Je sobota 3. září ráno a naše dvě auta, brněnské a pražské, vyrážejí směr Německo. Při cestách na Jadran se nám Pavel vždycky směje, že má cestu o 2-3 hodiny a jednu D1 kratší, tak to pro jednou máme naopak. Cesta z Prahy na Rujánu je o cca 400 km kratší než do Splitu a na německých dálnicích se to dá slušně rozjet, takže jsme v Breege v podstatě cobydup. Necháváme s Pavlem kluky obdivovat místní chaloupky se střechou z mechu nebo co to je a jdeme se ohlásit charterovce.
Němci jsou národ procesů. Zástupce charterovky byl chvíli vyveden z míry, že člověk, který si loď půjčuje, není zároveň skipper, ale pookřál, když na straně 27 Manuálu našel příslušný postup a my mohli začít vyplňovat papíry. Snažili jsme se zjistit něco víc o osudu naší Dehlerky, ale všichni v místnosti byli tajemní jak hrad v Karpatech. Pochopili jsme, že je za tím nějaký temný příběh, o kterém se nechtějí moc šířit.
Loď je připravená, máme se nalodit, později za námi přijde technik na předávku. Cajk.
Jdeme se seznámit s KEBER. Hanse 385 jsme si jako možného kandidáta na tuhle plavbu pozorně prohlíželi na jaře v Tullnu. Loď vypadá celkem podle očekávání, otevřená záď a vykukující záchranný ostrůvek napovídají, že tady zřejmě bylo nebo mělo být plato, ale to asi nutně nepotřebujem. Něco tu ale nehraje… aha! KEBER nemá bimini. A krátké rozhlédnutí po okolních lodích napovídá, že to není nějaká anomálie. Inu, vyrazili jsme sem přece získávat nové zkušenosti (a navíc já osobně pro bimini rozhodně truchlit nebudu). Při prohlídce interiéru pak zjišťujeme, že nemáme žádné lůžkoviny. Měly se objednat předem a platí se zvlášť. Rychlý průzkum mezi posádkou ukazuje, že všichni máme spacáky. Cajk.
(Stejně tak se zvlášť platí dinghy, i ve verzi s vesly. To jsme ale dopředu věděli a rozhodli se, že se bez něj obejdeme).
Dále se musíme obejít bez pasarely („Tady se stejně nikde moc zadkem nestojí“) a hadice na vodu („Nebojte, kdekoli bude voda, bude i hadice“).
Jednu věc má naše loď naopak navíc: podél celého bortu se táhne tlusté lano. Později zjišťujeme, jak užitečná tahle jednoduchá vychytávka je. Je to vlastně jeden dlouhý fendr navíc, který efektivně chrání boky při opírání se o kůly.
Marína Breege je docela malá, lodě tu stojí podél jednoho mola ve tvaru takového křivého T. Stojí se tu u kůlů, zádí nebo přídí k molu, podle vkusu každého soudruha. Dnes, v den nového charterového týdne, tu byl docela ruch, ale s mraveništěm ve stejnou dobu na Jadranu se to nedalo srovnat. Navíc jsme si později uvědomili, že většina lidí okupujících obě místní hospody přijela parníkem nebo na něj čeká, zase tolik jachtařů tu nebylo. A my navíc jediní Češi, to se člověku v Chorvatsku nestane 🙂 Jsou tu WC (od lodi docela procházka) a sprchy (na ty je třeba si nakoupit žetony a to v úředních hodinách maríny, což nám později večer zhatilo plány na sprchu před spaním).
Když jsem si prohlížel plachetnice u mola, zaujalo mě, kolik jich má přidělanou festovní lodní sirénu. Žádné plastové foukátko aby se neřeklo, jako dole na Jadranu. Tady to s těmi mlhami asi myslí vážně.
Naloďujeme se, uklízíme auta (marína v Breege má malé parkoviště hned u vody, určené jen pro nakládku/vykládku, a větší pro dlouhodobé stání, schované o kus dál za stromy) a v místní Fish’n’chips hospůdce zahajujeme strategickou poradu. Máme před sebou ještě cca čtyři hodiny denního světla a v Chorvatsku by nebyl důvod rovnou nevyplout. Tady ale podle mapy není nikde blízko nějaká milá zátočina vhodná k přenocování; je nutné projet něco přes deset mil značeného kanálu, než se člověk vůbec dostane na volnější vodu. My jsme navíc plní dojmů a mají tu pitelné čepované pivo. On nám ten Balt neuteče, když vyplujeme až ráno.
Zůstáváme tedy v Breege. K večeři si dáváme smaženou rybu; hospůdka je rodinný podnik a celá rodina maká jak sada šroubků, aby nikdo dlouho nečekal. Se setměním se přesouváme na loď, kde ještě dlouho diskutujeme v salónku.