Tógy ’18 – Část druhá: Argostoli, cesta na Zakynthos a zase zpátky

Ráno máme nečekaný budíček. Tentokrát zoufale pípá autopilot, třebaže je vypnutý. Zkouším ho přemlouvat, prosit, vyhrožovat. Nakonec pomáhá nastartovat motor. Cotosakra?


Jinak jsme se probudili do nádherného dne. Děláme si pořádnou snídani, někdo neodolá ani ranní koupeli. Původní plán byl vyplout v devět, ale debata o společenské přípustnosti máčení párků do majonézy nás chvíli zdržela, nakonec jde kotva nahoru cca o hodinu později.

Fiskardo, přístav, který jsme téměř navštívili

Předpověď větru pro dnešní den byla dost pesimistická a realita jí dává za pravdu. Bereme to podél Kefalonie na západ a dále na jih za monotónního hučení dieselu. Po dvou nocích na kotvě jsme všeobecně naladění na nějaký ten vír velkoměsta. Jako dnešní cíl tedy volím přímo hlavní město ostrova, Argostoli, do kterého to máme cca 35 mil. (Mimochodem, na rozdíl třeba od Chorvatska tady není obvyklé, že se hlavní město ostrova jmenuje stejně jako ostrov. Příčin bude asi víc, tady v Jónském moři hraje roli i to, že místní ostrovy už mají zpravidla druhé až třetí hlavní město v pořadí, když z toho předchozího zůstala kůlnička na dříví, naposledy při velkém zemětřesení v roce 1953.)
Čas od času s nadějí kouknu na zatřepetající se vlajky, ale odpoledne už začíná být jasné, že dnešek bude jeden z těch mrtvých dnů, kdy plachty nevytáhneme. Cestou párkrát zpomalujeme kvůli koupání na laně, ale jinak využívám silného motoru Bavárky k tomu, abychom měli tuhle méně záživnou část plavby za sebou.

Argostoli leží ve stejnojmenném krytém zálivu, do kterého vplouváme něco po třetí. Pozorujeme moc hezký maják Sv. Theodora. Vypadá anticky, ale pochází z 19. století. Míjíme terminál pro velké lodě a za ním už začíná městské nábřeží. Lodí je tu dost, ale volného místa taky. Vybíráme si místo a jdeme na přistání.

Saint Theodoroi u vjezdu do Argostoli

Celou loňskou plavbu jsme se tomu úspěšně vyhýbali, ale jednou to muselo přijít. Začali jsme vypouštět kotvu o maličko dřív než jsme měli a řetěz nám došel nějaké tři metry od břehu. Museli jsme ho zase navinout a celý manévr zopakovat, což zvláště těšilo dvojici H+H vpředu u kotvy – dno u Argostoli je jeden velký, načernalý, páchnoucí humus. Couvání měla NANSY příšerné, prop walk nás dostával do úhlů, na které nejsem u Bavárek zvyklý. Jako bonus je tu až do cca 40 metrů od břehu hloubka jen tři metry, takže nám při tom všem ještě drnkal na nervy alarm hloubkoměru. Když jsme konečně stáli ukotvení a přivázaní u mola, vypínal jsem přístroje s pocitem neskutečné úlevy.

Hotovo máme pár minut před čtvrtou. Po dvou večerech na kotvě jsme tak natěšení na čepované pivo a nějaké dobré jídlo, že se po přistání dvakrát nezdržujeme a rovnou vyrážíme hledat nějakou rozumně hodnocenou tavernu. Ono se taky není s čím zdržovat; jediné zázemí jsou tady pacholata na břehu, takže nějaké napojování na elektřinu nebo snad návštěva sprch nehrozí.
Rozumně hodnocenou tavernu nacházíme a kromě točeného piva v temperovaných sklenicích se Jiří dočkává i svých vytoužených shrimpů.

Řecké pivo je proti našemu patok, ale sklenice tu temperují prakticky všude. No, možná je tu souvislost.

Dostatečně najezení a napojení se vydáváme ještě do místního hypermarketu doplnit zásoby. Je tu mnohem větší výběr než v malém krámku v Lefkádě, ale obchod je podstatně dál. To nám ale nevadí, prostě se učíme používat řecká řešení problémů.

Z naší spanilé jízdy s nákupními vozíky

Za soumraku se zvedá severozápadní vítr a vhání do zátoky vodu. Držíme pevně a ani si se sousedy moc nevyšťuchujeme fendry, ale pozornost je na místě, i později v noci.

Argostoli, Kefalonie. Městské molo.
Dnes upluto 37,1 Nm.

Ráno je opět usměvavé a zalité sluncem. Cestou pro čerstvé pečivo si Maru kupuje plavací nudli – tahle ptákovinka za tři eura se ukáže být nečekaně užitečným pomocníkem pro lidi nervózní z toho, že nedosáhnou na dno (což je při koupání v okolí lodě vždy). Zkoušíme ještě vykoumat, jestli by nešla někde doplnit voda do nádrží, ale Argostoli je v tomhle poměrně nehostinné. Vyplouváme v 10:20. Po jakéms takéms umytí kotvy od toho nejhoršího z místního dna se musí příďové kotevní družstvo dezinfikovat.

NANSY u mola v Argostoli. Na palubě Maruška s nudlí

Cestou z přístavu jsme minuli pasažérskou loď, která mi byla dost povědomá. Samozřejmě! MS MARELLA CELEBRATION, kterou jsme míjeli před několika měsíci na MARKSMANU v portugalském Portimão. Moře je malé.

Loď ahoj! Kde všude jsi asi mezitím byla?

Dneska to naštěstí na další mrtvý den nevypadá, fouká celkem hezky a my můžeme plachtit. Pokračujeme z Kefalonie dál na jihovýchod, chceme doplout na ostrov Zakynthos. Plánuju se na noc uchýlit do přístavu Agios Nikolaos na severu ostrova, zítra ráno vstát opravdu brzo a ideálně co nejdříve po rozbřesku přistát v zátoce Navagio, než bude obsypaná lidmi z výletních lodí.

Venku jsme ovšem potkali Costu, proti které je i moje známá docela malá

Honza nás na příjemný předobok vede k cíli

Na otevřené vodě jsou znatelné vlny, ale nejdou přímo proti nám, fouká příznivě a celkově je to dneska moc hezký jachting. Na plné plachty se dostáváme k ostrovu docela brzo. Rozhodujeme se využít času a nakounout do Navagio už dneska. Jeden nikdy neví, třeba budeme mít štěstí, bude to tam relativně prázdné a budeme mít splněno (ta část plánu se vstáváním před východem slunce není u části posádky úplně populární).

Zakynthos dosažen!

Stáhli jsme plachty a motorovali k Navagio. Když se před námi objevila, přesně jak si ji pamatuju, včetně úžasně modrých odlesků na obklopujících skalách, skoro jsem nevěřil svým očím: kotvila tam jediná, celkem malá loď! Že bychom měli až takové štěstí?
No, neměli. Když jsme se chtěli přiblížit na kotevní hloubku, loď na nás zatroubila, na příď vyšel chlapík a cosi na nás mával. V dalekohledu jsme pak viděli, že loď patří řecké pobřežní stráži a chlapík nám ekonomickými gesty ukazuje, že blíž už se přibližovat nemáme. Takže ten kus skály, co se před pár dny utrhl („díra“ po něm byla i na dálku jasně rozpoznatelná), způsobil úplnou uzavírku zátoky, a to včetně kotvení. Doprčic, tolik let se člověk chystá na to, že sem dopluje, a teď tohle.

Navagio, vrak, urvaná skála, strážní loď a jeden zklamaný skipper

Odplouváme o dvě zátoky vedle, házíme kotvu a trochu si zmenšujeme zklamání koupačkou. Pak pokračujeme do Agios Nikolaos, jednoho z mála pro jachty vhodných přístavů na ostrově.

Slovo „přístav“ budí zdání nějakého města, ale při přiblížení napočítáme celkem asi šest budov, z toho tři hospody. Na západní straně, kde stojí plachetnice klasicky na kotvách zadkem k molu, je už celkem plno. Na břehu se ale objevuje nějaký týpek a navádí nás k betonovému molu na jižní straně zátoky, kde v klidné vodě pár minut po šesté hodině pohodlně přistáváme bokem. Týpek se představuje jako Kastos, místní kápo. Ujišťuje nás, že zatímco lodě vzadu budou v noci vystavené nepříjemnému swellu ze sílícího SV větru, my máme skvělou pozici a před vlnami nás ochrání malý ostrůvek při vjezdu do přístavu. Taky se ptá, jestli bychom rádi vodu, a po kladné odpovědi slibuje ráno přistavit cisternu. Žádná Eura z nás netahá, jenom diskrétně ukáže, která z místních tavern patří jemu a je tedy ta nejvhodnější k návštěvě.

Přístav Agios Nikolaos

Večeři plánujeme na lodi, ale do zmíněné taverny společensky nakoukneme, za což jsme odměnění možností ochutnat jediné lokální řemeslné pivo za celou tuhle návštěvu Řecka. Na našem betonovém molu zatím dostáváme kamarády – dorazila sem ona hlídková loď, která nás předtím vyhnala ze Shipwreck Bay.

NANSY u mola, zatím ještě vysmátá

Zatím asi nejlepší pivo, co jsem v Řecku pil

Se zapadajícím sluncem vítr skutečně citelně zesiluje. V předpovědi bylo pro noc nějakých 15 uzlů s poryvy do 20, ale realita bude trochu výš. Plachetnice vzadu se skutečně intenzivně vzdouvají na kotvách a poměrně brzy začínají první z nich kotviště opouštět. My se pohupujeme na vyvazovacích lanech, ale situace nevypadá nějak dramaticky.
Deset hodin večer. Vítr dále zesiluje a trochu se stáčí, takže tam, kde nás předtím ostrůvek trochu štítil, teď vytváří trysku, která na naši loď žene vodu. Zadní molo je už prakticky prázdné. U toho našeho se pohybujeme už divočeji a začínáme na ně být nepříjemně namáčklí. Rozhoduju se zkusit manévr, o kterém jsem zatím jenom četl – vyvézt na člunu do návětří pomocnou kotvu a s její pomocí ulevit tlaku lodi na molo. Honzové vyrážejí s kotvou do tmy, ale i když jsme použili řádně dlouhé vyvazovací lano, kotva se ne a ne zaseknout. Tohle si asi budeme muset ještě nacvičit.
Jedenáct hodin. Už se bojím vzdálit od fendrů, které je třeba pořád uklidňovat. Vyvazovací lana se nám začínají rozdírat o molo. Zrovna přemýšlím, jak je ochránit aspoň kusem PETky a jestli to bude stačit, když se vedle nás rozsvěcují světla. Kluci z řecké pobřežní stráže už tu na to taky nemají žaludek a vyplouvají. To je poslední rána našemu odhodlání zkusit tu zůstat. Ve 23:20 startujeme motor.

Naše pokusy s vyvezením pomocné kotvy. Inu.

Odplout v tomhle počasí od závětrného mola bylo nakonec se springovým lanem jednodušší než jsem si myslel. Horší to bylo s krokem dva, kam se teda uchýlit. Celá tahle strana ostrova byla otevřená větru a moři a chráněných míst tu bylo pramálo; a samozřejmě byla vesměs obsazená loděmi, které z Agios Nikolaos zdrhly před námi. Zamotat si tady s některou z nich kotvy bylo dobrodružství, které už jsem dneska nepotřeboval. Nejbližší místo, které slibovalo štít proti téhle noční legraci, byl jižní břeh Kefalonie. Inu, naše návštěva Zakynthosu bude trochu kratší, než jsme si mysleli.

Vyplouváme tedy na neplánovanou noční přeplavbu. Půlku posádky vyháním spát, kdyby se nám to dobrodružství mělo ještě protáhnout. Když Honza vytahuje záchranné vesty, zmiňuje se konverzačně, že v příďové kajutě je pod postelí voda. To už mi začíná připadat jako moc legrace najednou. Ukazuje se naštěstí, že voda je sladká; okej, jestli nám teče nádrž, bude to muset počkat do rána. Bilge je suchý.

Cesta zpět ke Kefalonii probíhá bez zvláštních událostí, za celou dobu potkáme jedinou loď, které dáváme v souladu s pravidly přednost. Je nádherná noc, díky Měsíci celkem slušná viditelnost, vlny s námi houpou, ale není to nijak drastické. Lucie se ujímá role animátorky a baví posádku ve službě vědomostní soutěží, což nám krátí čas a pomáhá neupadnout případně do tranzu.
Po druhé ráno dosahujeme přístavu Kastelios. V pilotu vypadá vjezd relativně jednoduše, ale řídím se pravidlem z dobré námořní praxe „Nejezdi v noci do přístavu, který vůbec neznáš“ a kousek stranou od přístavního vlnolamu hážeme na příjemných 10 metrech kotvu. Tady, jen kousíček od kefalonských kopců, je voda poměrně klidná. Ještě nějakou dobu trvá, než nám v krvi klesne hladina adrenalinu, ale pak jdeme celkem v klidu spát.

Kotva drží jako přibitá. Vítr se začíná uklidňovat až s rozbřeskem. Omlouváme se, Kastosi, jestli jsi tam ráno fakt přijel s tou cisternou.

Před přístavem Kastelios, Lefkada. Kotva.
Dnes upluto 53 Nm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *