Ostrov Islay je součást Vnitřních Hebrid, skupiny ostrovů rozprostírajících se podél západního pobřeží Skotska. Patří k těm větším (v rámci skupiny jsou větší už jenom Skye a Mull) a v současné době má něco přes 3000 stálých obyvatel, z nichž skoro třetina je stále schopná se domluvit skotskou gaelštinou. Název ostrova se v průběhu věků měnil. Na mapě Skotska ze 17. století, kterou jsem viděl v Edinburghu na hradě, se jmenuje Yla; jiná forma Ila dodnes žije v názvu jedné z místních palíren.
Nejen Islay – evoluce jmen je ve Skotsku zřejmě širší záležitost
Jméno Islay v současné podobě je samozřejmě známé hlavně milovníkům skotské whisky. Místní whisky je natolik specifická, že díky ní existuje Islay jako samostatná oblast původu (ve Skotsku je jich celkem 5, případně 6, podle toho, zda mluvíte s „ortodoxním“ nebo „reformovaným“ zástupcem komunity). Dlužno říci, že není pro každého; zjednodušeně bych řekl, že ji buď vyplivnete, nebo si ji zamilujete. Bývá velmi kouřová, protože se zde naklíčený slad suší v kouři ze spalované rašeliny, která tvoří velkou část povrchu ostrova. Ta, která na ostrově i zraje, pak získává jistou drsnou sílu dodanou mořským vzduchem. Pálit se zde začalo, jako v celém Skotsku, „někdy“ během středověku, první doložitelné záznamy pocházejí z 18. století. Svého času fungovalo na ostrově najednou 23 palíren. Dnes jich je v provozu 9: seřazeno dle stáří jsou to Bowmore, Laphroaig, Ardbeg, Lagavulin, Caol Ila, Bunnahabhain, Bruichladdich, Kilchoman a Ardnahoe (ta funguje od roku 2019 a ještě nedosáhla na první „scotch“, která musí zrát alespoň tři roky). Po dalších, dnes už neexistujících palírnách zvučných jmen se alespoň jmenují edice whisky (Octomore), nebo tam probíhá část výroby (Port Ellen).
Kotlíkové destilační kotle (pot still), součást DNA skotské whisky
Milovník whisky jsem byl dřív než jachtař a svého času jsem spřádal plány, jak se na ostrov vydat. Běžný turista má v zásadě dvě možnosti: přijet trajektem do Port Ellen či Port Askaigu, nebo přiletět letadlem na malé letiště u vesničky Glenegedale. Chtěl jsem použít jednu či druhou cestu a navštívit ostrov během místního slavného festivalu Feis Ile. Tehdy se mi to nepovedlo a zpětně jsem tomu rád, viz níže.
Islay, to jsou nekonečné lány rašeliny a kopce ztrácející se v omáčce z mraků
Když jsem se krom whisky začal věnovat i námořnímu jachtingu, dostal jsem se pochopitelně poměrně brzo k myšlence, jak tyhle dvě záliby skloubit. A když už plout ve Skotsku a po palírnách, tak kam jinam, než na Islay. První roky mě (rozumně) brzdil nedostatek zkušeností. Vážně jsme se té myšlence věnovali na jaře 2017 s Pavlem Nesejtem, se kterým jsme předchozí rok konečně vypadli z Jadranu a podívali se na Balt. Po Pavlově skonu jsem celý plán zase odložil a dvě sezóny se věnoval jiným výpravám. Až na konci roku 2018 jsem si domluvil výpravu do Skotska s Honzou Hanzlem, situovanou do května 2019. A nakonec jsem se tam ocitl ještě o měsíc dříve v rámci svého RYA kurzu.
Po letech touhy plachtit ve Skotsku jsem se tam tedy na jaře 2019 ocitl hned dvakrát. A v obou případech jsem navštívil i Islay. Když se daří, tak se daří 🙂
A ovce, samozřejmě. Povětšinou ty s černým čumákem, tzv. Shauni 🙂
Jak už bylo řečeno, na ostrově je jediná marína, na jihu v městečku Port Ellen. Není nijak velká, udávaná kapacita pro návštěvníky je cca 40 jachet (podle toho, kolik se jich vměstná a na sebe naváže na hammerheadech) s tím, že do některých pozic u prstových mol s patnáctimetrovou krávou prostě nevmanévrujete. Jinak se dá kotvit v místy nebezpečně mělkém a otevřeném Loch Indaal před hlavním městečkem ostrova Bowmore, zkušenější skippeři hážou za klidných podmínek kotvy v několika zátokách před palírnami na východní straně ostrova, ale často jen na krátkodobé stání.
Port Ellen. Design domů na ostrově je monochromatický, celkem to ladí k obvyklé obloze 🙂
Loch Indaal a řekněme pláž v Bowmore
Tři palírny (Laphroaig, Lagavulin a Ardbeg) jsou kousek od sebe a zároveň blízko Port Ellen, takže pro jachtaře, který se zde nemůže příliš zdržet, představují ideální cíl, co na ostrově stihnout. Prohlídka každé je pojatá trochu jinak. V Lagavulinu jsem si připadal nejvíc „domácky“, jako bych dorazil k příbuzným na odlehlou chalupu, posadil se do už mírně jetého, ale sem padnoucího křesla a dostal panáka na přivítanou. V Adrbegu už to zase bylo možná trochu moc profesionální a mírně odcizené. Laphroaig je pak někde napůl cesty, ale láska k whisky je tam cítit nejvíc.
Whisky, to je i dobrá společnost…
…jako třeba naše posádka z JON BOYE
Mezi Lagavulinem a Laphroaigem panovala dlouho dost ostrá rivalita
Jak říkám, je to tu hodně na pohodu
Awright thare guid sur!
Pokud se člověku chce a zrovna tolik neprší, může to mezi těmito palírnami (případně i mezi nimi a Port Ellen) vzít pěšky. Po pár dnech na plachetnici si aspoň protáhne nohy a když si odmyslí asfaltovou silnici a sloupy s elektrickým vedením, může si v místním klidu představovat, že je zpátky v časech, kdy zde na ostrově z legendárního hradu Finlaggan vládla hlava klanu MacDonaldů coby Lord of the Isles, této části západního Skotska, která si až do konce 15. století uchovávala značnou míru nezávislosti na Skotském království.
Ostrovu se taky říká Královna Hebrid. Většinou trochu zamračená, ale svým způsobem krásná.
Zmíněný klid platí pro většinu roku (v létě je tu o něco větší mumraj, ale davy organizovaných turistických kobylek zde aspoň zatím nehrozí), s jednou velkou výjimkou. Měl jsem možnost Islay navštívit mimo a během výše zmíněného ostrovního festivalu whisky a ten rozdíl je zhruba jako když přijedete do své oblíbené vinařské vesničky na normální víkend a pak na otevřené sklepy.
Při své druhé návštěvě, v době festivalu, jsem si udělal výlet do Bowmore. Inu…
Během festivalu je na ostrově záplava lidí. Ve všech městečkách, ve všech palírnách, v každé existující hospůdce je jich ještě o něco víc, než kolik je maximální kapacita. Stejně jako ti vinaři během otevřených sklepů ani personál v palírnách tu na vás nemá moc času, musí odbavit co nejvíc lidí. Plus se do těch palíren ani nedostanete – zatímco v dubnu nebyl problém domluvit si prohlídku, jakmile jsme dorazili na ostrov, v případě festivalu je nutné si ji rezervovat týdny, ba měsíce dopředu.
Každému dle jeho nátury, ale já bych se pro příště Islay po dobu Feis Isle raději vyhnul.
Tip pro žíznivé námořníky: Ardview Inn, příjemná špeluňka přímo v Port Ellen
Rozhodně doufám, že jsem zde nebyl naposledy a že budu mít příležitost tenhle článek rozšířit po další návštěvě.