Hook Sailing ’21 – Trogir, Stari Grad

Sjíždíme se před půlnocí na Pankráci, kde si odbýváme nezbytný tetris a konsolidaci pasažérů v autech konfigurace Káně-Volvo. Cesta po D1 ubíhá vcelku svižně, Brno projíždíme v pořádku, během pauzy a oblíbené OMV za Brnem lepíme známky (tentokrát měli v UAMK i slovinské, poslední dvě).


Z důvodů, které se nám nepovede zjistit, je zase zavřený nový most přes Nové Mlýny. Odbočky vedou pochybnými cestičkami a vesničkami západně od nádrže, potmě je občas kumšt sjet na odbočující cestu. Poslední stovky metrů před Mikulovem vedou vedle staré silnice po cyklostezce.

Na české hranici je město duchů. Na té rakouské už kontroly jsou, spokojí se ale jen s prohlášením, že projíždíme. Těsně za Vídní, která je bez aut, střídáme za volantem. Můj plán dotahnout to až za Záhřeb hatí oči, které nějak nejdou rozmrkat a pak se začnou i zavírat. Sjíždím z dálnice ještě před Grazem a opět střídáme, na odpočívadle, kde zjišťujeme, že směsný odpad maďarsky se řekne maradék hulladék.

Slovinská hranice se nám povede taky překonat relativně rychle, zasekneme se na 45 minut až na slovinsko-chorvatské. Auta jedou ve třech, pak pěti pruzích, každého pečlivě kontrolují. Enter Croatia formulář jsme poctivě vyplnili, včetně výjezdních potvrzení z COVID testů, snad proto po nás chtějí jen cestovní doklady.

Dál už frčíme po autostrádě s už tradičními řízky na Lepe Bukvě a ještě jedním střídáním za volantem. Při sjezdu z náhorní plošiny od Prgometu k moři opět obdivujeme místní náspy železnice, a taky volební plakáty kandidáta jménem Blaženko Boban. Káně už dovedu až na parkoviště trogirské ACI, kde řešíme další postup. Loď už bude nejspíš k přebrání, takže Silva a já jako kuchař a kuchtík vyrazíme na nákup, a zbytek posádky přebere loď a nalodí se. Náklad z Káněte stěhujeme do Volva.

Kaufland v Trogiru mě fascinuje rozhodně méně než minule, a to mají jak cukr, tak rýži. Výběr zeleniny jsem si pamatoval podstatně lepší, ale co, i tak během následující půltřetí hodiny naplníme dva košíky jídlem a pitím a vracíme se do maríny s pořízenou. Jediná položka, která chybí, je čočka Beluga, kterou nemají ani v protějším Lidlu.

Posádka mezitím dohodnula parkování na plácku mimo hlavní parkoviště patřícím charterovce, a možnost zajet autem přímo před molo a vyložit. Takovou pohodu jsem už dlouho nezažil, jsa zvyklý, že taháme věci z nejzazšího koutu parkoviště na nejvzdálenější molo. Na nábřeží jsem za volantem trochu nervózní, ale všechno dobře dopadne, zvládnu se i v pohodě otočit a za asistence příjemné správkyně parkovacího plácku auto na týden odstavit.

Po několika letech stabilního vztahu s MirAmo to bylo poprvé, co jsem si bral v Chorvatsku loď od neznámé charterovky. Můj první dojem z Angelina charter nebyl valný, když se nám už asi šestou kartou nepodařilo složit kauci a paní v recepci byla konečně ochotná přistoupit na myšlenku, že chyba bude v terminálu. Nakonec se ale povedlo vyřešit, i když lehce po balkánsku.

O stavu chorvatských lodích po uplynulé zimě jsem slyšel mnohé zkazky, takže jsem STAR PHILIP přebíral zvlášť pečlivě. Loď ale vypadala v pořádku, technik charterovky byl příjemný profík a předání šlo hladce.

P.

Je pozdě, takže dnes nevyplujeme. Dáváme si potřebné sprchy, poznáváme novou loď, která má úkryty na proviant zase na trochu jiných místech, a pak se, s předstihem, vydáváme na popříjezdové pivo. V Chorvatsku totiž musejí restaurace zavírat v osm (na jihu dokonce v sedm), tak aby na nás ještě nějaké vyšlo. Po několika rundách je vidno, že se zde tohle nařízení dodržuje asi jako nařízení u nás. Do lodi se vracíme až potmě.

ACI Trogir, domovský přístav lodi.
Dnes upluto 0 Nm.

Ráno bez větších zdržovaček vyplouváme, už těsně po desáté. Projíždíme kolem nejnovější místní maríny SCT Trogir i nám dobře známe nedaleké maríny Baotic v Segetu. Cestou míjíme dva nacamrané čechy na dinghy překonávající průliv od marin někam ke starému městu. V kelímcích mají pivo a ptají se, jestli nemáme becherovku.

Dnešní cíl, Stari Grad na Hvaru, dosáhneme kombinací motoru a plachet – motor chceme využít na proplutí Splitskými vraty, a musíme využít na poslední šlák k městu. Přistání mezi řady jachet u městského mola není z nejhladších – pasivně agresivní sarkastické poznámky místního marinemana v kombinaci s tím, že s Honzou jednu chvíli taháme za špatný konec muringu nám na dobré náladě nepřidají.

Hned první den plavby byl ve znamení přesily mil uplutých na plachty, což jsem bral jako dobré znamení. Naše Bavárka se na moři chovala s očekávanou solidností, po delší době jsem byl na lodi s „německým“ systémem otěží hlavní plachty. Je trochu složitější na ovládání v tom smyslu, že někdy vyžaduje ovládání dvou lan najednou, ale slouží zároveň jako kontraotěž zabraňující nechtěnému přeletění ráhna.

A ten týpek ze starigradského přístavu ať se jde vycpat i se svými rádobyvtipnými poznámkami.

P.

Město je ale pěkné, na mole veškeré zázemí, a tak se po očistě a připojení lodě k proudu jdeme podívat do města, hledajíce podnik s fungující pípou. Silva hledá Belugu. Nedaří se nám najít ani jedno. S hrůzou obcházíme věže místních kostelů v předtuše, že v šest ráno rozjedou svou diskotéku jako ráno v trogiru.

Belugu neměli.

Úzkými uličkami se vracíme z centra směrem k molu, když nám pikolík z podniku Blue Doors (který nám připadal cestou tam jako neautentický a neútulný) prozrazuje, že pípu má. Usazujeme se ke stolečku, chvíli čekáme, a pikolík se pak objeví s tím, že se omlouvá, ale pivo ještě není v úplně ideální formě, je čerstvě naraženo a ještě by jako že pár stupňů vychladit potřebovalo. No, co se dá dělat, dáme si víno.

Večírek se slibně rozjíždí, vykouzlí pro nás i tác se sýrem, olivami a pršutem, a na omluvu za tu pípu dostáváme tác panáků jakéhosi likéru, na který zprvu hledíme dost nedůvěřivě, ale pak se z něj vyklube lahodná kombinace sladkosti a kyselosti. Pikolík, ze kterého se vyklubal majitel, říká likéru Šipak. Bere ho od svého kamaráda ze severu ostrova, kde ho kamarád vyrábí z granátového jablka. Prý mu kdysi řekl: „Až budu mít svůj podnik, tohle tam chci podávat.“ Kamarád se na něj příliš důvěřivě netvářil, ale za pár let přišla první objednávka.

Večer si dál krátíme porovnáváním fotografických možností našich telefonů v přilehlé uličce s kusem nebe a pouliční lampou. A sledováním holuba, který se, načepýřen, sune podél zdi protějšího domu, kam si ho chodí očichat místní kočky. Víc o něj zájem nejeví, a když se s povděkem zvedáme na cestu k lodi, holub leží u rohu domu mrtvý.

Majitel modrých dveří nám při odchodu dává pár letáků i s osobním kontaktem na sebe, že prý, až tam budeme mířit, se máme ozvat předem, aby mohl Šipak nachystat do zásoby a třeba nám i nějakou lahev prodat ssebou. Teď už žádné nemá.

Sprchy a toalety jsou cestou domů už dávno zavřené.

Stari Grad, Hvar. Městské molo, mooring, elektřina, voda, WC, sprchy. 460 Kn.
Dnes upluto 34,7 Nm, z toho 18,9 na plachty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *