Blue Cruising – Pondělí, den třetí

Ráno slibuje nádherný, slunečný den. Kokpit vypadá po nočním večírku dost tristně, a to včetně do spacáku zamotaného Háni. Slováci vedle chystají vajíčka ke snídani a chrápající mrtvolou se zjevně dobře baví.

---

Po nastartování celé posádky a snídani se znovu přemisťujeme do konoby na kávu a vyprošťovák. Jsme dnes nějací rozlenivělí a s odplutím nespěcháme. Na zahrádce je příjemně, i když s někým jako my zjevně pan provozní nepočítal a po chvíli posílá svého syna plundrovat místní krámky. Bratři Slováci se loučí a vyplouvají vstříc dalším zážitkům.
Ani my tu nakonec nehodláme zůstat celý den. Loučíme se s příjemným hostinským a ve 13:20 vyplouváme od už prakticky prázdného mola.

Slunce pálí, moře je hladké, vítr skoro nulový. Po odplutí nasazujeme kurz víceméně rovnoběžný s chorvatskou pevninou a dál od břehu se za pomalého chodu motoru postupně sprchujeme. Nemáme dnes ambice pouštět se do nějakých náročných podniků. Za tichého bafání dieselu míříme do kanálu Sv. Ante, směrem k Šibeniku.

Loni na kurzu jsme tady byli za dost hnusného počasí a stejně se mi tu líbilo. Zalité sluneční září jsou ovšem pevnůstky v kanálu i město, pomalu se otevírající výhledu od kormidla, teprve úchvatné. Šibenik má optimální polohu coby opěrný bod a všichni jeho držitelé si to dobře uvědomovali (a nejen ti: po Druhé světové se sem pokusili vpašovat své lodě Rusové, soudruh Tito je ovšem s tímhle nápadem poslal k šípku).

Po půl třetí jsme uvnitř zátoky, nad kterou se bohužel momentálně vznáší nešťastná aura. Je to cca dva týdny, kdy se tady utopil český jachtař, naše první letošní Neptunova oběť. Momentálně se spokojíme s pohledem na město z dálky, obracíme doleva a míříme k ústí řeky Krky.

Jak jsme se přibližovali k mostu, přes který vede stará dobrá Jadranská magistrála, začala se mě zmocňovat nervozita: vlezeme se pod něj? Vypadal dost vysoký, ale JULIETTE má taky svoje rozměry. Debata na palubě byla zapálená, ale k jasnému závěru nevedla.
Na první přiblížení mi ruply nervy a loď jsem těsně před mostem strhl do otočky. Přitom jsem se díval nahoru, seč mi bulvy stačily, ale jestli se něco od kormidla odhaduje fakt blbě, je to tenhleten výškový rozdíl. Napodruhé jsme všichni zatajili dech a pod mostem propluli. Zjevně s rezervou, a dnes už vím, že celkem pohodlnou.
O dost později jsem si v jedné jachtařské příručce přečetl doporučení: když si nejsem jistý výškou mostu, pomalu pod něj couvám. Při prvním náznaku škrtu o přístroje nebo v lepším případě o topenantu stačí dát plyn nadoraz dopředu a větším škodám by tak mělo být zabráněno.

Plujeme řekou lemovanou kaňonem. Míjíme rybářské sádky, čluny. Je nádherný den a my si ho vychutnáváme. Dnešek je definitivně a cele zasvěcen zevlování.

Ve čtyři odpoledne jsme uprostřed Prokljanského jezera. Dávám posádce na výběr, jestli přistaneme ve Skradinu a navštívíme legendární vodopády na řece Krka, nebo jestli to otočíme a přistaneme v Šibeniku. Vyhrává touha navštívit město, takže obracíme a vracíme se zpět do Šibeniku.

Na JV okraji zátoky je sice celkem velká marína, ale osobně dávám přednost stání u městského mola. Možnost kotvit přímo ve městě podél oblíbeného, živého bulváru myslím více než vyvažuje menší komfort oproti maríně.

Hádám, že ve vrcholné sezóně to nebude taková legrace, ale jak loni v dubnu, tak teď je u mola spousta místa – můžeme si dokonce vybrat, jestli stát k molu bokem a na springy, nebo zadkem a na mooringu. Volím mooring a v 17:20 tentokrát bez zvláštních událostí přistáváme.

 

Šibenik, městské molo. Mooring, voda. 350,- Kuna.

Dnes upluto 17,2 Nm, z toho 0 na plachty.

 

Zamykáme loď a vydáváme se na procházku městem. Loni jsem ho vlastně pořádně neviděl, ve vytrvalém dešti se jednomu do nějakého turistění nechtělo. Jako mnoho dalších jadranských měst je Šibenik tvořen starým městem a okolní moderní zástavbou, dohromady nemísitelnými jako olej a voda.

Z objevitelského zápalu nás nicméně celkem brzy vytrhává hlad, takže místo obdivování památek spíš hledáme sympatické místo pro večeři. Nakonec nacházíme malou, ale příjemnou restauraci se salónkem v patře, který naše šestice vzápětí celý okupuje. Necháváme se kvalitně pohostit a oceňujeme i zdejší velice pitelné víno.

Po večeři dále brouzdáme už setmělým, ale stále živým historickým centrem. Na loď se vracíme pomalu a oklikou, není kam spěchat. Proč si při takové nádherné, teplé noci nazatančit valčík na náměstíčku před katedrálou.

Ani po návratu na loď se nám ještě nechce spát. Uvelebujeme se v kokpitu a pokračujeme v zábavě. Opět je už hodně pozdě, nebo vlastně dost brzo, když konečně uleháme.