Je pátek 26. dubna odpoledne. Sedím na baru v příjemném pubu The George a ochutnávám ze tří skleniček degustační dávky – když se hostinský dozvěděl, že jsem ve Skotsku poprvé, řekl mi, že moje první pinta tady musí stát za to a ať si vyberu. V televizi v rohu běží Profesionálové, u stolů popíjejí hřmotní chlapi v kostkovaných košilích a venku pochopitelně prší. Čekám, kdy někdo začne hrát na dudy.
Mám za sebou dlouhou cestu. Tramvají a autobusem z domu na ruzyňské letiště, přestup ve Frankfurtu, z letiště Glasgow autobusem do centra a pak vlakem do Largs, jedenáctitisícového městečka na pobřeží. Ještě mě čeká poslední úsek, autobus do maríny mi jede za dvacet minut. Akorát čas na to si své první pivo ve Skotsku vychutnat.
Na autobusové zastávce potkávám chlápka se stejně velkou brašnou jakou mám já. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že nemíříme jen do stejné maríny, ale i na stejnou loď. Ean je Skot žijící u východního pobřeží a nadšený jachtař.
Marína Largs je příjemné místo. Je větší než jsem čekal, sedm dlouhých mol s prsty. V pozadí jsou kopce, pochopitelně obsypané ovcemi, vzduch je nasáklý vodou.
Marína Largs a skotská obloha
S/Y JON BOY, Sun Odyssey 42.2
Danny se s námi vítá a vede nás k lodi. Tam se seznamuju s Alešem, který naši loď a kurz povede, a Slávkem, který už RYA papíry má a kurz má jako tzv. Experience building, přípravu na zkoušky na Yachtmastera, které plánuje dělat na sklonku roku. Pak přijíždí ještě David, bývalý námořník Royal Navy, který po opuštění služby přesedlal na trochu menší a plachtami poháněné lodě. Poslední člen posádky, Jirka, má dorazit zítra ráno před vyplutím.
David a já jsme se kromě praktického kurzu přihlásili i na zkoušku z ovládání VHF vysílačky. Jasně, že mám průkazku od ČTÚ, ale tahle licence pokrývá i GMDSS, není třeba ji každých pár let za úřednický kolek obnovovat a nese na sobě ta cool tři písmenka RYA 🙂 Na zkoušku jsme museli popojet autem kus od přístavu – používají se při ní skutečné vysílačky a i když jsou nastavené na nejnižší možný výkon, bylo by hloupé při simulovaném nouzovém volání rozeznít všechny lodě v maríně signálem Mayday.
Po úspěšném složení zkoušky se vracíme do maríny a připojujeme se v místní hospodě ke zbytku posádky, abychom se nad točeným pivem trochu seznámili. Samozřejmě máme povětšinou společné známé, jachtařský rybník je malý. Probíráme taky hrubou trasu plavby. Při zmínce o tom, že bychom se mohli stavit na Islay, se, aspoň podle pozdějšího tvrzení mých kolegů, rozzářím jako vánoční stromek.
Povídáme si ještě nějakou dobu po návratu na loď, postupně zalézáme do kajut a odpadáme.
Ráno pro změnu prší. Zrovna když s Davidem doplňujeme do JON BOYE pitnou vodu, doráží Jirka. Je z nás největší střelec; rád jezdí na mořském kajaku, ale plachetnice skoro nezná. Tak si řekl, že se naučí za pochodu.
Dobré rozzářené ráno!
S kompletní posádkou začíná „oficiální“ seznamování s lodí a bezpečnostní školení. Nutno říci, že takovou důkladnost jak v samotné výbavě lodi tak v seznamování se s ní jsem ještě nezažil, ani na předchozích praktických kurzech, o „obyčejných“ plavbách s jinými skippery nemluvě. Celé to trvá přes dvě hodiny. Bezpečnostním vychytávkám se tady věnuje opravdu velká pozornost. Za všechny zmíním třeba táhlo, kterým lze v případě požáru v motorovém prostoru zvenku zavřít přívod mořské vody (pro situace, kdy není možné otevřít haubnu nebo se plastový ventil u přívodu ohněm roztavil), nebo tlakem ovládaný nožík s pumpičkou, který v případě potopení lodi sám odřeže a nafoukne záchranný ostrůvek.
Podrobná instruktáž i o údržbě samonafukovací záchranné vesty
Nejlepší zásuvky, co jsem kdy na lodi viděl. Pasují tam britské i kontinentální zástrčky a USB.
Před samotným vyplutím ještě malé intermezzo, kdy přeparkováváme od čerpačkového mola ocelovku ENDURANCE, se kterou chtějí kluci z Go West v létě podniknout expedici do Grónska. Je to poprvé, kdy se můžu podívat na ocelovou loď a tahle vypadá opravdu romanticky – má vlastní kamínka na líh a řadí se složitěji než ruský náklaďák.
Krátké nalodění na ENDURANCE. Výprava do Grónska se nakonec uskutečnila a byla úspěšná.
A pak už konečně vyplouváme. Výjezd do maríny není z nejširších, ale za chvíli už na bezpečné hloubce (a samozřejmě v mírném dešti) vytahujeme plachty. Stáčíme se na jih; po levici máme průmyslové stavby na pevnině, po pravici ostrůvek Great Cumbrae, který Largs a okolí dělá přirozený vlnolam. Tam, respektive k městečku Millport, taky vede první etapa naší výpravy.
Vyplouváme!
Když jsem byl kdysi dávno v Británii poprvé a vydal se na túru do Yorkshire Dales, setkal jsem se poprvé se slovním popisem cesty typu „Až dojdete k velkému osamělému dubu, dejte se doleva, než narazíte na plot…“ V případě Millportu pak v pilotu stálo „Pro bezpečné přiblížení je nutné, aby hodiny na věži kostela a pravý konec velkého mola byly přesně nad sebou“ – náměrová navigace at its best.
V zátoce před esteticky vypadajícím městečkem pak hážeme kotvu a pouštíme se do oběda. Déšť si dává pauzu, jako by ho to nebavilo, když jsme stejně všichni dole v salónku a jíme.
Na kotvě před Millportem. Kdo by chtěl na břeh na místní vyhlášenou zmrzlinu, musí to vzít člunem.
Po obědě a odkotvení pokračujeme dál na jihovýchod podél skotského pobřeží. Déšť i vlny nabývají na intenzitě. Podobné počasí jsem zažil naposledy snad před půldruhým rokem v Norsku. Střídáme se u kormidla. Britové vaří čaj. Dostáváme ho s mlékem. Pochopitelně.
Navzdory počasí jsem byl místní krajinou okouzlen. Okolní kopce jsou mnohem… zelenější než na kontinentu. Později jsem se dozvěděl, že Skoti mají pro tuhle sytou, jakoby vodou nasáklou zeleň slovo „lush“.
A když už jsme u těch lekcí místního dialektu, tak tomu, co na nás vytrvale padalo z nebe, se tady říká „liquid sun“. Jsou to poetové.
I kormidelní konzole je plná tekutého slunce
Potkáváme plachetnici, která by nám měla dát přednost, ale nedává. Uhýbáme tedy my. Pak vidíme, jak nešťastně skáče po vlnách a vyklouzlými otěžemi geny kolem sebe plácá jako chapadly. Okej, nic se nestalo, tihle mají dost vlastních problémů.
Dokonale propraní sladkou i slanou vodou se blížíme k našemu dnešnímu cíli, maríně Troon, taktéž na pevnině. Aleš nahání nás, čerstvé držitele RYA VHF licence, k vysílačce, ale nikdo z maríny si s námi povídat nechce. Asi nečekali, že bude v tomhle nečase někdo venku. Do bazénu přístavu tedy vjíždíme bez ohlášení.
Hledání místa k přistání nám chvíli trvalo. Troon má, podobně jako Largs, prstová mola a teoreticky můžou vždy mezi dva prsty přistát dvě lodi. V praxi jsme ovšem našli dost lodí uvázaných extra lany ke vzdálenějšímu prstu tak, že přistát vedle nich bylo nemožné. Asi na pátý pokus jsme konečně našli nezablokované místo.
Počasí nás dnes skutečně trollí. Deset minut po přistání přestává pršet.
Troon je tak trochu dvojče Largs. Dokonce patří stejné firmě.
Jsme na kurzu, takže čas do večeře trávíme opakováním pravidel COLREG. Tohle se bude odehrávat i v dalších dnech, za plavby i v přístavu. Aleš si průběžně ověřuje naše znalosti, ty budou hrát pro (ne)udělení průkazu svou roli. Tady si docela věřím – jednak mě teorie baví a vracím se k ní průběžně, jednak jsem ještě nabiflovaný ze zkoušek na české Béčko, které jsem dělal před měsícem.
Při pozdější cestě na WC jsem si všiml, že ti nešťastníci, co lovili venku svoje otěže, nakonec přistáli nedaleko nás.
Dnes jsme měli první den plavby na rozkoukání se na lodi a aklimatizaci. Od zítřka už se pojede v jiném režimu. Každý den bude mít jeden z nás loď na povel. Musí sestavit plán plavby, včetně náhradního cíle a kotvišť po cestě pro případ problémů, a daný úsek plavby pak bude na něm (s pomocí ostatních coby jeho posádky, samozřejmě). Jako první přichází na řadu Ean, který nás má zítra dostat podél ostrova Arran a Mull of Kintyre až do přístavu Ballycastle v Severním Irsku. Bude to slušná štreka a jdeme se na ni pořádně vyspat.
Ean sestavující plán zítřejší plavby
V noci se nad námi přeženou ještě asi dvě pořádné průtrže.