Blue Cruising – Neděle, den druhý

Vstáváme do oblačného, ale příjemně vypadajícího rána. Podle předpovědi by nám mělo dneska foukat jako na objednávku: J-JZ, 15-20 uzlů. Háňa se včera v hospodě dozvěděl, že na kousek od zátoky mají být nějaké zajímavé ruiny, a po snídani vyráží s většinou posádky na výpravu. Láhev a já zůstáváme v lodi.


Během zevlování v kokpitu a rozebírání nesmrtelnosti chrousta jsme objevili, že levá vinšna u hlavní lukny má elektrický pohon. Nechtěl jsem posádce brát pocit správného námořnického tahání lan, tak jsem Láhvu zapřísahal, ať si existenci téhle vychytávky necháme pro sebe.

Výprava se nevrací a já už bych celkem rád vyplul. Nemaje jak se s nimi spojit, používám k jejich přivábení k lodi mlhový roh, COLREG mi odpust.

Ranní výprava do kopců.

Ranní výprava do kopců.

Nakonec se čtveřice výzkumníků vrací a po krátké přípravě se v 11:10 odvazujeme od bójky. Pod oblačnou oblohou plujeme na konec Pašmanu a za ním se vydáváme JJV směrem do Murterského moře. Rád bych dnes doplul na jeden z jeho jihovýchodních ostrovů – Kakan, Kaprije, Prvič nebo Zlarin.

V 11:40 konečně vytahujeme plachty a uháníme na jih při 14uzlovém předobočním větru. Manipulace s hlavní plachtou je o dost těžkopádnější, než včera v maríně. Loď se nám zároveň představuje jako silně návětrná. Kormidelníky čeká dost práce.

Plachtíme!

Plachtíme!

Křižováním míjíme Vrgadu a míříme směrem k Murteru.

O půl druhé se shodujeme, že si dáme lehký oběd. Při stahování plachet ale narážíme na problém: hlavní plachta je zřejmě vzpříčená ve šneku ve stěžni a odmítá se pohnout jakýmkoli směrem.
S Murterem na dosah ruky se mi nechce řešit nastálou situaci v šestnáctiuzlovém větru na mírných vlnách. Se staženou genou motorujeme k pobřeží ostrova a já pátrám v Osmičkách. Uchylujeme se do zátoky Koromašna, kde nás před jižním větrem chrání strmé kopce. V 13:55 spouštíme kotvu a jdeme se poprat s neposlušnou hlavní plachtou.

Nejvíc jsem se bál, že při pokusech o její uvolnění plachtě ublížíme. Pamatoval jsem na slova technika z charterovky, že plachty na JULIETTE jsou úplně nové. Možná jsme byli oběti jejich „zájezdu“, těžko říct. Holky dostaly za úkol hlídat náměry, jestli na kotvě držíme, a my se shlukli u paty ráhna. Plachtu jsme uvolňovali po krůčcích, opatrným zasouváním a vysouváním a jemnou manipulací s výtahem, cca dvacet minut. Nemusím dodávat, že jsem si celkem oddychl.

S hlavní plachtou bezpečně staženou nakonec ve 14:15 odkotvujeme, opouštíme zátoku a vracíme se na původní kurz. Vracíme se k myšlence a posléze i realizaci oběda.

V 15:55 znovu vytahujeme plachty. Hlavní plachta jde ven opět ztuha.

Když ji donutíte držet chvíli směr, sviští JULIETTE jako namydlený blesk.

Když ji donutíte držet chvíli směr, sviští JULIETTE jako namydlený blesk.

Čelíme zhoršeným podmínkám – blížíme se do průlivu mezi ostrovy Tijat a Zmajan, vítr zde dostává trysku a v poryvech mění směr. Návětrná loď poslouchá špatně a několikerý poryv nás posílá do nekomfortních náklonů. Uvažuju o refu, ale při pohledu na bledé tváře některých členů posádky raději nechávám plachty ve čtvrt na pět stáhnout úplně.

Těch sto čtverečních metrů plachtoviny má přeci jenom sílu. Vzpomněl jsem si na kamaráda „větší je lepší“ Tomáše a jeho poznámky, že nic pod šestačtyřicet stop nemá cenu kormidlovat. Teď bys tu měl být, říkal jsem si.

Ještě jedna kormidelní momentka.

Ještě jedna kormidelní momentka.

Jižní vítr dále zesiluje a já se rozhoduju přistát ve Zlarinu, který nám loni v říjnu výborně posloužil jako ochrana před jugem. Soudě dle dění okolo není naše loď jediná, která zvolila tohle řešení, a já doufám, že se na tamější městské molo vejdeme.
Před pátou hodinou se nám otevírá pohled na přístav, včetně obávaného lesu stěžňů. Nakonec se nám daří ulovit jedno z posledních volných míst a v 17:05 přistáváme u mola.

Přistání ve Zlarinu byla jedním slovem tragédie. Vůbec jsem nefungoval jako kapitán. Byl jsem nervózní z nepřehledné situace v přístavu, nevěděl jsem, jestli se vejdeme k molu. Zlobila mě loď se slovenskou vlajkou posádky, z jejíhož chování jsem nedokázal vyčíst, jestli chtějí přistát, odplout, nebo se radí. Věděl jsem, že na některých místech u mola klesá hloubka na dva metry, i lehce pod, a nechtěl jsem se s naší velikou potvorou dostat do nějakých divokých manévrů na poslední chvíli.
Když jsem viděl uviděl volné místo, do kterého se dalo celkem bez komplikací zajet, a rozhodl se na váhající Slováky prostě vykašlat, staral jsem se o kormidlo a vůbec jsem nekomunikoval s posádkou. Takže jsme sice hezky couvali, ale neměli jsme třeba připravená vyvazovací lana. Hák chytil do ruky Háňa z vlastní iniciativy a cestou zakopl o nějaké fendry, takže stoprocentně nepřipravení jsme nebyli, ale mnoho nechybělo.
Z vedlejší lodi na nás pokřikovat, ať si proboha rozmotáme lana. Samozřejmě Češi, naštěstí ne moc jízliví. Naštěstí posádka reagovala celkem rychle. I já se vzpamatoval a začal to přistání konečně řídit. Po krátkém zmatku byla JULIETTE pohodlně uvázaná. Vyřídil jsem nutné papíry s přístavním mužíčkem a pak zalezl do podpalubí. Nejraději bych se neviděl.
Dlužno říci, že posádka podržela svého kapitána; nalili do mě poctivou dávku rumu a utěšovali mě, že slabou chvilku má prostě někdy každý.
Myslím, že na tenhle lapsus dlouho nezapomenu, a je to dobře.

 

Zlarin, městské molo. Mooringy, elektřina, voda. WC v restauraci v otvírací době. 364,- Kuna.
Dnes upluto 21,7 Nm, z toho 10 na plachty.

 

Po přistání máme první příležitost využít domluvené oblečení na pevninu. Volíme námořnický styl, vytahujeme pruhovaná trička a čepice. Na molu i při procházce městečkem budíme zaslouženou pozornost. Nacházíme četná magická zákoutí a dostáváme se i na druhou stranu zátoky, ale použitelná alternativní konoba nikde, takže nakonec končíme v tomtéž podniku přímo u mola, kde jsem byl i posledně: Konoba Aldura. Dlužno říci, že toho nemůžeme litovat – jídlo i pití je vynikající.
Po návratu na loď následuje ještě družba se slovenskou posádkou vedle stojící lodi.

Jednalo se o tytéž Slováky, kteří mi předtím ztěžovali přistání. Přirazili chvíli po nás a přímo vedle nás na (myslím) poslední volné místo na pravé straně mola. Omluvil jsem se jejich kapitánovi, že jsem se při přistání nacpal před ně, ale že jsem nedokázal číst jejich úmysly. Mávl nad tím rukou a když jsem pak vyšel z podpalubí v kapitánském ohozu, pozval mě na svou loď na panáčka.
Když jsme se pak vraceli z konoby, slovenská posádka si užívala společenský večer v kokpitu. Znovu jsme dostali alkohol, načež jsme je pozvali do podstatně prostornějšího kokpitu JULIETTE. Družba, která pak následovala, neměla chybu a protáhla se až do časných ranních hodin.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *