Ráno se budím brzo, ještě než někdo stačí zapnout topení, a jdu do sprch. Pak vyrážíme s Milanem a Alessandrem hledat supermarket, máme na palubě nedostatek pitné vody. Poprvé vidím ze Sassnitzu i něco víc než přístav. Má docela příjemné centrum.
Přístav z peší lávky vedoucí do centra
Poslední aktualizace předpovědi pohřbila i ta chabá procenta naděje ze včerejška. Dnešek a zítřek jsou poslední dva dny, kdy bude počasí na otevřeném moři snesitelné. Myšlenku, že bychom strávili celý dnešek plavbou na Bornholm a celý zítřek plavbou zpátky, nakonec opustili i ti, co po dosažení ostrova nejvíce prahli. Ke slovu přišel náhradní plán, budeme pokračovat podél Rujány až do Stralsundu a do domovského přístavu nakonec připlujeme z opačné strany – vlastně celý ostrov obeplujeme.
Loučíme se s Tomášem, který pokračuje do Greifswaldu, kde nechá OCEAN JOURNEY na zimování a údržbu. My vyplouváme cca půl hodiny po něm, vyhýbáme se lodím na rejdě a pak vytahujeme plachty na jihovýchodní kurz.
Zde buze… radím kormidelníkovi, jak plout správně na vítr
Je oblačno, fouká mírný vítr, KATHLEEN K. se zvolna šine 4-5 uzly. Moře není tak rozhoupané jako včera a na palubě vládne relaxační nálada. Vyprávíme si a sledujeme čilý ruch nákladních lodí. Šestnáctka kanál má napilno, a to jde víceméně o samé pokyny k přepnutí na mezilodní frekvenci. Pilotní člun ze Sassnitzu lítá mezi náklaďáky jak čamrda.
Lodní provoz u Sassnitzu
Dnešním cílem je marína Kröslin. Podle pilota i vlastního webu živé a dobře vybavené místo v ústí řeky Peene. A hned naproti je vojenské muzeum Peenemünde na místě původního nacistického vojenského výzkumného centra. To už jsem taky několikrát chtěl navštívit. Třeba to tentokrát vyjde.
Dole pod Rujánou jsou zase mělčiny a značené kanály. Ten bližší vypadá hodně vytížený dopravními loděmi a já se jim tam nechci moc motat, raději plujeme až za ostrůvek Greifswalder Oie, kde můžeme obdivovat jeden z místních estetických majáků. Na obdivování máme dost času, Milan si žádal zpomalit loď na max. tři uzly a zkouší chytat ryby.
Vypadá to šikovně, to chytání ryb, člověk se nenadře 🙂
Už s motorem jsme akorát vplouvali do značeného kanálu, když jsme ve vysílačce zaslechli, jak někdo volá Tomáše a jeho OCEAN JOURNEY. Volajícímu se nelíbilo, že se motá moc blízko nějakých servisních lodí opravujících podvodní potrubí. Nakonec ho donutili změnit kurz a (jak mi později říkal) pěkně si zajet.
Pátrám na obzoru po ikonických radarových věžích Luftwaffe, které byly součástí zoufalých snah nacistů chránit životně důležitou továrnu na „zázračné zbraně“. Nakonec je vidíme, nejdřív jednu, pak další. Obsypané ptáky. Všude jsou tu ptáci, je tu přírodní rezervace s asi biliardou ptáků.
Tady je to spíš bažina než moře. Metr mimo značenou dráhu a člověk skončí zapíchlý v bahně
Luftwaffe bidýlka
V ústí řeky Peene se míjíme s pilotním člunem. Na levoboku je marína. Podle pilotu většinou s místními loděmi, občas se najde místo pro vizitýrující plachetnici, ale do muzea je to odtud prý půl hodiny na kole. Plujeme dál. Mezi stromy prosvítá letiště, vidíme i nějaké větší letadlo.
Dorážíme na křižovatku. Doleva je to do Peenemünde. V pilotu není ani slovo o tom, že bychom mohli vplout do hlavního přístavu, stojí tam vesměs větší lodě a ruská ponorka, další muzejní expozice. Vedle je maličká marína, ale napěchovaná do posledního stěžně. Otáčíme doprava, do Kröslinu.
Marína je až strašidelně tichá, nikde nikdo. Kontrast s líčením v pilotu a na webu je mocný. Chtěl jsem přistát u prstového mola, ale plánek na vjezdu nám ukazuje, že s B46 se vlezeme jen na první molo z prava, kde jsou kůlové boxy. Inu.
Pilný pilot
Vítejte v maríně duchů
Pak začalo být veselo. Otočil jsem loď směrem od mol k rákosí, lemujícímu marínu, chtěl jsem zařadit zpátečku a do prostoru k boxům nacouvat. Loď ovšem nezpomalovala. A když jsem přidal plyn, rozjela se nadšeně do mělčiny. Na reakci jsem měl jen pár sekund. Otočka o 180° byla nepříjemně blízko nejbližšího mola, ale vybral jsem ji. Poslal jsem loď na minimálních otáčkách zpátky na řeku a pak se mohl věnovat posádce a otazníkům v jejích očích.
Teď už mi bylo jasné, co se včera stalo s plynovou pákou. Nezasekla se v neutrálu. Zasekla se v dopředném chodu. Měli jsme se v tom včera rozhodně víc šťourat a nenechat se uchlácholit bublinama od šroubu. V duchu jsem si nadával. Teď jsem tu měl loď, která uměla plout jenom dopředu, u maríny, která nevypadala, že se tam případně dovolám pomoci.
Bohužel nebyla možnost zajet jinam než do boxu. Prstová mola končila hammerheady, ale stály na nich lodě. Voda v maríně byla ovšem dokonale klidná a foukal jenom mírný vítr, s trochou šikovnosti bych mohl loď dostrkat do boxu přídí k molu.
Nechal jsem si to jako plán B. Ještě tu byla šance, že zvládneme ovládání lodě opravit. Závada na straně plynové páky by byla napikaču, nebyl tu žádný panel, který by šel odmontovat, trčela přímo z laminátu. Kontrola přímo v motoru naštěstí ukázala, že problém je na druhé straně. Od plynové páky k motoru vedou dvě bowdenová lanka. Jedno ovládá plyn, druhé převodovku. A to druhé se právě včera z neznámého důvodu sesmeklo. Milan klečel v motorové haubně a já podle jeho pokynů měnil polohu páky, dokud si nebyl jistý, co a jak nasadit. Pak jsem mohl vyřadit, zařadit zpátečku, loď začala couvat. Uff.
S lodí opět pod kontrolou se vracíme k původnímu plánu. Moc volných míst u mola A není, případně jsou úzká nebo označená červeně. Nakonec nacházím jedno, co vypadá vhodně. Na pravoboku budeme mít motorák, ale taková másla, abychom ho nabrali, snad nebudem. Všímáme si, že naproti, u prstového mola, stojí naši přátelé ze včerejška s lodí ONKEL ROLF. Fajn, říkám si, ukážeme vám, jak se krásně přistává zpátečkou do boxu.
Na začátku to šlo jako z učebnice. Najel jsem si a začal couvat zádí k molu. Byl jsem od něj cca půl lodní délky, když se KATHLEEN K. náhle zastavila. Vůbec jsem nechápal proč; ověřil jsem si, že je volný šroub a pak se snažil znovu rozjet, ale tahle velká Bavárka, když se zastaví a začíná couvat od nuly, má prop walk jako blázen. Tlačilo nás to přímo na ten motorák. Pomáhal jsem si příďovým šroubem, proklínal, že mám dvě kormidla a nemám jak si šoupnout záď, a snažil se to celé nějak upytlíkovat. Trvalo snad patnáct minut, než jsme se, centimetr za centimetrem, dostrkali k molu, kde mohl Alessandro vyskočit na břeh a odtáhnout nám zádek od toho motoráku na vyvazovacím laně. Posádka ONKEL ROLFa to celou dobu zaujatě sledovala. No, to jsme jim to ukázali.
Zpětný rozbor celé situace ukázal příčinu zastavení: kluci na přídi, kteří házeli lana kolem kůlů, dospěli k závěru, že couváme už moc dlouho a z vlastní iniciativy mě na těch lanech, jak se říká, uškrtili. Zastavili loď. Hloupost a ne malá, ale v konečném důsledku jde na moji hlavu – neměli zdaleka tolik zkušeností a já měl věnovat víc času a energie briefingu s nimi, abychom takovouhle, v tomhle případě dost škodlivou iniciativu vyloučili. Moje reakce na nastálou situaci byla taky špatná. Když se loď zastavila a já zjistil, jak nás prop walk háže na motorák, měl jsem se na to celé vykašlat, přerušit manévr, vyplout z boxu a začít znovu.
No, stalo se. Zpocení a s kusy másla na hlavě, ale stáli jsme bezpečně v boxu a o motorák jsme neškrtli, aspoň ten rowing fendr jsme měli připravený a v kritickém okamžiku udělal svou práci.
Chvíli to vypadalo, že přistaneme tady…
…ale nakonec jsme to zvládli sem k molu
Přistání máme tedy za sebou a jdeme zjistit, jestli tady najdeme živáčka. Na konci našeho mola je několik opuštěně vypadajících hausbótů (i když v jednom z nich se po západu slunce později rozzáří televizní obrazovka) a stání pro ferry naproti do Peenemünde, to vypadá mírně nadějně.
| Kröslin. Kůlové boxy, prstová mola. Elektřina, voda, WC a sprchy viz níže. EUR 36,40 |
| Dnes upluto 36,6 Nm. |
Prohlídka maríny mi trvá asi dvacet minut. Nacházím: zavřenou recepci, zavřený jachtařský obchod, zavřenou restauraci a zavřené záchody na čip, který dostaneme v recepci. Postapokalyptickou atmosféru narušuje jenom otevřené bistro, ve kterém dokonce sedí nějací lidé.
Zpátky u lodě mi posádka hlásí ještě jednu místní fíčuru: komáry. Mokřady všude okolo jich hostí dost a dost i v tenhle přece jen už pokročilý podzim. Paranoidnější členové posádky utěsňují loď, jako bychom čelili náletu skotských midges. Shrnujeme svou situaci a rozhodujeme se pro večeři v lodi a následnou návštěvu bistra. Spíš než po čepovaném pivu (cedule Carlsberg moc naděje nedává) toužíme po pocitu, že nejsme na celém světě sami, a taky po pevninském splachovacím záchodě.
Mařenko, vidím světýlko!
V bistru je příjemně a na čepu mají dokonce čtyři různá piva. Barmanka je moc milá, i když anglicky neumí ani slovo. Zkoušíme zjistit jízdní řád trajektu do Pennemünde a výsledky jsou dost tristní, jezdí dost zřídka a v časy, které se nám moc nehodí. Ale ráno prý přijde i někdo do recepce, takhle to tady žije.
Zpátky v lodi rozfoukáváme topení, zabíjíme komáry a ti méně unavení z nás ještě nějakou dobu konverzují, zatímco okolní mokřad pohltila černočerná tma.