Tógy ’18 – Část třetí: Agia Efimia, Ithaka poprvé

Slunce už je na obloze pořádně vysoko, když se po prodloužené noci soukáme z kajut. Severovýchod utichl a okolo panuje až líný klid. Dáváme si v klidu snídani, vlastně už brunch, a rekapitulujeme svou krátkou návštěvu ostrova Zakynthos.


Příďová vodní nádrž skutečně prosakuje. Vypadá to, že u stropu, tedy je-li plná, nebo když se loď houpe podél příčné osy na vlnách. Nepříjemné, ale ne nebezpečné. Budeme na to myslet, až budeme doplňovat vodu.

Naše neplánované kotviště ráno za světla

Á propos, voda. Od vyplutí jsme zatím neměli možnost ji doplnit. Loni v Saronském zálivu jsme to nakonec zvládli bez doplnění celý týden, ale letos jsme větší posádka a na delší plavbě. Možnosti dočerpání jsou v těchto končinách zjevně menší a já se chci, kór se dvěma ženami na palubě, vyhnout nějakému přídělovému stavu nouze. Chtěl jsem dneska původně plout na Ithaku, ale řecký pilot ukazuje jako jedno z mála míst, kde se dá doplnit voda, městečko Agia Efimia tady nedaleko na Kefalonii. Jako by nás ten ostrov držel v nějakém gravitačním poli. Nevadí, Ithaka je hned vedle, podíváme se tam zítra.

V pravé poledne zvedáme kotvu a vyplouváme. Máváme přístavu Kastelios, který jsme vlastně navštívili ještě méně než Fiskardo, a pokračujeme na východ a následně sever podél břehů Kefalonie. U JV cípu ostrova jsou mělčiny, ale bezpečně se jim vyhýbáme. Ve vodách mezi oběma ostrovy chytáme do plachet i trochu větru a líně, ale přece se posunujeme k cíli.

Drobné trable s hlavní plachtou, vyřešeno

Jak se přibližujeme k „výkroji“ na východní straně Kefalonie, kde se Agia Efimia nachází, zjevuje se kolem nás celkem dost lodí. Větší část jich míří na jih od našeho cíle, zřejmě do přístavu Sami, ale i tak jsem se všemi těmi stěžni před námi trochu nervózní, jestli bude v přístavu místo.

Kousek před vlnolamem volám VHF a dostává se mi ujištění, že místo je, mám se hlásit u východního mola (vnitřní strana vlnolamu, přístavní zátoka je otevřená na východ). Nervozita může povolit.
Krátce po půl čtvrté vplouváme do přístavního bazénu a stejně jako v Chorvatsku navazujeme oční kontakt s asistentem přístavu. Ukazuje se jako opravdový balkánský typ, z jeho cholerických gest a mávání by méně stabilní povaha dostala psotník. Navádí nás vedle 38stopého katamaránu. Jdeme na přistání.

A zase jsme si to přistání užili do sytosti. NANSY ne a ne chytit stopu při zpětném chodu a tlačila nás před příď katamaránu, z čehož se ten dobrý soudruh na břehu mohl pominout a neustále mi rozmáchlými gesty ukazoval, kde je moje přistávací dráha. Když jsme pak docouvali k molu, zase nám nestačila kotva. Museli jsme se vrátit a celé to absolvovat znovu, přičemž tou dobou už kolem nás kroužila druhá loď, která měla přistávat vedle nás. Aspoň, že tentokrát neřval ten hloubkový alarm. I přes veškerou mou snahu jsme započali svou kotvící pouť v dráze katamaránu a byla tu určitá pravděpodobnost, že máme kotvy přes sebe. Na druhý pokus nám přistání vyšlo, ve studánce zbývaly ještě skoro tři metry řetězu.

Cholerický Řek se mávnutím proutku mění v žoviálního vítače. Sice ještě zvládne zprcat Honzu, že vypustil málo kotvy (nesouhlasíme, viz výše), ale jinak nás vřele vítá ve městě, rozdá informační brožurku a popřeje nám příjemný den. Pak zase zrudne a jde řvát a mávat na loď, co se chystá přistát vedle nás. Je 16:15.

Už na druhý pokus jsme šťastně přistáli u mola

Sotva jsme se přestali hýbat, padlo na nás sálavé, oblečení na kůži lepící vedro. Jako bonus stálo na mole nedaleko od nás několik zájezdových autobusů, které, zřejmě kvůli klimatizaci, nechaly běžet zapnuté motory, takže jsme měli vedro i otravný hluk. Říkalo si to o co nejdřívější opuštění lodi, ale část posádky se v brožuře dočetla o sprchách a vydala se je hledat. Zatím jsem si aspoň příjemně popovídal se sympatickými Angličany na vedlejším katamaránu.

Zájem o přístav je nefalšovaný, naše molo je plné do hodiny po našem přistání. Pár lodí se ještě rozmisťuje do přístavního bazénu na kotvy, ale pak už je šmytec i tady. Jedna loď s ruskou vlajkou posádky se tak dlouho neúspěšně motá v blízkosti zakotvených plachetnic, až k ní správci přístavu doplují na gumáku a vysvětlí jí, ať jde domů, že je plno.

Agia Efimia (též Effimia, Eufemia, Euphemia, nikdy pořádně nevím, co je správně řecky, co je poangličtělé a co oběť transliterace) je vlastně dost malá obec, ale abych tak řekl, napěchovaná službami. Kromě několika taveren a všudypřítomných obchůdků se suvenýry podél přístavu jsou tu dva obchody, bankomat, pošta, dokonce prádelna. Procouranou ji máme během dvaceti minut. Nějakou dobu se nám nedaří rozseknout, kam si zajdeme na večeři, ale nakonec si vybíráme. A výběru nelitujeme, jídlo je skvělé, víno příjemné a v průběhu večera se dočkáme i živé hudby s kytarou a řeckým buzuki.

Bez trochy toho drnkání by to snad ani nebylo Řecko.

Mimochodem, zatímco jsme čekali na předkrm, udělalo se Maru blbě z nízkého tlaku. Nejdříve přikvačil mladý řecký číšník se slánkou, pak jeho starší kolega s talířem tvrdého, slaného ovčího sýra. Byli moc ochotní a sýr se pak na účtu neobjevil. Něco takového bychom třeba v dnešním Chorvatsku zažili jen těžko.

Zpátky na lodi a už klidného mola bez autobusů si otevíráme retsinu, která ne každému chutná, a vychutnáváme si příjemnou noc v přístavu. Dříve vyhozená loď se pod rouškou tmy znovu vrací a hází kotvu přímo do vjezdu do přístavního bazénu. Rusové at their best.
Noc přináší brízu, NANSY se ale jen mírně pohupuje a pomáhá nám k příjemnějšímu spánku.

Agia Efimia, Kefalonie. Městské molo. Souhrnně s elektřinou a vodou 26,4 Eur
Dnes upluto 28,3 Nm.

 


Ráno se vzbouzíme postupně a stejně postupně se couráme do jednoho z místních bister na snídani. Zase jsme si dobře vybrali; mají tu skvělé omelety a tak velké, že máme problém je dojíst. Předpověď slibuje další vydařený den, jako by tu ani jiné neuměli.

Nábřeží obrážela cisterna s naftou a chlapík se u každé lodě zeptal, je-li libo doplnit nádrž. Říkal jsem si, proč ne, tady ta možnost rozhodně není v každém přístavu. A tak nás čekalo s naší lodí další překvápko, protože ukazatel na cisterně se při doplňování zastavil až na čísle 133. Bavarie 44 téhle generace má nádrž na 210 litrů a mně se úplně nezdálo, že bychom za pět dnů plavby spotřebovali její dvě třetiny. Pokud jsem nechtěl podezřívat místního ostrovana, že má cinknutou cisternu, vycházelo mi z toho, že nám Dimitri rozhodně nepředal loď s plnou nádrží (že nám palivoměr celou dobu ukazoval plnou, ani nemusím zmiňovat, to je na charterovkách celkem běžný stav).
Doplnění vody pak proběhlo ve znamení mezinárodní spolupráce. Naši britští sousedé za námi přišli s tím, že jejich hadice k vodovodu nedosáhne a naše už teprve ne (byli jsme dál); ale když spojíme síly a hadice, dosáhneme úspěchu. A tak se taky stalo. V příďové nádrži jsme nechali snad dostatečnou vůli, aby klukům zase nevlhla postel.

Ještě bereme útokem místní obchody (a získáváme placku „Ti, co vykoupili všechny plechovky radleru ve městě“) a jsme hotovi vyrazit. Startujeme deset minut před polednem. Vytažení kotvy nakonec bez problémů pro nás i pro katamarán.

Znovu opouštíme Kefalonii, tentokrát snad už definitivně.

Venku fouká nějakých osm uzlů. Není to úplně maxi fičák, ale na líné plachtění směrem k nedaleké Ithace to stačí.

Jirka a lekce trpělivosti při kormidlování na slabý vítr

Jižního cípu ostrova dosahujeme po třetí hodině. Vybírám zátoku, kde by podle mapy měly být vhodné podmínky na kotvu, balíme plachty a jedeme se koupat.

V zátoce vhodné podmínky nebyly. Ani ve třech dalších. Tam, kde by podle mapy mělo být pod hladinou 12-15 metrů, mi hloubkoměr hlásil 40-60. Tak velký rozdíl mi nedával smysl. Postupně jsme se s pokusy najít vhodné místo dostali za jihovýchodní výběžek Ithaky a na jeho severní straně, pod celkem strmými skalami, konečně našli kotviště. Kromě příjemné vody a moc hezké scenérie jsme ke svému koupání nafasovali jako bonus stádo horských koz na břehu a po chvíli i jednu projíždějící turistickou loď – vzhledem k našemu zvyku koupat se mimo zalidněná stání bez plavek a k množství fotících lidí na její palubě jsme teď nejspíš součástí mnohého obrazového vyprávění z řecké dovolené.

Vytoužené ithacké koupání.

Po odpolední kávě odkotvujeme a posunujeme se podél Ithaky dále na sever. Dnešní noc plánuju strávit na kotvě v zátoce Sarakiniko. Když se blížíme k jejímu západnímu konci, kde je „oficiální“ kotviště, nacházíme asi šest zakotvených plachetnic a moc se nám mezi ně nechce. Posouváme se kousek dál na severovýchod a nakonec nacházíme ideální prostor (tedy rozhodně by nebyl ideální při V-JV větru, ale noc měla být bezvětrná), kde jsme po úspěšném zakotvení úplně sami. Přistáváme krátce před šestou.

Mimochodem, tohle hezky ilustruje velký rozdíl proti jadranskému jachtingu. Průměrného skippera tam ani nenapadne zkoušet stát na noc jinde než na místě, které je v Osmičkách označeno jako kotviště. V Řecku (a vlastně většině dalších států) je právě na skipperovi, aby posoudil možnosti konkrétního místa, v pilotu je označen jenom zlomek možných kotvišť. Právě tohle ale, jak jsem si ověřil nejen s partou z PSW, mnohé jachtaře děsí. Mají pocit, že na kotvišti z Osmiček jsou „správně“ a v bezpečí, protože o vhodnosti lokace už za ně rozhodl někdo jiný. Je to nesmyslné přemýšlení a třeba v sezóně 2019 se o tom přesvědčilo nadprůměrné množství jadranských posádek; ale existuje a když někoho taháte z Jadranu ven, musíte ho vzít v potaz.

Přichází volný program. Připravujeme večeři, většina z nás si ještě jednou vleze do vody, pak dlouho do noci sedíme v kokpitu, povídáme si a užíváme si nevšední krásu tohohle místa. Po setmění pak přichází čas popřát Lucii, jejíž narozeniny šťastně padly akorát do našeho řeckého dobrodružství.

Zakotvená NANSY se chystá na večerní barevné představení

Oslavenkyně je trochu kočičí povahy, více si vyhrála s obalem než s dárkem 🙂

Noc je dokonale klidná a plná hvězd.

Sarakiniko, Ithaka. Kotva.
Dnes upluto 17,1 Nm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *