RYA kurz – Část třetí: na Islay!

Budím se do své první návštěvy v Severním Irsku. Počasí je docela sympatické, chvílemi je mezi mraky dokonce vidět obloha.


Ballycastle je příjemné pětitisícové pobřežní městečko v hrabství Antrim. Jeho chvíle v dějinách lidstva nastala v roce 1898, kdy to tady milý Marconi zkusil bez drátů a zatelegrafoval si s majákem na nedalekém ostrově Rathlin ohledně proplouvající lodě – šlo o první komerční („v reálném provozu“) použití telegrafu vůbec.

Malý přístav v malém městečku. Me gusta.

Ean měl tedy hlavní část zkoušky za sebou a předal žezlo – mně. Když jsem se dozvěděl, že dnes velím lodi já a mým úkolem je dovést JON BOYE bezpečně na ostrov Islay, prostě jsem se musel pousmát. Bral jsem to jako takové mrknutí oka od vesmíru a znamení, že tyhle RYA papíry udělám.

Tímhle jsme v noci přijeli. Bez někoho, kdo to tu zná, by to byl zřejmě spíš horší nápad.

To není neolitická verze brněnského orloje, to je památník Marconimu a jeho telegrafu

Sedám si k plánování trasy, počítám proudy a vychází mi, že vyplout musíme až po osmé večer, jinak se budeme rvát s proudem a několik hodin budeme v lepším případě stát na místě, v horším couvat. Aleš mé výpočty kontroluje a dává mi za pravdu. Takže máme celý den v Severním Irsku k dobru.

Přílivy vypadají dobře, na proud si musíme počkat

Zatímco náš chrabrý velitel vyráží vstříc nepravděpodobné misi sehnání žárovky pro stožárové světlo, vydáváme se na výlet podél pobřeží. Největší tahák téhle části Irska jsou kamenné varhany Giant’s Causeway, ale dostat se tam a zpátky by nám zabralo příliš mnoho času, takže volíme bližší cíl, ostrůvek Carrick-a-Rede a provazový most, který na něj v třicetimetrové výšce vede.

Piknik na pobřeží. Tradiční místní fish and chips.

Když jsme si kupovali vstupenky na turistické stezky, čekal mě další objev: kromě skotských existují i severoirské libry. „Říkáte, že se vracíte zase do Skotska? Tak to to raději utraťte všechno tady, milej pane. Oni vám je tam ofiko musí vzít, ale neofiko budou hrozně držkovat a na to nemá každý náladu.“

Procházka kolem bílých útesů severoirských a přes provazový most na ostrůvek je moc příjemný zážitek. Koukám směrem k ostrovu Rathlin, kolem kterého za pár hodin poplujeme, a znovu si připomínám, že dnes je můj velký den. Klid, trasu na Islay sis nastudoval tak, že tam trefíš i poslepu, netřeba se nějak znervózňovat, říkám si zbytečně. Můj problém je, že jsem vždycky hrozně vynervovaný ze zkoušek. Kdybych měl možnost skládat je nevědomky, jako profesor Matulka z Cesty do hlubin študákovy duše, byl by ten život mnohem lehčí.

Na mě je ten most vysoko až dost. Dolů jsem se nepodíval.

Carrick-a-Rede dobyt!

Podle rady utrácíme zbytek místních liber za kafe a koláček a vracíme se na loď. Aleš žárovku dle očekávání nesehnal, ale rozhoduje se zašroubovat do stožárového světla tu ze záďového – místo něj můžeme vždycky použít třeba čelovku. Vytahujeme tedy Slávka na stěžeň.

Zbytek odpoledne probíhá za intenzivního opakování navigace a výpočtů kurzů.

Z úspěšné operace Žárovka

Znaménka jsou strašidlo každého navigátora. Mínus místo plusu a člověk rázem pluje na Island.

Ukazuju plán plavby nejdříve Eanovi, kterého si beru na oplátku jako svého zástupce, a pak zbytku posádky. Vyplujeme, mineme pravobokem Raithlin a pak už to bude v zásadě pořád rovně na SSV. Měli bychom mít příjemný bok až zadobok a po první cca hodině a půl nám začne pomáhat i proud, takže na Islay bychom měli doplout celkem svižně.

Na ostrově je jediná marína, v městečku Port Ellen. Je docela malá a nepřijímá rezervace – kdo dřív přijede, ten kotví. Navíc není krytá před vodou nesenou do tamější zátoky jižními větry; slyšel jsem o případech, kdy museli kapitáni odkotvit a přetrpět počasí na vodě, jinak jim hrozilo rozmlácení o molo.
V úvahu pro nás připadá ještě náhradní útočiště, v mělké, ale aspoň trochu kryté zátoce Loch Indaal u městečka Bowmore, kde se dá stát na kotvě. Kdyby to nešlo ani tam, museli bychom se kousnout a poodplout východně na ostrov Gigha.

Krátce před půl devátou vyplouváme z Ballycastle a já jsem nervózní, jako kdybych tohle dělal poprvé.

Tak jedem. Před námi Rathlin, přístí stanice Islay.

Chvíli po vyplutí řešíme drobný problém s trimem, kdy se nám vítr při cestě k ostrovu Rathlin točí do zad. Nakonec si proti některým konzervativněji založeným kolegům prosazuju plavbu jen na genu s tím, že safety first a já jsem možná mohl myslet předem na kontraotěž pro ráhno, ale teď na vlnách ji nikoho vázat nepošlu, když máme použitelnou alternativu.

S posledními paprsky slunce míjíme útesy na západě Rathlinu, vystavujeme nyní už zase bočnímu větru obě plachty a míříme k Islay. A já se začínám trochu uvolňovat.

Bylo to nakonec nádherná noční plavba. Nepršelo, JON BOY se houpal na vlnách tak akorát, abychom věděli, že jsme na moři, ale nebralo nám to rychlost. Vítr byl stálý a akorát silný na plné plachty. Za celou dobu jsme potkali jedinou loď, která nám v bezpečné vzdálenosti přejela před přídí. Posádka fungovala perfektně a mou jedinou starostí bylo rozdávat všem kyselé bonbóny a hlídat kormidelníky – snos byl ještě větší než včera a my měli tendence příliš odpadat.

Vjezd do Port Ellen ukazuje jeden velký, nijak zvlášť estetický, ale velmi důležitý sektorový maják, doplněný o menší laterální bóji a několik kardinálů. Jak už to při nočních plavbách často bývá, když se před námi objevují světla na pobřeží ostrova, mám na začátku několik kandidátů. Nakonec chytám správné světlo a od té doby se při přibližování řídíme příslušnými sektorovými barvami.

Mapa s naznačeným příjezdovým vektorem: přímo na maják, s východním kardinálem na levoboku a bójí na pravoboku

A tudy do maríny. Dostat se za pás zelených bójí znamená předčasný konec zápasu.

Na úrovni bóje stahujeme plachty a začínáme se připravovat na přistání. Rozlohou je místní zátoka dost velká, ale její velká část je příliš mělká. Když se člověk nechce zabořit do bláta, potřebuje se přesně držet vyznačené plavební dráhy.
Míjíme nákladní molo pro větší lodě. Ze tmy se vynořuje marína, k mé velké úlevě poloprázdná. Vybíráme si místo u jednoho z prstových mol a dáváme si na pohodu své druhé noční přistání za tuhle plavbu. Motor JON BOYE vypínám v 1:20 ráno.

Malá oslava před spaním, zde oslavenec

That’s it. Dovedl jsem loď na Islay. Něco, po čem jsem toužil posledních šest let. Náš instruktor navíc vypadá spokojeně. Někdy je na světě fakt krásně. Dobrou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *