Důvěru v nás vloženou ovšem nezklameme. Plán byl vyplout v osm a my skutečně ve čtvrt na devět startujeme. Jdu zase ke kormidlu – když už jsem si sem zaplul, tak můžu i vyplout. Opouštíme marínu Porto Santo a po krátké čumendě v zálivu u Vila Baleira nabíráme kurz k Madeiře. Přesně podle předpovědi vane takřka čistý zaďák. Hlavní plachtu necháváme odpočívat a genu podepíráme spinakrovým pněm.
Hodně lidí na moři vlny zezadu nesnáší. Já je obvykle moc neprožívám, ale ty dnešní mi přijdou mimořádně otravné. Možná je v tom i ta včerejší degustace a mírné nevyspání, ale na později plánovanou změnu kurzu a krytí Madeirou se docela těším.
Pluj, pluj, loďko, pluj
Na Madeiru, Vávro, na Madeiru!
Cesta ubíhá líně, střídáme se za kormidlem, někteří pospávají. Obrysy Madeiry vidíme relativně brzo, ale víme, že nás čeká ještě kus cesty; míříme až na její jihozápadní stranu. Slunce svítí a se zaďákem je na palubě skoro až vedro. Žvýkáme hotdogy k obědu a pozorujeme blížící se ostrov.
Vítr nás začíná trochu moc tlačit na skály Ponta de São Lourenço, takže jdeme odhalzovat. Po obratu se ukazuje, že se už bez spinakrového boomu asi obejdeme a bude se nám naopak líp reagovat na změny větru, takže už ho necháváme být. Míjíme maják na poloostrově, za kterým už je vidět „velká“ Madeira.
Chvíli před halzou. Madeira vpravo lehce pod mraky
Jak jsem psal dříve, Madeiru (oficiálně) objevili rok po Porto Santo. V té době byla neobydlená, i když se předpokládá, že někdy dříve tam osídlení existovalo. Kolonizace začala záhy. Portugalci začali kácet místní husté lesy („madeira“ je portugalsky „dřevo“) a zakládat osady. Madeira představovala proti mnoha okolním atlantickým ostrovům skutečné terno: byla dostatečně velká, měla dostatek sladké vody (i když s místně kolísající dostupností, což se ale brzo vyřešilo levádami) a na jižní straně dostatek vhodných zátok pro přistávání lodí. Kolonistů zde rychle přibývalo.
Za skálami je voda přece jen trochu klidnější
Jako první míjíme původní hlavní město ostrova, Machico. Tam je taky marína, ale pro návštěvníky je prý otevřená jen v sezóně a není vždy jasné, co taková sezóna je 🙂 Na pobřeží se taky začíná rýsovat zvláštní stavba, něco jako obří molo nebo hodně divná chmelnice. Dostávám poučení, že je to prodloužení ranveje místního letiště. Jeho původní ranvej byla pro současná proudová letadla příliš krátká a nikde na ostrově nenašli dostatečně velký kus rovné země, tak si postavili tohleto rozšíření. Na letišti se asi nenudí, nad hlavami nám začínají přelétávat přistávající letadla jen s několikaminutovými intervaly. Petr, který má i pilotní průkaz a letectví ho dle jeho vyprávění baví možná stejně jako jachting, nám vypráví o specifikách místního letiště, které taky není pro lecjakou bábovku za kniplem.
Místní letiště včetně nadstavby
Jak jsme se šinuli podél břehu, uvědomil jsem si, že jsem měl o Madeiře dvě mylné představy. Jednak jsem si ji představoval mnohem menší, jednak mnohem méně zastavěnou. Kam jsme dohlédli, tam byla krajina posetá korálky domů, i mimo města. A mezi domy hustá síť silnic, včetně mohutných dálničních mostů. Člověk si až v jednu chvíli říkal, jestli mu na Porto Santo nebylo líp 🙂
Momentální populace ostrova je cca 250 tisíc lidí. Po dlouhou dobu byla Madeira jak cílem tak zdrojem migrace; přicházeli zde osadníci z pevniny, zatímco jiní pokračovali dál na západ, do Brazílie a dokonce až na Havaj.
První osadníci zde začali pěstovat obilí a brzo ho zvládli vyvážet i na evropskou pevninu. Byli sice „v černých“, ale princ Jindřich Mořeplavec, motor portugalských zámořských objevů, potřeboval trochu lepší monetizaci. Na ostrově se vysadila cukrová třtina. Dále už je to známý příběh. Plantáže, otroci. V zásadě byla Madeira takový proof of concept pozdějších portugalských držav v Americe.
Madeira it is, yeah!
Míjíme mys Garaju, kde stojí socha Krista ve známém gestu „já to nebyl“. Nemá ani poloviční velikost té z Ria a vypadá jako její napodobenina, ale ve skutečnosti byla postavená o čtyři roky dřív. Za ní se otevírá výhled na Funchal, od konce 15. století hlavní město ostrova. Jestli doteď byly břehy jenom obsypané domy, tak teď už nic jiného než domy vidět není. Vidíme z dálky mravenčení lidí a aut.
Funchal. Slušné mraveniště.
Na ostrově dlouho žádné pořádné cesty nebyly a doprava mezi jednotlivými osadami (všechny na pobřeží) byla možná jen po moři. Dnes má Madeira k dispozici moderní dálniční síť (jak jsem slyšel pronést s jistou pachutí na jazyku, vybudovanou za evropské peníze pro evropské důchodce, kteří by nezvládali řízení v místních strmých serpentinách)
Přichází kýžené krytí madeirskými břehy, bohužel s ním i slábnutí větru. Musíme si začít chvílemi pomáhat zápřahy motoru a výhled je spíš takový, že plachty nakonec úplně sbalíme. Do Calhety je to ještě kus cesty; prvotní odhady, že s vyplutím v osm ráno dorazíme do cíle ještě za světla, se ukazují jako příliš optimistické.
Za funchalským přístavem, naším finálním cílem ode dneška za dva dny, je hotelový rezort. Baráky všech možných barev a tvarů jsou tu na sebe naplácané a vypadá to aspoň takhle z moře hrozně bizarně – intenzivně mi to připomíná Sluneční město z Nosovova Neználka.
Že bych dovolenou na Madeiře pojal takhle, to si úplně nedovedu představit
Že ty jsi zase zabloudil, Kolumbe?
Míjíme se s, ano, vidíme správně, středověkou karavelou. Kromě toho teda, že umí plout i bez plachet. Má jít o repliku Kolumbovy Santa Marie, která tady vozí hejly na nedaleký útes Cabo Girão a občas, když se poštěstí, i na nějaké ty velryby. Samotný útes je ovšem vyloženě potěcha pro oko. Kór když Slunce už se blíží k obzoru a celý ostrov začíná chytat nádherné barvy pozdního odpoledne.
Chystáme se na večeři…
…a užíváme si nádhernou podívanou
Dolů jde i čestný zbytek geny a otáčky motoru, obvykle úzkostlivě nepřekračující 1800 RPM, jdou pro jednou do dvou tisíc. Slunce mizí za obzorem a na ostrově se objevují souhvězdí světel. Teplota přes absenci větru skokově padá.
No co, že tam nebudeme za světla. Zase si můžeme užít takováhle panorámata.
Když je před námi konečně Calheta, je už tma jako v pytli. I proto se ke vjezdu do maríny blížíme uctivým obloukem – podle mapy jsou v cestě sádky a i když chvílemi máme pocit, že na pozadí světelného znečištění z ostrova vidíme světýlka příslušných bójí, jdeme raději na jistotu. Spolu s námi se k maríně stahují i dva rybářské čluny, jeden jede chvíli zezadu přímo na nás. Jsem trochu nervózní, pamětiv jachtařského moudra „Rybáři se vás vždycky budou pokoušet zabít“, ale nějakých sto metrů od nás mění kurz na nekolizní.
Připravujeme se na vjezd do maríny. Podle naší spojky máme rezervováno místo na hammerheadu mola B, mělo by to být druhé zleva. Vjezd do maríny je úzká ulička mezi vlnolamy stáčející se doleva do L. Za silného jižního větru a vln by to bylo o hubu i za dne, teď je naštěstí moře klidné. Po briefingu k přistání si Petr bere kormidlo. Já si po přivázání fendrů stoupám k vantům s příďovým springem v ruce.
Marína Calheta a vjezd do ní
Do maríny vjíždíme krokem. Hloubkoměr hlásí podstatně velkorysejší čísla než ty v mapě. I tak se kapitán úzkostlivě drží středu plavební dráhy. Za vlnolamy se nám otevírá pohled na marínu. Jižní molo je plné života, jsou tu nastartované a osvětlené rybářské bárky a jejich posádky svižně vykládají bedny s úlovkem. Nacházíme své molo. Je skoro prázdné, u prstů stojí všehovšudy dvě další plachetnice, i když by se tam od pohledu vešel tak tucet. Petr navádí LORELEI na hammerhead, já skáču na molo a zachytávám spring o nejbližší vazák. Kluci přidávají vyvazovací lana, za chvíli máme hotovo. Přistání jak do peřin.
Po přistání
Anne už je s dnešním objemem dobrodružství spokojená, my ostatní pokukujeme po stále otevřené místní harendě. Když je loď řádně ošetřená, vyrážíme ještě na pozdně večerní občerstvení. Cestou jsme překvapení chatrným stavem plovoucího mola, vypadá, že už zažilo lepší časy. Obsluha je velice přívětivá a i když už mají brzo před zavíračkou, ochotně nám přináší půllitry s pivem a misku hranolek. Na zdraví, Madeira je dobyta!
Určitý problém představuje návrat zpátky na loď, teď v noci nám už nikdo nevydá vstupní kartičky k molům. Držíme se starého hesla „Přelez, přeskoč, ale nepodlez“.