RYA kurz – Část čtvrtá: Jura, Tayvallich, Crinan

Vstáváme pro změnu do dešťových přeháněk. Kapitán odchází vyřídit přístavní papírování a já se můžu konečně za denního světla rozhlédnout, kam jsem nás to v noci dovedl. Za dne vypadá příjezdová cesta do maríny jednodušeji a zlověstněji zároveň – ty šutráky, o které jsme se mohli v noci rozbít, jsem mohl za tmy jenom tušit, teď se tu na mě smějí.


Port Ellen, Islay. Tak se mi to nezdálo. JON BOY vpravo vzadu.

Stejně jako řidič malého auta sebou trhne, když se mu najednou objeví za zadkem SUV, i my jsme překvapeně zaregistrovali velký červený náklaďák jen kousek za naší zádí. Musel připlout brzo ráno. Stál u většího přístavního mola před marínou a nakládal zde vytěžené dřevo.

Což je, přiznám se, jedna z věcí, které jsem ve Skotsku nepochopil. Celé britské ostrovy jsou šíleně odlesněné coby důsledek (pro místní lesy) příliš pozdního objevu uhlí. Hlas rozumu by velel tady na existující stromy ještě nějakou stovku let nesahat a sázet nové. Přesto jsem se v jednom týdnu setkal hned dvakrát, tady a později severněji u jezera Loch Alin, s těžbou dřeva. Já nevím, Karle.

Ahem, dobrý den!

Po snídani se všichni, až na Davida, který se chystá navštívit hrob svých příbuzných někde na druhém konci ostrova, vydáváme na autobus, který tady přes den pendluje mezi rozházenými korálky lidských osídlení a také mezi palírnami. Navštěvujeme palírny Laphroaig, LagavulinArdbeg, které jsou nejblíž našemu přístavu.

Mé nadšení pochopitelně nezná mezí. Nejen, že jsem doplul na Islay, ale ještě jsem viděl hned tři místní palírny, v to jsem na praktickém kurzu, který přece jenom není tak zevlovací jako běžná plavba, vůbec nedoufal.

Dobyvatelé ztracené palírny

Více o tomto kouzelném ostrově viz samostatný článek.

Po návratu na loď se Jirka, velitel dnešní plavby, pouští do přípravy passage planu, zatímco my máme chvíli na odpočinek. Nechystáme nic velkého, jenom přeplavbu na ostrov Gigha. Jirka se uchází o nižší stupeň RYA Day Skipper, takže vést loď v noci nepotřebuje a my snad půjdeme zase jednou spát před půlnocí.

Loučím se tedy s ostrovem, který jsem tak dlouho chtěl navštívit. Při vyplouvání máme za sebou pořád toho červeného drobečka a nemůžeme si dovolit zacouvat moc směrem k mělčinám, ale Aleš za kormidlem vede loď precizně. Míříme k majáku Carraig Fhada, který značí cestu ven stejně jako dovnitř.

Sotva jsme opustili tu chráněnější část zátoky, začalo trochu rodeo. Východní vítr hnal vodu do vjezdu do zátoky a JON BOY se jí horko těžko probojovával ven. Jirka ve stresu „ztratil obraz“ (situace, kdy člověku navigační body kolem najednou vůbec nepasují do toho, co by čekal z mapy) a na kormidle z toho byly trochu zmatky. K tomu, samozřejmě, zesílil déšť.

Nakonec jsme bezpečně na volné vodě a míříme na východ. Moc příjemná plavba to ovšem není, do přídi tlučou vlny, komplikují kormidlování a berou nám rychlost. Aleš nakonec rozhoduje změnit dnešní destinaci na ostrov Jura, severovýchodně od Islay. Jirka upravuje passage plan, zatímco my odpadáme na severovýchod, podél pobřeží ostrova.

Na vlnách z předoboku už se dá trochu surfovat a my si tu plavbu začínáme zase trochu užívat. V silném větru překonáváme vzdálenost k Juře celkem svižně. A když včas zjistíme, že plujeme na špatný maják, tak i správně zabočíme do zátoky Craighouse, kde chceme dnes nocovat 🙂

Stál jsem za kormidlem a cítil jsem se uvolněně. Ne že by úspěšné vedení lodě znamenalo automaticky získání licence – instruktor uchazeče sleduje celý týden a může mu průkaz odmítnout i na základě bot, které udělal až po své zkoušce. Ale stejně mi padla tíha z ramen.

To odpoledne na palubě nikdo nefotil. Chyběl Honzův foťák.

Na plachty se dostáváme skoro až na úroveň vjezdových majáků, pak nahazujeme motor a vplouváme dovnitř. Poprvé nás čekají mooringové bójky. Je jich tu odhadem ke dvaceti, jsou tu jen dvě další plachetnice. Vybíráme si svou bóji a pak naše družstvo Slávek s Jirkou na přídi a já za kormidlem přistáváme jak na olympiádě.

Světla už ubývá a začíná pršet opravdu fest, takže se klidíme do podpalubí. Poznávám další novinku: v Británii se nepoužívají na bójkách kotevní světla. „V mapě je jasně vyznačené bójkoviště. Každý, kdo sem v noci přijede, tu musí čekat lodě a chovat se podle toho.“ OK.

V salónku JON BOYE pak po večeři jedeme party hard: čaj, sušenky a karetní hra s navigačními znaky a světly, kterou na nás vytahuje Aleš. A pak už hurá do spacáků. Na klidné hladině a s deštěm bušícím do lodi spíme jako zabití.


Ráno žádné tekuté slunce, jenom mraky. Aleš ukazuje ke břehu, ať se teď, za dobrého světla, podívám, kde jsme to vlastně přistáli. A podívejme se, ze břehu se na mě směje palírna Jura! Dnes jí můžu maximálně tak zamávat z paluby, ale i to činím rád. Člověk nemá být nevděčný a včera jsem si vybral velkorysé whiskové konto.

Tak blízko a tak daleko. Jura.

Dneska je „důstojník dne“ Slávek. Naše dnešní plavba má mít dvě etapy: nejdříve zaplujeme do Loch Sween a nakoukneme do mezi jachtaři velmi populární vesnice Tayvallich. Pak se vrátíme na volnou vodu a dorazíme do vesničky Crinan, u které přenocujeme.

Po vydatné snídani se tedy odpoutáváme od bójky, vyplouváme ze zátoky a už pod plachtami se vydáváme na SV k pevnině.

Vstříc dalšímu dobrodružství!

Asi po hodině plavby vítr opadl. A sotva jsme stačili vyvěsit denní znak, začala se zvedat mlha. A brzy byla silnější, než jak jsem ji poznal dřív na Baltu. Ke slovu přišly hlídka na přídi, mlhový roh a pravidelné troubení. A tohle nebylo žádné plastové šidítko z většiny charterovek, ale poctivý mosazný bručoun. Většinou se mi dařilo odpočítávat si v duchu čas a včas si zacpat uši, ale jednou jsem se zapomněl a pak jsem ještě chvíli po zatroubení viděl tančit bílé myšky.
Když jsme se blížili ke skupince ostrůvků a z vody vyčnívajících kamenů z ústí Loch Sween, byla z toho celkem napínavá navigace.

Támhle někde je ústí Loch Sween

Stejně náhle jako přišla, najednou mlha mizí a my zažíváme tady ve Skotsku něco zcela nového: modrou oblohu a slunce. Trochu nedůvěřivě sundáváme bundy a okukujeme krajinu v doslova zcela jiném světle.

V zátoce, podél které se Tayvallich rozkládá, je větší množství bójí. Naše družstvo ze včerejška si prohazuje role, Slávek kormidluje a my s Jirkou chytáme bójku. Za chvíli už jsme usazení, můžeme se pustit do oběda a kochání se okolím.

Mooringové družstvo, v pozadí sluncem zalitý Tayvallich

Tayvallich je opravdu oku lahodící místo, zvlášť v tomhle počasí. Na břehu mají být i dobré a aspoň zatím nijak drahé restaurace, i když návštěvníků každoročně přibývá. I takhle uprostřed týdne z kraje sezóny tu kotvilo na dva tucty malých lodí.

Po obědě a krátké kulturní vložce, kdy se Slávek jako jediný z nás za celou dobu vykoupal v místních vodách, se odpoutáváme od bójky a vracíme se ve vlastních stopách. Po cestě pozorujeme lachtany, z nichž jsme tady zatím vždycky viděli jen na moment hlavu, jak využili situace, vyškrábali se na malý ostrůvek a chytají bronz 🙂

Ty nezřetelné skvrny jsou opalující se lachtani na zoom z mobilu. Podobně ve Skotsku fotí třeba Lochnesku.

Venku pak pokračujeme na SV podél pobřeží. Na levém boku máme sluncem nezvykle zalitou Juru. Na ostrově mají být stáda jelenů, jejichž populace prý dalece převažuje lidskou (necelé dvě stovky), ale nevidíme ani paroží. V jednu chvíli nám přifoukne, takže ještě jednou plachtíme na slabý vítr, ale pak se vracíme k motoru.

V pozdním odpoledni se blížíme ke Crinanu. Západně od vesnice je bójkoviště. Chceme na břeh, takže si vybíráme nejbližší volnou bóji u břehu a přistáváme. Ještě malá oprava přívěsného motoru a můžeme se začít vozit.

Kolem nás na bójkách taková zajímavá všehochuť malých lodí

Ještě párkrát bouchnu do tohohle a můžeme na břeh

Crinan je zajímavý hlavně tím, že je tu jeden konec stejnojmenného kanálu, spojujícího západní pobřeží Skotska se zálivem Firth of Clyde (já tady využiju toho, že reportáž píšu se zpožděním, a více informací o kanálu si nechám na líčení druhé skotské plavby, během které jsme jím propluli). Lidi tady živí moře, kromě toho je tu hotel a několik menších ubytovacích zařízení. Okolí máme okouknuté celkem rychle, s vděkem využíváme po pár dnech horké sprchy a pak už hurá na něco dobrého k jídlu.

V tomhle počasí je to úplně jiné Skotsko!

V hotelové restauraci je zrovna nějaká velká oslava, ale dostáváme pohodlný výminek v odloučeném salónku. Z večeře se pro mě stává nečekané dobrodružství a malý výlet z komfortní zóny: objednávám si „fish stew“ s představou, že to bude prostě skotský kotlík s rybami místo tmavého masa, ale dostávám talíř, kde je kromě ryb i hromada mořských potvor. No když už to mám před sebou… mí věrní druzi s posádky mi aspoň pomáhají vyštípat z toho všeho ty jedlé části.

Potvory z móře vytažený!

Tohle jídlo stojí víc sil než dodá

A ještě jedno dobrodružství nás čekalo. Zatímco Aleš, Slávek a Jirka vyrazili ke člunu a na loď, my s Eanem jsme ještě poseděli u whisky, čekajíce na Davida, který nestihl sprchu před večeří a teď si to šel vynahradit. Když pak naše druhá trojice dorazila na molo, zjistili jsme, že první dvojice je komplet zalezlá v podpalubí a nikomu z nich se nejde dovolat. Nějakou dobu trvalo, než jsme si vyhulákali pozornost. Minimálně u toho byla nádherná scenérie.

Hej hola, my chceme taky na palubu!

Dneska se nám pro změnu moc spát nechce, takže si pak na lodi povídáme ještě dlouho do noci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *