Napsat, že jsme se probudili do dalšího rozzářeného dne, už je takové monotónní, ale když ona je to pravda. Z našeho soukromého kotviště nijak nespěcháme, po snídani si ještě užíváme koupání a kotvu vytahujeme až po jedenácté.
Dnes máme v plánu odskočit si z Ithaky na severovýchod, k ostrovům Kalamos a Kastos, tam na vhodném místě přenocovat, zítra se vrátit zpátky sem a navštívit Vathy, hlavní město ostrova. Plujeme tedy SV kurzem, směrem k ostrůvku Atokos, kde bychom si rádi udělali koupací pauzu. Vítr je spíše slabší, střídáme plachty a posun motorem.
Pluli jsme zrovna na motor, když se rozeřval hloubkový alarm. Zatímco jsem vyřazoval rychlost, kouknul jsem na budík. Něco přes dva a půl metru, takže cca půl metru pod kýlem. V místě, kde měla být a ještě před chvíli byla hloubka cca dvě stě metrů. Jónské moře je za klidné hladiny a slunečného dne výborně průhledné, ale žádnou překážku jsem pod námi neviděl. Zažil jsem už zmatený hloubkoměr, když jsme skákali po vlnách, vířili svým pohybem bahno nebo pod námi proplouvalo hejno ryb. Nic z toho tady nebylo.
Otočil jsem loď a vraceli jsme se po vlastních stopách. Po chvíli se hloubkoměr uklidnil. Vrátil jsem se na kurz, s malými otáčkami. Hloubkoměr se zase rozpípal. Vrátil jsem se, popojel kousek po kolmici k naší dráze a stočil se do kurzu. Zase alarm.
Asi půl míle na našem levoboku plula stejným kurzem plachetnice Sunsail. Rozhodl jsem se popojet k ní a plout v její dráze. Jestli je pod náma neviditelná řecká ponorka, ať do ní narazí první. A tak jsme taky udělali. S kolegyní před naší přídí jsme pokračovali původním kurzem. Alarm už se znovu nerozezněl.
Dodnes netuším, co to tenkrát mělo být.
Před námi Atokos a dálkový řecký trajekt
Kolem jedné hodiny dosahujeme ostrůvku Atokos a navádíme loď k jeho pobřeží. Znovu se opakuje problém ze včerejška. Tam, kde navigace uvádí kotevní hloubku, ukazuje hloubkoměr NANSY dvakrát až třikrát tolik. Je samozřejmě otázka, jak moc ten krám vlastně funguje, ale jindy se zase jeho údaje s mapou shodovaly. Lížeme pobřeží ostrůvku a hledáme vhodnou hloubku. Po nějaké době neúspěšné snahy se objevuje čerstvý SV vítr. Necháváme tedy ostrov ostrovem, vytahujeme plachty a jdeme si užít stoupačku.
Ze dvojice ostrovů nakonec jako naše dnešní kotviště vybírám větší Kalamos. Na jeho jižním břehu má být krytá zátoka, podél které se svého času rozkládala vesnice Port Leone, zničená při zemětřesení v roce 1953. Když se pak místní podívali na to, co z jejich vesnice zbylo, mávli rukou a šli jinam. Jediné, co zůstalo v provozu, je kostel, ke kterému se pravidelně svážejí věřící na bohoslužby. Před tímto kostelem se nachází jediné molo, právě pro potřeby bohoslužebných taxíků, a jachtařům se doporučuje na něm spíš nepřekážet.
K zátoce připlouváme po třetí hodině. Vidíme trosky hospodářských stavení, nejspíš mlýnů. Vevnitř zátoky taky vidíme dobrý tucet lodí, zakotvených na jižní straně celkem blízko sebe, s lany vedenými na břeh. Do toho se nám nechce, takže nějakou dobu kroužíme na severu zátoky, kde kotví jenom dvě plachetnice, a „ohmatáváme“ dno. Nakonec si nacházíme flek a na deseti metrech hloubky hážeme kotvu. Je 15:50.
Kotviště v Port Leone. Vpravo je vidět kostel, jediná místní nezřícenina.
Dneska jsme to zapíchli celkem brzo, abychom si vynahradili tu neexistující koupací pauzu. Taky se nadšeně vrháme do vody. Část posádky se vydává na břeh, prozkoumat vesnici duchů. Jirka má dnes zase prezidentskou náladu, uvelebuje se v dinghy a k lodi se přitahuje jenom, když potřebuje další drink.
S večerem se do zátoky stahují další plachetnice, nakonec je tu celkem dost lodí. Naštěstí pro nás se většina chce mačkat v té skrumáži jižně od nás. Jenom jeden postarší chlápek na Hunteru 30 vplouvá suverénně do mezery mezi námi a naším sousedem, tak blízko břehu, kde bych se já už asi neodvážil, a bez nějakého kroužení na první dobrou sype kotvu. Buď to tady fakt dobře zná, nebo to má úplně na salámu.
K jeho cti budiž řečeno, že se tam dostal bez cizí pomoci.
Po setmění by tohle kotviště u opuštěné vesnice mohlo působit i trochu strašidelně. Hlasy ze zakotvených lodí se ale rozléhají a spíš by tyto vystrašily případné duchy. V hlaholu různých posádek rozeznáváme kromě převládající němčiny i češtinu.
Nakonec se ale zátoka pozvolna noří do ticha, zalitá světlem silně svítícího měsíce. Kotva drží celou noc krásně.
| Port Leone, Kalamos. Kotva. |
| Dnes upluto 20,9 Nm. |
Ráno si hodláme dle obvyklého schématu dát poklidnou snídani v kokpitu a kochat se dalším slunečným dnem. Tentokrát je tu ale jedna drobná komplikace. A za chvíli druhá, třetí, osmá, desátá. Naše snídaňové menu přilákalo vosy v množství, které nestíháme zvládat. Nakonec kapitulujeme, narychlo odkotvujeme a s rozjezenou snídaní opouštíme zátoku. Dojídáme už za plavby na naštěstí klidném moři.
Plujeme na severovýchod podél ostrova. Fouká Z-SZ, v závětří ostrova v klidu dokončujeme snídani a připravujeme se na plachtění. Poprvé od cesty z Lefkády je všude kolem nás skoro až chorvatská koncentrace lodí. Koneckonců, je už zase pátek a my jsme kousek od několika charterových marín. Sice už se nám to tu taky pomalu krátí, ale stejně je super, že se nás ani tahle skrumáž nijak netýká.
Okolní plachetnice, napravo ostrov Kastos
Maruška nás bere na sever severozápadním větrem
U SV konce ostrova vytahujeme plachty a nějakou dobu se bavíme kličkováním mezi ostatními plachetnicemi, během kterého si můžeme prohlédnout i plážové rezorty na pevnině a přístav Mytikas. Pak si hážeme Kalamos na náš levobok a pokračujeme v jeho obeplouvání, tentokrát JZ směrem. Cestou hrajeme hru „odhadněte výšku okolních vrcholů“, kterou vyhrává na body ta členka posádky, která vyrůstala pod beskydskými kopci.
Cesta zpátky na Ithaku probíhá za střídavého používání plachet a motoru, bez nějakých zvláštních událostí. Ani neviditelná velryba tentokrát neotravuje. Jak se blížíme k veliké zátoce, která de facto rozděluje Ithaku na dvě poloviny, opět se kolem nás zjevují lodě. Do Vathy nás však míří jen pár, ostatní se uvelebují na kotvách v malých zátokách podél cesty.
Ithaka. Když si nenaštvete žádné bohy, je cesta sem celkem krátká.
Samotné Vathy nabízí tři možnosti stání: delší molo na JZ konci přístavního bazénu, kratší molo na JV nebo kotva kdekoli v prostoru. Rád bych tu první, kratší molo hlásí hraniční hloubku a kotvení jsme si užili poslední dvě noci.
Když jsme minuli ostrůvek Lazareto s malým kostelíkem (původně prý karanténa pro nově příchozí, aby na Ithaku nezavlekli nějakou nemoc), vypadalo to, že máme štěstí: u JZ mola zbývalo místo ještě pro asi čtyři lodě. Jedna se zrovna pokoušela přistát na pravoboku velkého katamaránu, já si vybral mezeru mezi jeho levým bokem a jinou plachetnicí. Snažil jsem se nevrazit do žádné ze zakotvených lodí, chytit tu hrozně špatnou NANSY zpátečku a odhadnout místo vypuštění kotvy tak, abychom to po Argostoli a Efimii dali taky jednou na první dobrou. Při tom jsem se málem nechal předběhnout plachetnicí, která vjížděla do města za námi a o nějaký pořádek se příliš nestarala. Naštěstí jsme to vyřešili jen několika ekonomickými gesty. A taky jsem výhružně zabral zpátečkou.
A ano, tentokrát nám kotevní řetěz stačil.
Šťastně tedy přistáváme v hlavním městě ostrova, je 17:50. Nalevo máme jednotrupou plachetnici s pro změnu britskou posádkou, napravo ten katamarán s rodinou disponující malým, chvílemi řvoucím dítětem. Inu. Jako první se zbavujeme odpadků, které se na lodi nahromadily za dva dny na kotvě. Vzápětí se objevuje paní ze správy přístavu a účtuje mi velmi přátelský poplatek pět Euro padesát. Přípojky na elektřinu ani vodu tu, jak správně hlásil pilot, nemají. Jak je v Řecku obvyklé, nejsou tu ani žádná WC nebo sprchy. A jak je v Řecku obvyklé, na všechno se najde řešení: provozní hotýlku kousek od přístavního mola má zrovna volný pokoj a pronajímá ho za jednotky Euro na sprchování, čehož část posádky ráda využívá.
Po přistání ve Vathy, naše molo
Vathy (též Vathi, znamená to „hluboký“ a jmenuje se tak nejméně tucet řeckých obcí) je příjemně vypadající městečko, rozkládající se podél své přístavní zátoky a nahoru do okolních kopců. Kousek dál v přístavu nacházíme sochu krále Odyssea, legendárního místního krále, který se nejdřív chtěl vyhnout povolání do Trojské války, pak v ní deset let tvrdl, pomohl ji ukončit známým nápadem s dutým dřevěným koněm, a nakonec mu trvalo dalších deset let, než se navzdory všem kletbám bohů vrátil domů. Ithaka samotná toho od časů Homérových stihla zažít celkem dost, postupně patřila Římanům, východnímu Římu (Byzanci), Normanům, Turkům, Benátčanům, Francouzům, Britům a od roku 1864 konečně zase Řekům (s drobnou italsko-německou pauzou za druhé světové války). Gordon Byron pěl na ostrov nadšené ódy a já se mu nedivím, i nás docela nadchl. Když jsme pak při nočním courání městečkem narazili na malý domek ve svahu s cedulkou NA PRODEJ, na chvíli to v nás zahlodalo.
Dorazit po dvaceti letech domů, zbavit se nápadníků své ženy a konečně si trochu odpočinout…
Honzové zkoumají aplikace v mobilu a vedou nás k doporučené taverně Poseidon, která je trochu stranou hlavních ulic a má zde být fantastická kuchyně. Jsem odhodlaný dát si rybu, ale pan majitel je natolik přesvědčivý ve svém tvrzení, že lepší musaku v celém Jónském souostroví neochutnám, až se nechávám ještě s pár dalšími přesvědčit. A nelituju ani trochu, stejně jako ti, co vábení odolali a objednali si mořské plody.
Když tavernu ve výborné náladě opouštíme, potkáváme kousek od ní naše britské sousedy. „Sem jděte, je to tu výborné,“ říkám jim. „Bitch, please,“ říká pohled jejich skippera, zatímco nahlas velmi zdvořile praví: „Vím, jezdíme sem každý rok a vždycky jdeme na jídlo sem.“
Méně dobrodružná část posádky vyráží zpátky na loď, naše čtveřice s Maru, Lucií a Jiřím se pod rouškou tmy vydává nahoru do kopce na průzkum. Odměnou jsou nám kromě asi milionu koček nádherné výhledy na svítící město a přístav.
Po návratu na loď máme romantické rozpoložení, leč do Řecka jsme letěli a tudíž nemáme kytaru. Jiří to nakonec řeší originálně zprovozněním jakési „kytara“ appky na iPadu a jeho hudební produkce dokonce vyláká z podpalubí naše dříve zmíněné sousedy.
Noční Vathy. Na fotce, kór z mobilu, to samo tak nevyzní.
Noc je v tomhle skvěle krytém přístavu jak v peřince.
| Vathy, Ithaka. Městské molo + kotva. 5,50 Eur. |
| Dnes upluto 35,5 Nm. |