Hook Sailing ’19 – Stomorska, Split a domů

Dokud slunko nevykoukne za kopce Visu, máme na palubě ohromnou rosu. Kuba, než aby si sundal dinghy, shání hodinu nepromokavé obaly pro oblečení, peníze a nákup. Vedle se se sprostými výkřiky probouzí i druhá česká posádka. Kuba se vrací asi po třičtvrtěhodině s cibulí a nezbytnou součástí improvizovaného palubního trojboje. Snídáme ještě na bóji.


Potapěčský nákupní výsadek

Venku překvapivě nefouká. Přesun kolem Sv. Klimenta ke Splitským vratům ubíhá rychle. Máme v plánu prozkoumat zátoky na jihovýchodě Šolty a ještě si na poslední chvíli trochu zaplavat a zapotápět se. V první zátoce, Stračinské, se nemáme kotvou kde chytit, vždy je to blízko už zde kotvícím lodím. Zato ta druhá, východnější, bezejmenná, je úplně prázdná a moc krásná.

První pokus o chycení kotvy se nám úplně nepovedl, kotva nedrží. Chystáme se na reparát, zrovna vytahujeme kotvu zpět do lodi, když se rozezní alarm baterie. Á, zase provozní. Nene, tentokrát je to alarm motorové baterie. LAMBADA se nejspíš těší na zimní generálku. Pokoušet kotvu za tohoto stavu baterií, při představě, že bychom pak třeba nemuseli nastartovat, nechceme. Smutně necháme kotvu v lůžku a motorujeme vraty na sever.

Kousek za nimi se rozfouká. Jdeme na chvíli s prádlem ven, sice fouká špatně, ale máme čas. Po nějaké hodině měníme stoupačku na zadobok a míříme směr Stomorska. Bohužel to vypadá, že tam s námi míří taky asi sto lodí okolo, a většina to tam má blíž. Doufáme, že tři plachetnice plující na západ těsně kolem Šolty zátoku minou. Už už to tak vypadá, ale všechny na poslední chvíli sbalí plachty a obrátí to dovnitř. No, snad se vejdeme. Je to možná poslední možnost, jak vidět svůj oblíbený přístav ještě před jeho rozšířením (plánuje se začít teď po sezoně).

Les stěžňů ve Stomorské

U mola naštěstí místo stále je. Přistání je trochu zmatečné, ale čisté. Vedle nás stojí tři lodě, které jsme viděli zaplouvat, všechno 46 Bavarie s rakouskými posádkami. Už teď je tady hladina hluku vyšší, než by bylo záhodno. Raději se vydáváme spáchat hygienu, zdejší záchod a sprcha budou nejspíš dost přetížené. Je tu všechno jako dřív – úzký záchod s předimenzovaným košem a malým umyvadýlkem, sprchový kout, který se nedá pořádně dovřít, voda kape i ze stropu a plastová vana neskutečně vrže. V tomhle ohledu by rekonstrukce přístavu mohla dost pomoct.

Naše oblíbená konoba Turanj má bohužel už zavřeno, skončili sezonu posledním víkendem. Necháváme si doporučit konobu Nevera, ke které to aspoň máme blíž. Jídlo je výborné, a už vím, že  krevety na buzaru jsou energeticky nevýhodný pokrm. Při návratu do lodi už nacházíme všechny obchody zavřené, jen z restaurace na protějším břehu se line zpěv rakouských sprostonárodních písní. Odcházím spát se sluchátky na uších.

Ráno nikam nespěcháme, vítr se má rozfoukávat až po poledni. Určujeme si tedy čas odplutí na jedenáctou. Číšník v konobě Komin nemá pelinkovac, ale pomůže si odskočením do vedlejšího marketu. Cestou lahev schovává za zády. Stání ve Stomorske od posledně zdražila o víc než 100 kuna. Odplouváme mezi posledními, tak máme zase cestu ze zátoky volnou.

Venku je pohodový vítr. Chvíli plachtíme, pro klidný oběd na volné vodě využíváme triku vyrušení geny a hlavní plachty. Po obědě se posouváme dál ke Splitu. Začíná konečně pořádně foukat. Až přes 20 uzlů. Vstřebáme poslední chvíle parádního jachtingu. Těsně před vjezdem do přístavu se kolem nás prohání asi třicítka malých Laserů s trenéry. Jsou překvapivě obratní.

Lasery před splitským přístavem

Na pohodu přistáváme bokem u čerpací stanice. Bereme 78 litrů nafty. U mola v maríně nás nikdo nečeká, přistáváme svépomocí a vyhlížíme, jestli nás obsluha nevykáže. Ivan přichází převzít loď. Všechno v pořádku. Po telefonátu s Tomislavem nám jako stálým zákazníkům nenaúčtují ani to urvané plato. Páku motoru opravují několika otočkami inbusu. Nakonec i potapěče, který hrozil, že bude až ráno, se povede sehnat. Ráno máme cestu volnou. Na lodi místo racků přistávají šedé vrány.

Debata nad badenplatem

Cestu do města si zkrátíme přes privátní marínu. Google doporučí výbornou pizzerii Gušt, můžeme si odškrtnout i tu pizzu v přímořskym státě. Na courání nemáme náladu, se zastávkou v Konzumu pro suvenýry odcházíme do lodi balit.

Ráno zvládáme vyrazit od vstanutí za skororekordních 55 minut. Chorvatsko je plynulé, Rakousko až po Vídeň taky. Vídeň je ale peklo. Včetně půlhodinové epizody s odbočkou z průtahu městem a následným návratem zpět, protože se během stání v koloně mění situace co chvíli a Google mapy průběžně mění trasu. Až za Dunajem se situace zase zlepší. Průjezd přes Nové Mlýny je v pořádku, nezávidíme autům za Brnem v opačném směru – za převráceným kamionem stojí několikakilometrová kolona a vypadá to, že se nějakou dobu ještě nepohne. Proti Vídni dokonce není marná ani D1. Do Prahy vjíždíme těsně před osmou.

Tolik poslední výprava sezóny 2019, jak ji zachytil Finwe, kterému tímto děkuju za reportáž psanou už během plavby. Můžeme na ni pohlížet z více úhlů. Jako trochu dobdrodružnější podzimní jachting se spíš nepovedla, vítr i moře byly až příliš často mrtvé a my se plavili za hučení dieselu. Jako svého druhu expedice Apalucha, decentní pánská jízda na samý závěr sezóny, zafungovala myslím velmi dobře, tolik filozofie nad sklenicí plavace či pelinkovace dlouho nepadlo. I jako kurz přistávání v nestandardních podmínkách nebo vylézání do lodi bez schůdků měla něco do sebe.
Můj vztah k Jadranu zůstává stejný: dost drahé, i mimo sezónu zalodněné místo, kde člověka vítr často nechá na holičkách – ale stejně ho mám svým způsobem rád a alespoň tu jednu plavbu bych tady chtěl absolvovat i napřesrok.
Velké díky posádce, všem dobrým lidem, které jsme potkali, LAMBADĚ, že to s námi přes drobné mouchy nakonec dotáhla až do konce, Tomislavovi z MirAmo, který mi odpustil to badenplato, a samozřejmě našemu ochránci Neptunovi!
Pavel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *