Vstáváme, jak jinak, do nádherného rána. Někteří teda. Stejně jako v Efimii neodoláme lákání nedaleké kavárny a uvelebujeme se tam na snídani. Dávám si něco mezi omeletou a hemenexem. Na místním WC už zjevně taky byli zástupci bývalého Československa.
Konec hlášení ve slovenském jazyce
Po snídani jsme se s Maru vydali na procházku, dát si zmrzlinu a poslat napsané pohledy. Když jsme šli přístavem, zaznamenal jsem periferním viděním, že náš soused katamarán vyplouvá. O minutu později jsem si všiml, že se staví do úplně nesmyslné polohy před naší lodí. Když jsem pak viděl Honzy mířit s ustaranými výrazy na příď NANSY, bylo mi jasné, že tady máme nějakou příhodu s kotvou, a vydal jsem se zrychleným krokem zpátky k lodi.
Ano, vyplouvající katr nám vytrhl kotvu a oba řetězy se do sebe trochu zamotaly. Se dvěma motory měl naštěstí jeho kormidelník loď celkem pod kontrolou a nehrozila mu kolize s poblíž kotvícími plachetnicemi. Dva členové posádky se spustili na člunu a snažili se svou kotvu osvobodit. To se jim nakonec povedlo a oni mohli odplout. Pro nás to bohužel znamenalo uvolněnou kotvu, naše loď přišla o tah od mola. Mírný severák nás začal tlačit pravým zadním koncem na molo. Inu. Nastartoval jsem motor a příležitostným zařazením dopředných otáček jsem držel náš trup stranou přílišných intimností s molem.
Kdybychom tu plánovali ještě nějakou dobu pobývat, správný postup by byl vyplout, znovu zaseknout kotvu a přistát. My ale chtěli tak jako tak během hodiny vyplouvat, takže jsme jen urychlili přípravy. Kluci ještě rychle skočili do konzumu pro čerstvé pečivo a pár drobností, zatímco jsem hlídal loď, a ještě předtím, než se poslední dosud vyspávající probrali, jsme byli připraveni vyplout.
Vyplouváme v 11:15. Vymotáváme se mezi kotvícími loděmi a opouštíme Vathy. Tady se mi z celé téhle výpravy líbilo asi nejvíc. Doufám, že se sem zase brzo vrátím.
Chceme se ještě na Ithace vykoupat, takže v podstatě hned za městečkem stáčím loď do zátoky jménem Aetou. Je lemovaná silnicí z Vathy a několika domy za ní, něco jako když si dáváte Vltavu mezi Rožmberkem a Krumlovem. Hážeme kotvu a vrháme se do vody. Někteří z nás to berou rovnou z postele 🙂
Po koupačce a (do)polední kávě jsme připraveni vyrazit na předposlední úsek naší cesty. Vyplouváme ze zátoky a nabíráme SSV kurz k ostrovu Meganisi, kde chceme na kotvě strávit naši poslední noc venku na moři.
Cesta probíhá podobně jako v předchozích dnech. Chvílemi fouká, chvílemi ne, půl hodiny s plachtami, půl hodiny bez nich. Takový indiánský běh.
Kam se hrabe návrat do Athén, to se nedá srovnat
Meganisi je malý, kopcovitý ostrůvek, kterému jako by na jihu narostlo štíhlé chapadlo. Není ničím speciálně zajímavý, ale má, hlavně na severní straně, hodně členité pobřeží, což znamená spoustu potenciálně zajímavých kotvišť. Je už docela blízko Lefkady, takže koncentrace lodí je tu vyšší, ale ve všech těch zátočinách se to množství zase rozptýlí.
Když se před půl čtvrtou dostáváme k chapadlu, následuje naše oblíbená hra na lízání pobřeží. V jedné zátoce se nám líbí, ale nedrží nám pořádně kotva a je to tu docela úzké, raději hledáme dál. Nakonec nacházíme pěkné místo kousek od SV konce ostrova, zátoku Barbarezou. Kotvíme v 17:10.
Původně jsme se tady chtěli vykoupat a pokračovat na severní stranu ostrova, ale to jsem si nakonec rozmyslel. Pro nadcházející noc s předpokládaným mírným severákem to tady vypadalo příhodně a stála tu kromě nás jediná plachetnice, zatímco v severních zátokách jsem čekal vyšší koncentraci lodí. Proč si poslední večer na moři nedat na pohodu.
Nakonec se tedy z koupací pauzy stává pauza definitivní. Po koupání (při kterém se Lucie velice polekala a přísahala, že se při plavání dotkla zmatené mořské želvy) si chystáme večeři, popíjíme víno a fotíme si majestátní Měsíc. Idyla je narušena jenom změnou v uspořádání – po odkotvení a odplutí druhé plachetnice jsme v zátoce asi hodinu sami, ale pak připlouvá katamarán, jehož kapitán mi zřejmě chce říct, že je vegan, protože si v poměrně prostorné zátoce vybírá místo kousek od nás a vypouští tolik řetězu, že jsem v pokušení začít na něj křičet. Nakonec to neudělám (v tomhle vyříkávání si věcí s okolními loděmi mám ještě rezervy), ale po zbytek večera musím věnovat část své pozornosti neustálému pozorování, jak se s tím katrem společně točíme na kotvách.
Někdo si Měsíc prostě užívá ke knize a vínu…
…další se ho pokouší lapit do instagramířů
Vyhýbáme se pokud možno bilancování a všeobecně se snažíme tvářit, jako že se zítra vůbec nevracíme do domovského přístavu. Užíváme si posezení v kokpitu dlouho do noci.
| Barbarezou, Meganisi. Kotva. |
| Dnes upluto 27,8 Nm. |
V paprscích dopoledního slunce beze spěchu snídáme a po ranní koupeli zvedáme kotvu. Dnes už nás čeká jen návrat na Lefkadu a ta je odsud kousek.
Po vyplutí se pokoušíme v mírném větru plachtit, ale plujeme hrozně pomalu a blbým směrem, takže nakonec dieselujem na sever. Na levoboku míjíme ostrov Skorpios, svého času soukromé útočiště řeckého miliardáře Onassise a jeho manželky Jacqueline, vdovy po prezidentu Kennedym; dnes si ho má užívat nějaká pro změnu ruská miliardářská dcerka. Místo vypadá opuštěně, je-li tam někdo, je bezpečně skrytý před pohledem z moře. Dále na západ je vidět vjezd do zátoky Vlikho, kde jsme nocovali v první den výpravy.
Před vplutím do lefkadského kanálu ještě hážeme kotvu před pláží v zátoce Varko, což je vlastně naše jediné kotvení u řecké pevniny. Je to zjevně populární místo na břehu i ve vodě, ale je dost prostorné a všichni se sem vlezeme. Dáváme si oběd a ještě jednu poctivou koupačku.
Delfíni tentokrát nebyli, tak aspoň zdravíme malé rybičky
Musel jsem si tu plavací nudli taky vyzkoušet 🙂
Při pohledu na plážové bary na břehu popadla část posádky chuť na frappuccino. Ale sundávat člun se nikomu nechtělo a s peněženkou v zubech se plave blbě. Nakonec se Honza rozhodl vsadit na moderní technologie a vyrazil ke břehu s platebním náramkem. Operace byla úspěšná.
Odkotvujeme a vyrážíme vstříc lefkadského kanálu. Rozfoukává se čerstvý severák, takže si ještě můžeme užít stoupačku, během které nakonec i refujeme. Kanálem samotným musíme bohužel motorovat, na křižování tam není prostor. Šťastnější jsou lodě v protisměru, se zaďákem v geně se jim pluje pohodlně.
Obsluha u čerpací stanice nás navádí zadkem k jejich molu. Normálně bychom asi potřebovali kotvu, ale teď nás vítr tlačí od mola dostatečně, takže tankujeme jenom na záďových vyvazovacích lanech. 56 litrů, za pět dnů od tankování v Efimii. Co dodat.
Připlouváme do Lefkady k městskému molu. Mezi loděmi nikde nevidím vhodnou mezeru k přistání, motáme se v kruzích, zatímco se snažím spojit s Dimitrim. Ten se pak ukazuje na břehu a ukazuje mi na díru mezi dvěma loděmi, kde už zbývá sotva prostor pro fendry. Cestu navíc kříží mooring jedné z lodí. Fouká šikmo od mola. Bez příďového šroubu a s mizernou zpátečkou NANSY to vypadá na přistání snů. Nakonec se mi ale daří nějak do díry zajet, zatímco posádka flexibilně potahuje fendry. Uff.
Finální přistání tedy máme za sebou. Dimitri se mnou prochází loď, ale v zásadě jediné, co ho zajímá, je, jestli jsem neztratil jeho windmeter z kindervajíčka. Když mu ho předávám, spokojeně si ho strká do kapsy. „Mimochodem,“ říkám mu, „přední nádrž na vodu…“ „Já vím, netěsní, občas teče,“ odpovídá nevzrušeně. Tyvoleale.
S Honzou se vydáváme do maríny do kanceláře charterovky vyřídit papírování. Můžeme aspoň využít místní WC a sprchy, když už stojíme na tom blbém městském molu? Můžeme si půjčit kartičku, ale musíme ji pak vrátit do kanceláře, která zítra otevírá v době, kdy už budeme dávno na letišti. Tak nic, no.
Na lodi pořádáme dojídání a dopíjení zbylých zásob.
NANSY po šťastném finálním přistání v Lefkadě
A čím jiným v Řecku zapít šťastné přistání, než ouzem!
V touze zapít naše šťastné přistání jsme zaběhli do taverny přes ulici. Objednali jsme si jenom pár skleniček ouza, nicméně pan vrchní nám k nim jen tak přihodil talíř oříšků a chipsů. K druhé rundě jsme dostali řeckou variaci tapas a ke třetí nám donesl sýrovou pizzu. Vše jen jako doprovod k pití. Rozhodl jsem se tomu dobrému muži dát opravdu poctivé spropitné, což ho ovšem uvedlo do vrcholných rozpaků. Během čtvrt hodiny se pak objevil u naší lodě a podával nám na palubu láhev vína, že se za takové dýško musí revanšovat. Člověk ty Řeky nemůže nemilovat.
V průběhu večera se ještě balíme, ať můžeme ráno jen vyběhnout na autobus.
| Lefkada, městské molo. Domovský přístav lodi. |
| Dnes upluto 18,2 Nm. |
Za nádherného úsvitu se tedy mírně mátožně vyloďujeme a míříme na zastávku. Lehká nervozita, jestli bus pojede, nebo jestli budeme muset ještě narychlo shánět taxíky, je naštěstí jen několik minut po čase uvedeném na ceduli rozptýlena.
Obrázkové loučení s Poseidonovým panstvím
V klidu dorážíme na letiště do Prevezy, kde už autobusy sváží na cestu domů spoustu zrekreovaných českých turistů, najednou jsme obklopeni kanonádou mateřštiny. Vyrážíme na letištní plochu, kde ještě rychle zastavujeme nějakého strejce, protože jsme si uvědomili, že nemáme celoposádkovou fotku. Tak tentokrát bude s Boeingem v pozadí. A pak už prudký start na místní krátké dráze, dvě hodiny ve vzduchu a na oběd už se s Maru zastavujeme v letenské Prašivce. Letecký přesun má svoje výhody.
Naši druhou řeckou výpravu jsem si užil ještě více než tu první. Jónské ostrovy považuju za mnohem lepší jachtařskou destinaci než Saronský záliv, v přístavech bylo většinou k hnutí a když nebylo, byli jsme už dost otrkaní na to, abychom si za rohem našli vhodné místo na kotvu. Řecko je vůbec skvělá kotevní škola, to jsem zatím jinde nezažil, rozhodně ne v takové intenzitě. Počasí nám vyšlo, celou dobu bylo krásně a vítr byl někdy sice slabší, ale s výjimkou jednoho dne fouklo každý den aspoň něco. Viděli jsme spoustu nádherných míst, potkali vesměs samé dobré lidi, jedli a pili samé dobroty. Každý den koupání v příjemně teplém moři. A last but not least, sehraná parta na palubě, se kterou těch deset dnů uteklo raketovým tempem. Mají můj dík, stejně jako NANSY, že se pod námi nerozpadla, a Poseidon, že na nás hleděl povětšinou příznivým okem.
Efcharisto!