RYA kurz – Část pátá: Lochaline, Oban, konečná, vystupovat

Vstávám ještě za šera, akorát na to, abych se rozloučil s Eanem, jehož plavba zde končí. Zatímco ho Aleš veze ve člunu na břeh, chystáme snídani. Včerejší sluníčko jako by byl jen sen, dnešní Skotsko se probouzí do obvyklé deky.


Dobré ráno, Kaledonie!

I nám se to už krátí, ale pořád nás čeká den a půl na moři. Dnes velí lodi David a jeho úkolem je dovést nás do Loch Aline, zátoky na skotské pevnině naproti ostrovu Mull.

Na slovo „loch“ se mě mimochodem několik lidí ptalo. Často je zvykem překládat ho do češtiny jako „jezero“, hlavně kvůli známému Loch Ness, což ale není úplně přesné. Loch často ústí do moře a pak by bylo na místě mluvit spíš o zálivu, zátoce nebo fjordu, v závislosti na velikosti a tvaru. Pokoušet se tohle hezké skotské slovo (mimochodem tady máme my Češi možnost si u Skotů trochu šplhnout, umíme totiž stejně jako oni vyslovit „ch“, zatímco Angličané si tady neporadí a v jejich podání je to prostě „lok“) překládat bez kontextu je tedy podle mého zbytečné a našinci asi nebude vadit ani pleonasmus typu „jezero Loch Ness“ nebo „zátoka Loch Indaal“.

Takhle po ránu nám nefouká, takže první část dnešní plavby motorujeme. Počasí se přeplo do aprílového režimu, takže na nás chvílemi prší, chvílemi svítí slunce.

Jak se zabavit za bezvětří: fotomodelling 🙂

Brzy jsme se dostali do velmi zajímavých vod. V této části Hebrid se pravidelně střetávají přílivové proudy s dozvuky atlantického Golfského proudu. I teď v bezvětří jsme na jinak zcela klidné hladině pozorovali otáčející se kruhy. Když do takového kruhu JON BOY vjel, začal se s ním stáčet a autopilot začal poděšeně ječet, že se děje něco, čemu nerozumí. Za silných proudů při skočném přílivu a při pořádném větru už to pak nejsou kruhy, ale skutečné víry, které můžou zamotat hlavu i mnohem větším lodím než naší dvanáctimetrové plachetnici.

Norové mají Maelström, Britové Corryvreckan. Vírům se tak říká podle průlivu…

…který ovšem onoho dopoledne vypadal dramaticky asi jako Tálinskej rybník

Bezvětří se nás dnes drží déle, máme za sebou i ostrovy ScarbaLuing, vplouváme mezi ostrov Mull na levoboku a skotskou pevninu napravo, a pořád běží diesel. David, který toho nemá moc na práci, nám vypráví historky z doby, kdy sloužil u námořnictva. Abychom nezapomněli, že jsme na kurzu, vrhá se na nás i Aleš s uzly.

Až když začneme před přídí rozeznávat bílou věž majáku u ostrova Lismore, tyčící se do výšky 31 metrů nad mořem, objevuje se použitelný vítr. Plachty jdou ven. S blížícím se majákem také končí naše osamělost, vidíme hned několik plachetnic a trajekt plující z Obanu.

Bylo mi už jasné, že Skotsko mi bude nadprůměrně chybět

Obracíme na severozápad do Sound of Mull (ani slovo „sound“ nemá do češtiny jednoznačný překlad, zde bych volil „kanál“ nebo „průliv“) a vidíme, že zde vítr vytváří trysku. Jednak nám citelně přifukuje, jednak nás poprvé za tuto plavbu čeká stoupání.

Nalevo na ostrově Mull jsme mohli vidět i přes podpůrné lešení celkem drsňácky působící hrad Duart. Založený ve třináctém století, vylepšovaný, rozšiřovaný, obléhaný, obhájený, dobitý, poničený, opuštěný, obnovený, znovu osídlený a dnes opět sídlo dosud existujícího klanu MacLeanů. Ean mi předtím vyprávěl, že současní majitelé hradu jsou jeho vzdálení příbuzní, ale David mě uklidňoval tím, že každý ve Skotsku je něčí vzdálený příbuzný 🙂 Z hradu a vyprávění o něm na mě ale znovu dýchla kontinuita místních dějin.

Jedna památeční s ostrovem Mull a hradem Duart

Úspěšně křižujeme na severozápad a vyhýbáme se nebezpečným místům, zde dobře značeným bójemi. V sílícím větru refujeme. Před vjezdem do Loch Aline stojí pro změnu na pevninské straně kdysi taky hrad, dnes už jenom zřícenina Ardtornish. Odpadáme a opatrně vplouváme do zátoky, v celkem úzkém vjezdu se míjíme s malým trajektem na Mull.

V maríně Lochaline je dostatek místa, takže využíváme celkem brzké hodiny a stahujeme se do severní části zátoky (nad kterou se tyčí třetí hrad dneška, Kinlochaline, dnes přebudovaný na poněkud výstřední soukromou vilu) procvičit si pořádně MOB manévry, které jsme v předchozích dvou dnech trochu zanedbávali. Pak se vracíme do maríny a přistáváme na hammerheadu.

Po přistání v Lochalinu

Marína,nebo Liga lesní moudrosti?

Lochaline je příjemná „lesní“ marína. Na okolních lodích zde kromě nás odpočívá několik dalších posádek, s některými se dáváme do řeči. Dáváme si na lodi vydatnou večeři a pak vyrážíme na procházku do vesnice.

Marína samotná oku lahodí, ale kousek za ní začíná průmysl. Je tady velký písečný důl a o kus dál se kácí dřevo. Podél pěší stezky do vesnice jezdí po nezpevněné cestě masivní stroje CAT, u mola kotví velká loď a hladově polyká náklad. Potkáváme i ubohou, na břeh vyvrženou a opuštěnou plachetnici.

Tahače a náklaďáky větší než naše loď

Podle místních se k ní nikdo nehlásí a je k dispozici za odvoz. Kdybyste někdo měli zájem…

Hospoda v Lochalinu není hospoda, ale společenský klub, wink wink nudge nudge. Po vstupu platíme členský poplatek (tuším 40 pencí), který nás opravňuje tam po tři měsíce chodit, objednávat si a pít alkohol. Člověk se rázem cítí skoro jako doma.

Když jsem šel k baru pro piva, dali se se mnou do řeči místní dělníci – obrovští chlapi s dlouhými plnovousy, už trochu nacamraní, budící dojem, že ty stromy v lese kácejí holýma rukama. Chtěli vědět, odkud jsem a tak. Když jsem jim to řekl, rozveselili se: „Čechy, to je skvělý pivo, skvělý. Hele, něco ti prozradím,“ chytl mě medvědí tlapou kolem ramen, „tady u tohohle barovýho pultu s náma chlastal Jágr! Je to kolik, dvacet let? Že jo?“ obrátil se na barmanku, která jenom s chlácholivým úsměvem přikývla. Udělal jsem totéž a byl propuštěn na svobodu. Tak snad se tam osmašedesátce tenkrát líbilo.

Jeden pozitivní rozdíl proti našim „společenským klubům“: nikdo vevnitř nehulil

Zpátky na lodi se nedokážeme vyhnout typické náladě končících plaveb. To to zase uteklo, sakra… Hovor u stolu v salónku utichá až po půlnoci.


Ráno je skotský barometr rozbitý, nebo spíš frčí na koksu. Chvíli svítí slunce, chvíli mírně krápe, vítr osciluje mezi nulou a sedmnácti uzly. Snídáme a doplňujeme do JON BOYE vodu. Zbytek členství v místním společenském klubu už asi nevyužijeme.

Velitelem dne je dnes znovu Jirka, který Aleše napoprvé úplně nepřesvědčil a teď má možnost si to napravit. Neplujeme daleko, Oban je co by trajektem dohodil. Stejně jako včera využíváme časové rezervy a nějakou dobu ještě provádíme na klidné vodě Loch Aline přístavní manévry.

Když vyplujeme zpět do Sound of Mull, vítr se teda nechává překecat a na poslední úsek naší cesty se nám pěkně opírá do plachet. Plujeme zpět k majáku u ostrova Lismore. David mi ukazuje směrem k vysokým kopcům, které se za ním v dálce zvedají do mraků: „Ben Nevis, naše nejvyšší hora.“

Ben Nevis v dálce za majákem

Chorvati mají Jadroliniju, Skoti Caledonian MacBrayne

Je to parádní plavba, jak se na závěr výpravy sluší a patří. Střídáme se ještě každý na chvíli u kormidla a užíváme si radost z plachtění.

S plnou parádou svištíme k dnešnímu a konečnému cíli

Pevnina před námi. Voláme marínu – nesprávnou, jak se ukazuje, protože Marina Oban je umístěna na protějším ostrůvku Kerrera. Stejně tak vnitřek zátoky vůbec neodpovídá pilotu; poměrně čerstvě to tu přebójkovali a aby nebylo zmatení dost, zelené bóje jsou z pohledu připlouvající lodě na levém boku plavební dráhy. Nakonec se nám daří se zorientovat a míříme k maríně přímo v Obanu, která se ovšem jmenuje North Pier. Volíme si místo k přistání, kam se sice musíme trochu protáhnout, ale zase nám vane silně od mola. Jedno lano, druhé, třetí, spring, druhý, otočení klíčkem a naše plavba rázem končí.

Připlouváme do Obanu. Zelené bójky na levoboku.

David, který si sbalil svůj vojenský vak a vyřídil papírování s Alešem ještě během plavby, se s dlouhým loučením nezdržuje, všem nám přeje v životě jen to nejlepší a upaluje na vlak, který tak tak stíhá. Na lodi tak zbýváme už jen Češi.

Aleš s námi hodnotí celou plavbu, což je delší a dost zajímavá debata. A pak dostávám do ruky průkaz, pro který jsem si sem přijel.

„Věřím, že bude v dobrých rukou.“ Alešovu víru rozhodně nemíním zklamat.

Ahoj, JON BOY!

A pak už jenom balení, loučení se s posádkou, naopak krátké pozdravení s Dannym, který přistál v Obanu se STORMWINDEM asi hodinu po nás, vylodění z JON BOYE a cesta vstříc novým dobrodružstvím, která zahrnují prohlídku palírny v Obanu, procourání Glasgow a nakonec šťastné přistání v Praze druhý den v noci.

Na svou první plavbu ve Skotsku asi jen tak nezapomenu. Už jen prostý fakt, že jsem se tam konečně podíval. Byl jsem v Severním Irsku. A na Islay! Naše mezinárodní posádka byla skvělá, na lodi to skvěle šlapalo. Zase jsem pár věcí pochytil – Aleš je skvělý instruktor a budu jen rád, když s ním zase někam vypluju. I ta jachtařská angličtina v praxi byla někde jinde než když si člověk čte knížky. Díky všem z JON BOYE, lodi, Neptunovi, Dannymu – i efektu motýlích křídel, který mě přes kurz PP v Praze a seznámení se Zábojem dostal až sem 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *