Rozzářené a velmi teplé ráno. Vím, že následující noc se moc nevyspíme, přesto ochotně lezu z postele. Honza M. je taky vzhůru, jdeme na poslední doplňující nákup. Kupujeme mj. velký meloun, ten se bude určitě hodit.
Stál jsem na kraji supetarského mola a koukal přes moře na vzdálený Split. Poslední den. Zítra touhle dobou už jsem měl sedět za volantem a uhánět zpátky vstříc pevninskému životu. Netěšilo mě to. Ale i tahle plavba musela skončit, aby pak mohla nějaká jiná zase začít.
Po snídani probíráme s Pavlem dnešek. My zakončíme den už v Segetu a provedeme předběžné předání lodě, abychom toho ráno neměli tolik. Pavel chce s HELIOSEM zůstat na Velim Drveniku na kotvě a ráno to domotorovat do Kaštely. Docela štreka, ale člověk by si neměl klást malé cíle. S vděčností si půjčuju epoxidové lepidlo, kterým kluci spravujou tu první den pošramocenou zadní desku. První dny výpravy jsem se bál, že ten laminát nikdy nebude natolik suchý, aby bylo možné opravu provést. Když lepidlo vracím, s celou posádkou vlajkové lodi se loučím. Na této výpravě už se nesetkáme. Byla to dobrá parta a dávala skupinovému PSW smysl.
Od supetarského mola odplouváme v 10:35.
Na viděnou, Supetare!
Naše poslední odplutí od mola byla taky kapitolka. Vpředu na mooringu stál Michal a jelikož to ještě nikdy nedělal, vysvětloval jsem mu celkem detailně, co od něj potřebuju. Ubezpečen, že jsem byl pochopen, mrkl jsem ještě krátce na kluky u zadních vyvazovacích lan a pak si stoupl na zrcadlo, abych se podíval, jestli nám pod trup nevede nějaké podezřelé lano. Okamžitě jsem si všiml, že se molo podezřele přibližuje.
Co se stalo, jsem si uvědomil v půl sekundě. Během druhé půlky už jsem stál u kormidla a poslal do otáček naštěstí už běžící motor.
Přesně podle režisérova pokynu „Až takhle mávnu“ v nesmrtelném Trháku, Michal pustil mooringové lano okamžitě poté, co jsem mu vysvětlil, jak ho má pustit. Měl za to, že mu vysvětluju, co má rovnou provádět.
Nestalo se nic, vítr i proud v zátoce byly minimální. I kdybych musel teprve startovat motor, náraz by odpružil zadní fendr a kdyby kluci na lanech neudělali nějakou ptákovinu, zůstali bychom natočení správným směrem. Ale jako ilustrace toho, že by si kormidelník a lidé od lan měli vždy a maximálně rozumět, se tahle příhoda hodí.
Je slunečno, fouká SZ kolem 6 uzlů. Motorujeme na západ podél pobřeží Brače a podruhé tento týden vozím zájemce na laně. Na Honzu M. zapůsobilo, že se prý Phil z HELIOSU udržel až do osmi uzlů, a je rozhodnutý otestovat své síly. Pouští se při 5,8 uzlech, což rozhodně není málo.
Je to srdcař.
Kolem tři čtvrtě na dvanáct dosahujeme SZ cípu Brače a před námi se otevírá prostor mezi Bračem a Šoltou. Vypadá stejně, jako když jsme tudy pluli před necelým týdnem: silně tu fouká a je tu plno plachetnic. Tak plno, že člověk musí opravdu dávat pozor a často řešit i dva kolizní kurzy najednou.
V 11:55 vytahujeme plachty a na předobok plujeme kurzem zhruba na Stomorskou. Volám rádiem LAMBADU – včera večer se nakonec do Rogače nevešli, tak strávili noc v Milně (prý ne v ACI, ale v nějaké malé maríně vedle). Jsou natankovaní a plují směr Veli Drvenik, aby se tam ideálně ještě setkali s HELIOSEM.
Uvědomuju si, že nevím, kdy musíme být v Segetu, chceme-li loď předat. Volám base managerovi do charterovky a dozvídám se, že do pěti. Pohled na hodinky pak ukazuje, že na plánovanou koupačku už asi nedojde. Kurz na Rogač.
Před jednou odpoledne balíme plachty a poslední etapu cesty do Rogače motorujeme přímo proti 20 uzlům ze západu. Do bazénu místního přístaviště s benzinkou se dostáváme o necelých dvacet minut později. Je tu hrozný frmol, před námi čeká na tankování nějakých deset lodí a i v chráněné zátoce vane přes 10 uzlů.
Fronta před čerpačkou v Rogači.
Následující hodina byla takovým uměleckým ztvárněním tance andělů na špičce jehly. Všechny lodě se snažily zhruba zachovat své místo v pořadí a příliš si nepřekážet, v klidu ale nezůstala ani jedna. Dost jsem záviděl skipperům větších plachetnic, jejichž práce byla přece jenom o dost ulehčená bowthrusterem; já se během toho čekání několikrát slušně zapotil. Ale byl to dobrý trénink.
Naštěstí se nestalo (jako několikrát dříve i potom), že by dorazila nějaká loď plná chytráků a pokoušela se předbíhat. O jediné pozdvižení se postaraly tři dámy z jedné z lodí, které, zřejmě znuděny situací, sedly do dinghy, nastartovaly motor, ujely cca jednu lodní délku – a chcíp. Pokusy jejich soudruhů je zachránit jsme z okolních lodí sledovali s živým zájmem.
A mohli jsme si aspoň sníst ten meloun.
Nakonec se dostáváme na řadu a tankujeme. 65 litrů. Celkem dost na větrný týden – holt ty naše dva šláky. Odplouváme od mola a vymotáváme se mezi nezmenšenou řadou lodí za námi ven. Po půl třetí vytahujeme plachty a míříme ke Trogirské zátoce.
Poslední plachtění této výpravy si užíváme dosyta, fouká přes dvacet uzlů severozápad, je to krásná stoupačka.
U ústí Trogirské zátoky vítr vždy zesiluje. Pro jistotu refujeme.
Plachty stahujeme v 16:15, kousek od segetské maríny.
Duševně se připravuju na přistání v omezeném prostoru se silným bočním větrem, ale Neptun mi to zjevně nechce na samý závěr kazit – několik minut před přistáním vítr utichá a my můžeme přistát u mola jako do peřiny. Je 16:30.
CAPOEIRA se vrací domů.
| Marina Seget Donji. Mooringy, elektřina, WC, sprchy. Domovská základna lodi. |
| Dnes upluto 21,2 Nm, z toho 11,8 na plachty. |
Personál charterovky nás srdečně vítá. Vážně mám tuhle půjčovnu rád. Kontrola lodi je bez problémů. Ráno chlápek ještě zkontroluje pár drobností a záchod a můžeme vyrazit domů.
Chvíli předtím, než opouštíme loď a vyrážíme na výlet, připlouvají SALSA s LAMBADOU.
Čekal nás ještě jeden bod programu: návštěva nedalekého Trogiru. Zatímco posledně jsme se do vedlejšího města plahočili pěšky, dnes jsme využili skvělé vychytávky: lodní taxi vás nabere přímo na molu a za deset minut vykopne u městského mola v Trogiru. Je to bárka s plochou přídí a po cestě můžete schytat pár kapek, ale to jachtaře nerozhází, ani když si na sebe vzal sváteční košili.
Prošli jsme moje oblíbené chorvatské město, dali si zmrzlinu, výbornou večeři a dobré víno, navázali krátkodobou družbu se skupinou skandinávských jachtařů, nakoupili suvenýry domů. Pak jsme si stopli totéž vodní taxi opačným směrem (jezdí do cca půl jedenácté večer) a vystoupili pár metrů od CAPOEIRY.
Trogir, promenáda u městského mola.
Poslední noc na lodi je poklidná a teplá.