Proti včerejšku je dnešní ráno dosti pošmourné. Nad námi mraky, chvílemi spadne pár kapek. Voda v zátoce je mírně neklidná a pohupuje lodí, což většinu posádky vyžene na snídani do kokpitu, třebaže salonek je o poznání teplejší a sušší.
VALDEKER se rozhodl otevřít další okýnko na adventním kalendáři nemilých překvápek. Voda v baterii v kuchyni začala téct povážlivě slabým čůrkem. Ukazatele v obou nádržích slibovaly dostatek vody, pro jistotu jsem je přepnul, bez výsledku. Voda ve sprchovém koutě tekla bez problémů. Pod podlážkou se nic nehromadilo. Zanesená hadice? Problém na čerpadle? Neuměl jsem říct. K dispozici byla stále nožní pumpa na mořskou vodu, ale oplachování nádobí na závěr se stalo mírně zenovou záležitostí.
I na moři jde poznat, že je pondělí ráno.
V 10:30 se odpoutáváme od bójky. Dneska nejsme poslední, ale moc to asi neznamená, dvě tři lodě okolo vypadají, že dneska nevyplují vůbec. Zatímco motor dobíjí baterku, posouváme se na sever podél Silby.
O čtyřicet minut později míjíme SZ konec ostrova a nedaleké izolované nebezpečí. Fouká 18 uzlů jihozápad, je čas vytáhnout plachty.
Chvilku po vypadalo dobře. Pak přišel poryv, opřel se o nás a já to nezvládl kompenzovat; loď vyostřila a šla do silného náklonu. Přestáli jsme to, ale pokračovat s plnými plachtami se mi už nechtělo. Už nevím, jak se to přesně stalo, ale najednou jsem měl v kokpitu na refování jenom holky a Jirku, který celou naši taškařici streamoval. Myslím, že můj jemný pokyn, ať si ten mobil strčí někam, že potřebuju jeho ruce, celý přenos uzavřel 🙂
Vítr dělá psí kusy a ani se zrefovanou hlavní plachtou se mi chování lodě úplně nelíbí. Stahujeme ji úplně a dál plujeme jenom se zrefovanou genou. VALDEKER je teď mnohem klidnější, což mnozí z posádky oceňují, i když k ideálu prý přece jen ještě kousek chybí. Plujeme na sever, JZ-J vítr je teď přes 20 uzlů s občasnými poryvy. Dneska to úplně jako reklama na letní plavbu nevypadá: je třeba si na sebe navléci pár kusů oblečení navíc, tančení na zvednutých vlnách čelí někteří upadnutím do katalepsie.
„Dejte vědět, až se to nebude houpat a budeme se blížit k čepovanému.“
Při jednom ze zhoupnutí po vlně se na zádi ozvala rána; to sebou otřásla nosná konstrukce bimini a kecla na záďový koš. S touhle lodí jsme se prostě neměli nudit ani na chvilku. Rychlé ohledání ukázalo, že si teď sice bimini nevztyčíme, ale ani nám ta konstrukce neuteče přes palubu. Další aktivitu tady jsme odložili, než dorazíme do přístavu.
S polovinou posádky polomrtvou pokračujeme na sever, později upravujeme kurz k severovýchodu. Kolem půl třetí míjíme ostrov Dolfin a konec poloostrova Pag. Znovu se spouští déšť. Vítr se točí k severu a slábne. Vytahujeme zrefovanou hlavní plachtu a postupně obě plachty zvětšujeme až do plné velikosti. Z dešťové clony se vynořuje náš dnešní cíl, ostrov Rab.
V 15:15 jdou plachty dolů. Zvuk motoru budí spáče, kteří kvitují mnohem klidnější stav hladiny. Jako ochrana před deštěm putuje kokpitem láhev pelinkovače. Já se bojím, že v ACIně bude plno.
Připlouváme k Rabu.
Míjíme hradby Rabu a vplouváme do přístavu. ACI marina Rab je poloprázdná. Asistent nás navádí na molo vedle katamaránu s, jak se ukáže, velmi nevtipnou rakouskou posádkou. Přistáváme v 15:45.
| ACI marina Rab. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. 542,- Kuna. |
| Dnes upluto 26,8 Nm, z toho 19,4 na plachty. |
Po přistání mě asistent maríny trochu nezvykle zcela ignoroval. Když už jsem se mu pokusil papíry od lodě vnutit, poslal mě s nimi někam, totiž do recepce. I vstupní karty na WC a sprchy zrušili. Ta místní ACIna to začala mít celkem na háku.
Jako by mělo pošmourné počasí s naším přistáním pro dnešek vyděláno, mraky se rychle trhají a vysvítá sluníčko. Pár lidí z toho samou radostí znovu zalézá do peřin, takže se na lodi rozprostírá malý odpolední klid. Pak se postupně trousíme do sprch. Ucucávám s Láhvou v kokpitu pivo a pozorujeme cvrkot v přístavu. Připlouvá děda na malé majitelské plachetnici, poháněné nejspíš mazutem; po každém zabrání plynu mizí záď v mastném, tmavém dýmu. Tohle rozhodně není Euro6.
Kolem šesté se vydáváme do města. Historické centrum a hradby procházíme celkem rychle a už na druhý pokus nacházíme mou oblíbenou konobu Labirint. A jako zatím vždycky tady i dneska jsme tu naprosto spokojení. Předkrm, ryby, víno, káva, dezerty, všchno výtečné. Nechybí ani scénka se Sám mám málo 🙂 ani poctivá dávka pelinkovače na účet domu. Do téhle konoby se vyplatí vracet.
Pozdrav z terasy Labirintu.
Po návratu ještě krátké posezení na lodi a vzpomínky některých z nás na předchozí noc zde. A pak hurá do hajan, byl to dlouhý den.
Oproti minulé noci se zde hladina ani nehne a v malé a nepříliš zaplněné ACI maríně je až nečekaný klid.