Hook Sailing No. 1 – Neděle, den druhý

Ráno je klidné a mírně oblačné. Předpověď slibuje postupné zatahování a vítr do čtyřky Beauforta. Do ranní koupačky se nějak nikomu nechce. Lodní teploměr ukazuje teplotu vody 47° C, načež doufám, že údajům logu a hloubkoměru můžu věřit o něco víc.



Po snídani ještě dovybavujeme loď pro další plavbu. ADAGIO nemá žádnou vlajkovou spoušť, načež jednu vyrábí Finwe metodou bombardováním nůžkami. Vztyčujeme českou vlajku posádky.

V 10:00 se odvazujeme od bójky a po vyjetí ze zátoky motorujeme SZ podél Dugiho Otoku k jednomu z blízkých námořních bunkrů. Vítr žádný, mraky trochu ubírají z barev okolního světa a část posádky se během následující půlhodiny ještě na chvíli přibližuje stavu před probuzením.

Volíme k prohlídce nejbližší bunkr v zátoce Bokašin. Studuju profil dna v jeho bezprostřední blízkosti – kdyby se člověk nechal při manévru unést, snadno by se dostal do <2m hloubky, což by naše loď nekvitovala zrovna s povděkem.

V 10:40 přirážíme levobokem k venkovnímu úseku mola, obloženého pneumatikami.

Přistání nebylo ideální. Napoprvé příliš ostrý úhel přiblížení způsobil, že jsme od mola vpodstatě odskočili. Napodruhé jsem úhel zvětšil, co mi šířka vjezdových vrat dovolila, ale zbytková rychlost nám i tak stočila příď moc od mola. Dalším komplikacím zabránila bleskurychlá Finweho reakce, kdy na nic nečekal, během pár sekund na břehu obtočil obě vyvazovací lana kolem pacholat a hodil je do náručí lidem u vazáků. Pak jsme stabilizovali záď lodi a posléze srovnali i příď. Manévr nám ovšem dal jasně najevo, že přirážení bokem bychom měli víc nacvičit.

Šplháme nejdříve nahoru na betonové obložení vjezdu do bunkru. Naskýtá se nám ne úplně běžná možnost prohlédnout si naši ADAGIO z výšky.

Drápeme se na bunkr

Drápeme se na bunkr

Pak si bereme baterky a čelovky a vyrážíme na prohlídku samotného bunkru. Rychle chápu, že je prakticky totožný s tím, který jsem poznal loni kus odsud. Jedna zaslepená a jedna funkční boční chodba, opouštějící skálu kus od vjezdových vrat. Netopýři, ptačí trus a jedna novinka, divný houbovitý organismus. Spřádáme teorie o zavlečeném mimozemském životě.
Terka imituje nakreslenou siluetu postavy, natahující se z žebříku. Kus dál nacházíme jasnou zprávu, že tady už dříve byli nějací naši krajané, konkrétně fanoušci Baníku.

Pohled zevnitř

Pohled zevnitř

Po prohlídce bunkru ještě následuje malá siesta v kokpitu a úderem poledne odrážíme na další cestu. Nabíráme kurz ke skupině ostrovů na SSV. Dnešní cíl je ostrov Olib.

Ve 12:30 konečně vytahujeme plachty. Loď se v mírně zadodobočním 15uzlovém větru chová rozumně, jak se na Bavárku sluší, a my brzy oceňujeme systém uchycení otěží hlavní plachty přes dvě boční kladky do pián po obou stranách hlavní lukny. Ráhno v tomhle provedení drží v nastavené poloze jak židovská víra a nehrozí jeho neplánované přeletění na druhou stranu. Cena za tuhle stabilitu je ovšem absence otěžového vozíku.

Ondra dotahuje zadní lík hlavní plachty

Ondra dotahuje zadní lík hlavní plachty

Doplouváme k ostrovu Sestrunj obracíme na SZ do průlivu mezi něj a Molat. Mraky se trhají, svítí sluníčko, začíná být teplo, po nějaké době začíná dokonce pálit.

Finwe se rozhoduje provést svůj tradiční rituál vlečení na laně za lodí. Stává se tak prvním člověkem výpravy a celé sezóny, který přichází do kontaktu s mořskou vodou.

Určitě se na to těšil celou zimu

Určitě se na to těšil celou zimu

Při přímém kurzu od Molatu na Olib bychom měli vítr v zádech. Než se plácat na zaďák, raději uhýbáme k severu. S dojezdem na Olib by neměl být žádný problém, čas máme dobrý.

Ve tři hodiny se podává pozdně obědová polévka. User unfriendly zacházení s talíři nakonec nahrazujeme konzumací z hrnků – proč mě tohle nikdy předtím nenapadlo? Vítr klesá k deseti uzlům.

Ve čtyři obracíme k západu. Vítr, který se stočil na JZ a zesílil na 18 uzlů, nám umožňuje vychutnat si na nějakých 30-40 minut použitelnou stoupačku s Olibem na pravoboku. Užívají si ji všichni až na Lucku, která při mytí nádobí protáhla pobyt v podpalubí nad svůj komfortní limit a teď zažívá nával mořské nemoci.

Začíná se opět zatahovat. Obracíme na SZ a s patnáctiuzlovým J větrem na zadoboku míříme do zátoky Sv. Nikola. Ta je úplně prázdná, stejně jako když jsem tady byl na loňském PSW.

V 17:30 stahujeme plachty a doplouváme do zátoky na motor. V 17:45 se vyvazujeme k bóji.

 

Sv. Nikola, bójkoviště. V dubnu je zřejmě ještě na výběrčí brzo.
Dnes upluto: 27,5 Nm, z toho 22 na plachty.

 

Zátoka je otevřená na jih a proti současnému větru, který znovu zesílil na 18 uzlů, nechráněná. Loď se ve vlnách hnaných větrem z moře celkem houpe. Vítr by se měl po západu slunce uklidnit a bóji věřím, ale momentální situace vůbec nepomáhá Lucce. Nakonec se rozhoduje aplikovat jediný stoprocentní lék proti mořské nemoci a s Michalem – designovaným pohonem dinghy – a Terkou se vydávají na břeh.

Výsadkový tým

Výsadkový tým

Večerní program se nese ve stejném duchu jako včera. Vydatná večeře, víno, klábosení v kokpitu. Lucce půlhodinka na břehu výrazně prospěla, vítr se později opravdu tiší a po druhé skleničce vína už o žádné mořské nemoci neví. Mraky se postupně úplně rozpouštějí a máme nad sebou průzračnou oblohu.

Spím opět v kokpitu. Pocitově je chladněji, ale pořád v rámci tepelného komfortu. A vidím hvězdy. Nad ránem mě budí bekot olibských oveček, které nechtějí, aby mi utekl jadranský rozbřesk. A je to vážně prima, i když se pak ještě na chvíli zavrtávám do spacáku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *