Ráno je mírně pošmourno a vlhko, ale aspoň už neprší. Vydatně snídáme. Dnešní šlák bude dlouhý; chceme skončit až v Severním Irsku, to je nějakých 12-15 hodin plavby.
Dobré ráno z Troonu!
JON BOY se nestydí používat elektřinu, když je k dispozici. Za plavby nebo na kotvě/bójce má naftové topení a plynový sporák, v přístavu má dva elektrické přímotopy, toaster, dvouplotýnkový vařič a rychlovarnou konvici. Jednak to šetří plyn, jednak je typický Brit prostě šťastnější, když si může k snídani jednoduše osmahnout tousty.
Jak už bylo řečeno, ode dneška velí lodi každý den jeden z nás. Mezi jeho úkoly patří i určit si svého mate, prvního důstojníka, který bude obeznámený se všemi detaily plánu plavby a bude moci dotyčného zastoupit a např. instruovat kormidelníka ohledně kurzu. Ean si takto volí mě a po snídani probíráme krok po kroku jeho plán.
Passage plan – přílivy, proudy, pilot s plánem přístavu…
Pak následuje briefing, kde dnešní velitel obeznámí s plánem zbytek posádky včetně Aleše. Kudy poplujeme, co budou naše orientační body, kde budeme měnit kurz, jaké můžeme zhruba čekat počasí a vítr. A taky kde se můžeme cestou uchýlit v případě problémů. No a pak už můžeme sebe i loď připravit na vyplutí.
Vyplouváme. Ean je na svou zkoušku dobře naladěn.
Opouštíme tedy Troon a s ním i na nějakou dobu skotskou pevninu (já vím, že technicky vzato je to taky ostrov, jenom větší. Ale pro účely plachtění tady kolem je skotské pobřeží prostě „mainland“). Venku z přístavu nabíráme kurz na samotný konec poloostrova Kintyre a jelikož vítr se má objevit až po poledni, držíme v téhle první etapě ekonomických pět uzlů motorem. Abychom se nenudili, opakujeme meteorologii a cvičíme uzly.
Tady člověk za plavby záď nevyužije, takže slouží jako sklad mrtvejch fendrů
Na čaj s mlékem si u nás na lodi člověk musel chtě nechtě zvyknout
Párkrát sprchne, ale proti včerejšku to skoro nestojí za řeč. Střídáme dvouhodinové směny dvojic; aktivní dvojice dohlíží na kormidlo a samozřejmě na obzor, taky má za úkol zapisovat údaje do lodního deníku.
Maják na ostrůvku Pladda u pobřeží Arranu máme zrovna na pravém traverzu, když se objevuje kýžený vítr. Vytahujeme plachty a pokračujeme v JZ kurzu. Míříme k ostrůvku Sanda kousek jižně od poloostrova Kintyre. Zde kolem půl páté, samozřejmě v mírném mrholení, hážeme kotvu.
Maják, v pozadí Arran. Tam se snad jednou taky podívám.
Organizace plavby a většina konverzace na palubě JON BOYE se pochopitelně odehrávala v angličtině. To přinášelo do české části naší posádky různé diskomfortní situace. Jeden kolega třeba za celý týden neobsáhl, která strana lodi je port a která starboard, ale smát se mu nemůžu, protože jsem měl celou dobu nepochopitelné tendence považovat head sail za hlavní plachu, což samo přinášelo určité zmatky při trimu.
Na programu je pozdní oběd a pak chvíli pauza (na jihu by se asi řeklo „koupačka“, ale tady se do vody člověku nějak nechce). Zkouším si během ní zdřímnout, ale jsem příliš živý. Aspoň nechávám v kajutě na chvíli odpočinout smyslům.
Sanda je ostrov v soukromém vlastnictví. Na břeh se nesmí, ale je to oblíbené kotviště.
Dvě a půl hodiny na kotvě v situaci, kdy nás ještě čekalo cca třicet mil cesty, může působit trochu zbytečně, ale nebylo tomu tak. Museli jsme počkat, až se proudy v Severním průlivu změní tak, abychom se s nimi zbytečně neprali. Kdybychom se tady nezdrželi, nesla by nás pak voda někam k Belfastu.
Ve zvolený čas tedy odkotvujeme a pokračujeme v cestě. Voda v Severním průlivu je o něco živější než v zálivu Firth of Clyde. Živější je tu i provoz, musíme dávat víc pozor na lodě. Postupně se stmívá. Ve zbytkovém světle se před námi objevují obrysy irského pobřeží.
Na Ulster, Vávro, na Ulster!
Po delší době jsem kormidloval ve tmě na plachty. Proud vody se s námi sice nepral tolik, jako kdybychom tady byli o pár hodin dřív, ale stejně byl snos doleva z kurzu silný. Snažil jsem se plout na majestátní mys Fair Head kousek od Ballycastle, ale musel jsem mířit o nějakých 15-20 stupňů nad něj, abychom pluli žádaným směrem.
Kolem půlnoci se před námi objevují světla přístavu. Dobrá námořní praxe říká, že by se loď měla připravovat na přistání až na klidné vodě přístavního bazénu, ale přístav v Ballycastle je maličký a nebudeme tam už mít moc času na přípravu, takže zacvakáváme harnesy do lajn podél paluby a jdeme vázat fendry.
Po sbalení plachet se ukazuje, že nám nesvítí stožárové světlo, které má indikovat, že plujeme na motor. S heslem „špatné světlo je lepší než žádné“ rozsvěcujeme kotevní. Tohle budeme později muset vyřešit.
Vjezd do přístavu je opravdu velmi úzký a ani vevnitř není moc místa. Aleš, který to tu dobře zná, vystupuje ze své role pozorovatele a bere přistání do svých rukou. Je půl jedné ráno a my vážeme JON BOYE u mola. Ean „svou“ část cesty zvládl a jako bonus si může nechat zapsat do knížky vedení lodě na 60+mílovém šláku; tyhle záznamy jsou potřeba pro pozdější zkoušku na Yachtmastera.
Několika kolečky salámu zaháníme nejhorší hlad a unavení padáme do spacáků.