pokus v pořádku odkotvujeme a opouštíme zátoku. Míříme SZ podél pobřeží Dugiho Otoku.

V 16:20 jsme cca tři čtvrtě míle od přístavu Sali. Podle plánu spouštíme člun s Háňou a Novaxem, začíná výsadková operace.

A začala šou. Zřejmě sluncem přehřátý motor člunu selhal sotva několik desítek metrů od lodi. Pádla s sebou pánové nechtěli a neměli. Chvíli jsem sledoval, jak se pokouší nastartovat, pak jsem se rozhodl je vyzvednout. A jako by nestačilo samotné delikátní navádění čtrnáctimetrové lodi na neovladatelný gumák, objevila se na scéně nejdříve druhá plachetnice, která si to šinula přímo do Sali, než zjistila, že má v cestě naši rozpadlou flotilu, a vzápětí hasičské letadlo, které si vybralo právě tuhle chvíli k tomu, aby kousek od nás začalo nacvičovat nabírání vody za letu.

Trable výsadku.

Trable výsadku.

Nenechte se rušit, já si tu jen párkrát naberu a zase vyhodím vodu...

Nenechte se rušit, já si tu jen párkrát naberu a zase vyhodím vodu…

Nakonec se nám podařilo člun zachytit. Kluci se nějakou dobu rýpali v motoru a když se jim ho povedlo znovu nahodit, kupodivu neztratili morálku a vydali se (opět bez pádel) na druhý pokus. Když jsme z paluby JULIETTE sledovali, jak mizí směrem k Sali, ve vzduchu viselo napětí.

Nakonec se dinghy s oběma výsadkáři znovu objevuje v ústí přístavu a bez dalších příhod se před čtvrt na šest spojuje s lodí. Sotva jsou člun, posádka a zásoby v pořádku na palubě, ženu motor do provozních otáček. Plujeme na SZ podél Dugiho Otoku, dnešním cílem je moje oblíbená zátoka Brbinj. Do té je to ze Sali nějakých dvanáct mil a chceme-li přistávat ještě za světla, máme to tak akorát.

Jediný vítr, který máme k dispozici, vyvolává náš vlastní pohyb. TWS je 0-2 uzly. Mizérie.

Cestu jsme si krátili labužnickým olizováním nanuků, kterými nás obdaroval výsadek. A Věrka vytáhla takové dva míčky obalené v ponožkách na provázcích. Úkolem téhle hry zřejmě je točit jimi co nejrychleji a přitom je neztratit a neublížit si.

Věrka a její kouzelné balónky.

Věrka a její kouzelné balónky.

U mola stojí loď, ale jižní, bójková část zátoky je prázdná. V 19:05 se naposledy vyvazujeme u bójky.

 

Brbinj, bójkoviště. Žádný výběrčí se neukázal.
Dnes upluto 23,5 Nm, z toho 0 na plachty.

 

V zátoce je moc příjemně, stejně jako před pár týdny na Hook Sailing. Část posádky se s heroickým úsilím snaží vymyslet texty na pohledy domů, my ostatní chytáme lelky. Večer probíhá v obvyklém duchu; přece jen je ale o něco klidnější, jako by na nás s blížícím se koncem výpravy přece jen padala únava.

Máme se tu dobře, vaří tu dobře...

Máme se tu dobře, vaří tu dobře…

Už jsme se chystali spát, když nás už podruhé tento den vyrušily neznámé zvuky. Tentokrát zněly jako hlasité dýchání doprovázené nízkofrekvenčním bručením a následované šploucháním vody. Ozývaly se z relativní blízkosti lodě. Pátrali jsme po hladině zátoky ručními svítilnami, ale nic jsme nespatřili. Nejmenovaná členka posádky neskrývala nervozitu, ale žádný rybí muž nás nakonec během noci navštívit nepřišel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *