Ráno nás zastihuje nevyspalé, ale stále držící na bójkách. Do zátoky stále fičí přes dvacet uzlů, obloha je zahalená v šedé dece. Čas vyrazit na poslední úsek plavby.
Úkolu odvázat nás od bójky za zádí se chopil Michal. Sedl do člunu, přeručkoval po vyvazovacím laně až k bójce, odvázal nás, vyprsil se, aby mu to na fotce z lodi slušelo- a v následující sekundě už padal z dinghy po zádech do vody.
Dlužno říci, že ani tato nečekaná a nedobrovolná ranní koupel ho nepřipravila o humor.
Do studené vody je dobré se teple obléci
Vyplouváme v 9:55. Opouštíme zátoku, kde jsme strávili nezapomenutelnou noc, a míříme na západ podél Brače k Vratům. Je zataženo, naštěstí neprší. Vítr 26 uzlů JV.
Proplouváme Vraty, v půl jedenácté míjíme maják s poetickým jménem Mrduja. Vítr se stáčí k východu a mírně zeslabuje. My chceme plout k Šoltě, vítr budeme mít ze zadoboku. Vytahujeme genu – chci si vyzkoušet plavbu jenom s přední plachtou.
A byla to pohoda. Loď si v tomhle větru držela i na jednu plachtu stabilní rychlost přes šest uzlů a plavba byla božácky pohodlná. V takových podmínkách se nám povedlo přesvědčit i naší prvovplavkyni, ať si zkusí kormidlo.
Dana a její první kormidlování
V 11:50 kousek před Rogačem rolujeme genu a motorujeme do přístavu. Skrumáž, jakou jsem tu zažil loni v červnu, se tentokrát naštěstí nekoná. Chvíli po poledni přistáváme pravobokem u čerpací stanice a tankujeme naftu.
64,5 litru; doufal jsem, že se dostaneme pod padesát, ale těch prvních několik hodin bezvětří při cestě na Palagružu udělalo své.
Je čtvrt na jednu, když (trochu nešikovně, ale bez škod na obšívce) opouštíme čerpačku i Rogač a vyplouváme na poslední štaci. Venku ze zátoky nabíráme SZ kurz k Trogirskému zálivu. Ještě jednou vytahujeme plachty.
Východní vítr jsme teď měli na mírném zadoboku a CAPOEIRA letěla jako šíp. Podle rychloměru jsme v následující půlhodině dvakrát dosáhli rychlosti devíti uzlů. Pak si ode mě vzal kormidlo Ondra a rozhodl se, že jeho osobák bude spočívat v náklonu lodi; tenhle týden jsem si už navykl na dost divoké tancovačky, ale i tak mě Ondrovy manévry trochu znervózňovaly.
A tehdy došlo k situaci, která se při plavbách často nevidí. Když jsem ostatním sdělil, že v cílovém přístavu budeme možná zbytečně brzo a že máme čas si tady venku ještě skoro dvě hoďky blbnout, shodla se posádka, že to vlastně nepotřebuje, neb je po uplynulém týdnu vyfoukaná dost. Takže praktické potvrzení toho, o čem jsem zatím jenom slyšel: skutečně je možné se větru nasytit.
Před půl druhou dostahujeme Trogirského zálivu. Vítr zde mezi pevninou a ostrovem Čiovo chytá trysku a opět vystřeluje přes třicet uzlů. Rychle refujeme.
Foukej, foukej, větříčku, zmenšíme si plachtičku
Dalších cca dvacet minut jsme se pokoušeli stoupat směrem k Segetu. Proti větru jsme se ale probíjeli pomalu, CAPOEIRA byla i s podstatně zmenšenými plachtami nevrlá a lidi na palubě opouštěla energie. Nemělo cenu to dál hrotit.
Stahujeme naposledy plachty a zbytek vzdálenosti k segetské maríně zdoláváme na motor.
Zamračeně jsem sledoval, jak se východní vítr prohání mezi moly, a duševně se připravoval na přistání do melé mezery mezi zaparkovanými loděmi s větrem z boku. A pak přisla jedna z těch drobných odměn, které má Neptun pro své námořníky připravené: dvě minuty před přistáním vítr zeslábl na relativně zanedbatelných dvanáct uzlů a voda v maríně se uklidnila. Přistáli jsme jako do peřiny.
Konečné přistání ve 14:20.
| Marina Baotić. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. Domovská základna lodi. |
| Dnes upluto 21,2 Nm, z toho 13,8 na plachty. |
Lidi, co nám pomáhali s lany, nepatřili k charterovce, ale byli mi povědomí. A hlásili se k nám. Pak mi svitlo – byla to tatáž posádka, s jakou jsme se potkali na Lastovu v konobě Triton. Jejich loď CESARICA, větší sestřička CAPOEIRY, stála podélně vyvázaná na vnější straně mola. Chvíli jsem si povídal s jejich skipperem, který neskrýval spokojenost s řádně vyfoukaným týdnem.
Na oslavu našeho přistání se mraky trhají a objevuje se sluníčko. Objevují se i chlapíci z Mir Amo a vítají se s námi. Nad ztrátou kliky gentlemansky mávají rukou, i náš upravený hák v nich vzbuzuje jen úsměv (měli jsme s sebou poctivý hliníkový hák, žádnou plastovou trubku. Nicméně Honzovi se povedlo jej přivázat k madlu na palubě tak, že na něj tlačila otěž geny. A zatížená otěž 35 m2 plachty v třicetiuzlovém větru se s nějakým hliníkem nepárala). Opět mají můj dík. Zběžně prohlížejí loď a domlouváme se na předání zítra přesně v osm ráno.
Po vítané návštěvě sprch a svačině bylo na čase vzdát hold tradici a navštívit po návratu do Segetu Trogir. Skvělé vodní taxi bohužel takhle před sezónou ještě nejezdilo, ale v recepci maríny bylo možné si objednat pohodlnou dodávku, která nás všech šest zavezla do Trogiru s tím, že na zavolání si pro nás přijede a odveze zpátky. Za ty Kuny to celkem stálo.
Procházka nezvykle klidným Trogirem
I na Trogiru bylo znát, že je teprve duben, ovšem bylo zde o poznání živěji než třeba v Korčule. Prokorzovali jsme staré město a nemajíce inspiraci, kam zapadnout na večeři, zašli jsme do téhož podniku, kde jsme byli loni na závěr PSW 2014. K mému překvapení si mě obsluha pamatovala. Večeře ušla, nicméně unavená posádka neměla zájem začínat nějaký večírek. Čas do příjezdu taxi dodávky jsme ještě vyplnili krátkou procházkou sešeřelým Trogirem.
Jsme sice v maríně, ale jako jediná obývaná loď na molu si užíváme naprostý klid. Poslední noc na CAPOEIŘE je konejšivě tichá.