Hook Sailing ’19 – Supetar, Sućuraj a pitomá páka motoru

Vyjíždíme o půlnoci dvěma auty z různých částí Prahy. Mistrně míjíme čtvrthodinové uzavírky D1 u Velkého Meziříčí, projíždíme deštivým Rakouskem, kde kupujeme slovinské dálniční známky, které v UAMK Na Strži neměli (pane, ty už dva týdny nejsou, budou zase až v prosinci). Ve Slovinsku začíná svítat. Dálnice jsou volné, kus za Záhřebem zastavujeme na ranní bjelou kavu. Po poledni pácháme nákup v největším splitském Sparu a ve dvě hodiny už čekáme u vjezdu do splitské ACI mariny, aby nám místí správce parkoviště prozradil, kde můžeme nechat vozy.


Nejdřív vypadá trochu nesvůj; že prý budeme muset někde hodinu počkat, ale nakonec najde dvě místa hned vedle sebe u vchodu. Kapitán s prvním důstojníkem Honzou se vydávají vyjednat převzetí lodi (přes dvě až tři zastupující se charterovky), paralelně objednáváme popříjezdové Ožujsko. Když je papírování vyřízeno, rychle přebíráme loď a pomocí dvou nečekaně dostupných vozíků se naloďujeme. LAMBADA je sestrou nám dobře známé CAPOEIRY, takže její míry a základy máme v malíku, ale přesto nás příjemně překvapuje pár vychytávek navíc, jako bowthruster, waste tank nebo solární panely na palubě.

Jelikož se slunce v říjnu rychle kloní k západu, urychlujeme návštěvy sprch a bez zbytečných dalších zdržení kolem čtvrté hodiny vyplouváme. Už týden nás straší předpovědi bóry, která by nám mohla vyplutí se Splitu třeba i znemožnit, ale situace na místě vypadá zcela jinak – skoro nefouká. Zatím to vypadá, že se takto na předpověď nebudeme moci spolehnout v průběhu celé plavby. Na obě strany. Vyplouváme hladce, snad jen hák nejde zaaretovat ve vysunuté poloze.

Už kousek za „vraty“ mariny se do nás ale bóra opírá. Postupně vzrůstá až na 20–30 uzlů předobok–bok. Jen na kus geny se vcelku rychle posouváme směrem k prvnímu cíli naší plavby, Supetaru na Brači. Cesta celkem rychle utíká, není to dlouhý šlák a vzpomínáme na historky z minulých plaveb a rekapitulujeme bezpečnostní zásady pobytu na lodi. Včetně detailů, jako kde se na palubě a pod ní nachází nejbližší hasicí přístroje.

Po šesté hodině balíme plachtu a nahazujeme motor. Vítr sílí. Doufáme, že na čele vnitřního mola bude místo.

Večerní prázdný Supetar

Místo je. Chystáme se na zaplutí zádí, když vidíme v levé zadní části staršího chlápka v modré mikině, jak nám drží přichystaný mooring. Měníme tedy směr k němu. Mooring drží ale špatný a vypadá to, že vůbec není od správy přístavu, jak jsme si mysleli, ale je to jen obyvatel jedné z jachet vyvázané bokem u levého mola. Chce nám pomoct, abychom to neměli jako oni, kterým nikdo nepomohl. Bohužel nám ale spíš jen přidělává potíže – drží mooring, který nám, jak později zjistíme, jde pod kýl. Kuba skáče na břeh, chvíli zmatkujeme a pak musíme všechno vzdát a udělat druhý pokus. Kubu posíláme k čelu prostředního mola, kde jsme chtěli přistávat původně, a najíždíme si na zaplutí.

Během něj nás LAMBADA překvapuje nemile. Páka motoru jí nezabírá tak, jak bychom si představovali. Vítr nás svává k molu bokem a zpátečka se ne a ne chytnout. Nakonec ale přeci jen chytne, a nám se povede sice neelegantní, ale bezpečné přistání.

Na večeři jdeme do blízké restaurace, kde se nás vrchní ptá, jestli jsme Poláci. Říkáme, že jsme Češi. Ptá se, jestli je Jágr Čech, nebo Slovák. Když se dozví správnou odpověď, zmíní Jágra pokaždé, když nám přinese další část objednaného.

Už mezi osmou a desátou postupně odpadáme spát, cesta byla dlouhá a den náročný.

Následující ráno je pomalé, ale už před devátou provozujeme tradiční chorvatský trojboj. Předpověď tvrdila, že se má vítr uklidňovat, ale v přístavu stále divoce fouká a na moři poletují hřebenatky. Po vyplutí se ale předpověď naplňuje a vítr skutečně slábne. Po pozdravu s Neptunem na chvíli vytahujeme plachty, ale kurz stoupání je horší a horší a vítr menší a menší, až nakonec ustane zcela. Souhrn počasí na VHF potvrzuje, že nefouká nikde. Odpoledne tedy strávíme většinou četbou za bafání dieselu.

K šesté obeplouváme východní cíp Hvaru a připravujeme se na zaplutí k molu v Sućuraji. Vítr není, na mole je jediná loď. Muring nám podává místní. Všechno vypadá hladce, ale na poslední zpomalení opět nezabere páka motoru a sklopeným platem na zádi naboříme do mola. Zapraští panty a odlétnou kusy laminátu. Kromě jiného to místní okomentuje slovy „shit happens“. Pak ještě chvíli řešíme nefunkční elektřinu, dokonce kvůli tomu posouváme loď, abychom dosáhli na vzdálenějšího antoníčka, ale nakonec je na vině pojistka u zásuvky do lodi, kterou jsme nárazem do mola nejspíš vyrazili.

Sućuraj, v pozadí trajektové molo

Posádka v Sućuraji se sv. Nikolou

Pokusy o opravy hatí nedostatek světla. Přesouváme se do podpalubí k večeři a troše té večerní zábavy. Přijdou nás zkontrolovat sousedi z vedlejší elanky, Češi, podle přízvuku z Moravy. Uznale pokyvují hlavami nad škodou. Zvou nás na slivovici. S díky odmítáme.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *