Ráno je slunečné, ovšem i tady v zátoce je znatelný vítr a proud. Vypadá to, že venku bude veselo.
Snídáme beze spěchu v kokpitu. Lenka je trochu zelená, včerejší popíjení vína si vzalo svou daň. Snad to dneska na moři zvládne.
Snídaně v zátoce Brbinj
V 9:50 se odvazujeme od bójky a vyrážíme na další plavbu.
Venku ze zátoky jsou vidět vlny se zalamujícími se hřbety a windmeter ukazuje 25 uzlů. Chvíli plujeme na severovýchod směrem k Ugljanu, nechávám dobít baterku. V 10:30 vytahujeme plachty, rovnou do refu.
Plavba začala hned ze začátku vypadat zajímavě. BRIK tančila na tři čtvrtě metru vysokých vlnách, které už bylo třeba brát při kormidlování v úvahu. Na Lenku dopadla kombinace kocoviny a mořské nemoci v plné síle a vyřadila ji z provozu. Vítr šel v poryvech do třiceti uzlů a já měl příležitost si plně prožít chování malé plachetnice. Na něčem takhle (ne)velkém jsem se plavil poprvé od podzimu 2012, kdy jsem byl členem posádky Bavarie 32 SIRIUS, a mezitím jsem přivykl poněkud stabilnějšímu chování větších lodí.
Zkoušíme to se zrefovanými plachtami
Snažíme se prokličkovat mezi ostrůvky u Iže, abychom mohli pokračovat na JV, ale moc nám to nejde. Vítr už má třicet uzlů stabilně, v poryvech jde ještě výš. Nakonec volím cestu menšího odporu, plachty jdou dolů a startujeme motor.
Když se ocitáme v otevřeném prostoru mezi Ižem a Dugim Otokem, dostáváme další příděl vln. Brzy zjišťujeme, že jsme s naší kocábkou nuceni křižovat i na motor, tentokrát proti vlnám. Tyhle už mají půldruhého metru a hrajou si s námi poctivě. Postupně se probíjíme na jihovýchod.
Původně jsem dneska chtěl urazit relativně dlouhý kus cesty a skončit někde na jihu Pašmanu, případně na Žutu. Po hodině a půl našeho surfování po vlnách a vyhodnocení reálného posunu na mapě a odhadnutých zbývajících sil posádky jsem musel svůj plán přehodnotit. Necelých osm mil od nás bylo mně dobře známé město Sali. Po krátké debatě s živou částí posádky jsme zamířili tam.
Když se na své rozhodnutí podívám zpětně: věděl jsem, že zátoka, ve které Sali leží, je otevřená na jihovýchod, ale vkládal jsem své naděje do vlnolamu, který tamější přístav kryje. A rozhodl jsem se raději zkusit místo, které znám, než nějaké lépe orientované, ale dosud neznámé kotviště. A aspoň už budu do budoucna vždy vědět, že v silném JV větru je lepší se na Sali vykašlat 🙂
Jeden z klidnějších úseků – míjíme sádky tuňáků
Ještě dvě hodiny se trpělivě suneme proti vlnám. Ty v nepravidelných intervalech zalévají kokpit. Pozdně letní slunce do toho poctivě žhne, takže nezůstáváme mokří, ale postupně se nám na těle usazuje vrstva soli. Snažím se zvednout posádce morálku vyprávěním o tom, že v Sali jsou v přístavu sprchy a přístav samotný se nehoupe.
Poprvé a nikoli naposledy jsem byl rád, že je na palubě Martin. Sice nikdy nebyl na plachetnici, ale má velké zkušenosti se surfem a vlny umí číst lépe než já. Mořská nemoc ho jenom lízla, brzo se otřepal a pomohl mi odklouzat nás až do Sali.
Kolem půl třetí se dostáváme k Sali.
Hned bylo jasné, že bude veselo. Severní molo, nyní plně vystavené větru, bylo prázdné. U jižního mola za vlnolamem stálo několik lodí, další se pokoušely přistát. Museli jsme chvíli počkat. V zátoce byl silný proud směrem k druhému, vnitřnímu vlnolamu, za kterým je přístaviště malých člunů.
Samotné přistání vypadalo následovně: bylo třeba dojet až k vnitřnímu vlnolamu, otočit se a proti proudu připlouvat k jižnímu molu. Na přídi poslední zaparkované lodi stál jeden asistent s mooringovým lanem, na břehu druhý, aby zachytil pravé záďové vyvazovací lano. Takhle zachycenou loď pak bylo možné dotáhnout a srovnat do řady, aby mohla přistát další plachetnice. Na ten záchytný manévr měla posádka lodi jen několik sekund, v případě nezdaru bylo třeba zase odplout na konec zátoky a celé kolečko opakovat.
První dva „okruhy“ nám zabralo jenom vyjasnit si s Chorvaty, co se po nás chce. Další dva jsme se marně pokoušeli zvládnout včas obě lana. Při tom čtvrtém se znenadání ocitl jeden asistent u nás na palubě a další kolečka mohl absolvovat s námi. Nakonec použil další vyvazovací lano na přídi, kterým nás udržel u vedlejší lodi na dost dlouho, abychom mohli navázat mooring. Na nějaký šestý nebo sedmý pokus jsme byli uchycení.
Naše přistání v Sali tak, jak ho zachytila moje navigačka
Je 15:00, když prosolenou rukou vypínám motor.
| Sali, Dugi Otok. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. 300,- Kuna. |
| Dnes upluto 14,2 Nm, z toho 1 na plachty. |
Moc jsme se dneska neposunuli – ale nemělo cenu prvoplavce trápit. Přičichli si k neklidnému moři a teď měli čas se s ním duševně srovnat; vítr neměl ustávat ani v dalších dnech.
Zajímavost: asistent přístavu tvrdil, že i když fouká silný, stabilní jihovýchod, není to jugo. Netuším, co mu tam chybělo, jestli třeba saharský písek, ale kdo jsem já, abych domorodcům kecal do pojmenování větrů.
Tahle fotka celkem hezky ilustruje náš stav po přistání 🙂
Vděčně bereme útokem sprchy (stání u jižního mola bohužel znamená nutnost obejít celý přístav) a převlékáme se do suchého. Ještě vděčněji přijímá Lenka pevnou zem. I když v těchhle podmínkách zřejmě Sali není nejvhodnější kotviště – stojící lodě se vzpínají na lanech a je třeba neustále kontrolovat boční fendry, které mají tendence v nekonečném mazlení trupů vyskakovat – je molo během následující hodiny plné a další lodě už se nevejdou. Dvě větší Elanky Impression nakonec končí u severního mola, uvázány bokem.
Odcházíme na zahrádku hned naproti naší lodi a dopřáváme si večeři.
Se zájmem jsme sledovali posádky několika Elanek, které přistály vedle nás. Byla to organizovaná výprava více lodí. Skippeři byli všichni chorvatští profesionálové, posádky pak sestávaly z mladých lidí hovořících různými jazyky. Něco jako Erasmus pod plachtami. Začali rozjíždět večírek a bylo jasné, že Sali bude dneska večer patřit jim.
Ještě chvíle klidu na zahrádce před návratem do lodi
Po západu slunce opouštíme zahrádku a vracíme se zpět na BRIK.
Den zakončila lehce prekérní událost, která naštěstí dobře dopadla. Byli jsme na lodi dole v salónku, když jsem ucítil nezvyklý pohyb lodi. Vylezl jsem do kokpitu a nevěřícně koukal, co se stalo: naše vyvazovací lano spolu s lanem z vedlejší lodě společnými silami vyrvala z betonu pachole, kolem kterého byla obtočena. Naše loď ztratila jeden z bodů stability. To nebylo dobré; vydal jsem se na břeh situaci nějak řešit. Byl jsem zrovna v půlce pasarely, když se BRIK zhoupla, poodjela uvolněným koncem od břehu a lávka pode mnou jednoduše zmizela. Neměl jsem čas se ani nadechnout a už jsem byl pod hladinou.
Měl jsem několikanásobné štěstí. Neuhodil jsem se o loď ani o břeh, nevdechl jsem vodu, nepřišel jsem o brýle. Ani jsem neměl v kapse mobil nebo peníze. Když jsme se vynořil, byl jsem jenom vyvedený z míry a samozřejmě mokrý. Na břehu se utvořil hlouček, lidé se ujišťovali, že jsem v pořádku. Martin s Helenou mi sklopili schůdky a já se vyšplhal zpět do lodi. Pasarela byla k lodi přivázaná a nikam nám neuplavala.
Vyvazovací lana jsme nakonec vyřešili a já se ten den už podruhé převlékl ze zcela mokrého oblečení.
Noc není moc příjemná. Několikrát musím umravňovat fendry a s obavami kontroluju lana a pacholata.