Moc se mi ze spacáku nechce, vítr nás na bójce příjemně houpe, ale budíček je budíček. Jenom si každý rychle něčeho kousneme, času na jídlo bude přes den dost, a v šest ráno vyplouváme.
Motorujeme na jihozápad asi půl hodiny, pak se rozfoukává kýžený vítr. Vytahujeme plachty, popíjíme čaj a užíváme si východ slunce.
Vím, že se opakuju, ale východu slunce na moři se jen tak něco nevyrovná
Vypadá to na druhou příležitost pro spinakr. Tentokrát už jsme sehraní a máme ho venku za cca půl hodiny 🙂 Ovšem i tentokrát s námi Neptun hraje šprťouchlata – vítr sice neustává, ale točí se a naše odchylka kurzu se postupně zvětšuje z 30 až na 50 stupňů. Do Afriky plout nechceme, takže po hodině jde balón zase dolů a dál plachtíme klasicky.
Koncept dobrý, kurz ne
Takhle je kapitán spokojenější
Náš dnešní cíl je někde v rozlehlé deltě Ria Formosa. Podle mapy i vyprávění Ruiho je to zajímavá oblast, plná zátok, mokřadů a mělčin. Spojuje s mořem dvě města, Faro a menší Olhão, a několik okolních osad a vesnic. A někde tam taky musíme v příštích dnech najít místo, kde bude moci MARKSMAN bezpečně spočinout zhruba do konce června, než se sem Záboj vrátí, aby pokračoval v plavbě.
Přímý směr na vjezd do ústí řeky Formosa nám vítr neumožní. Uvažujeme, na kolik obratů to tam dáme. A v tom se kapitán zazubí: „Zkusíme to na jeden, co vy na to?“ Bude to znamenat vzdálit se od pobřeží necelých 11 mil, ale když budeme dobře kormidlovat a vítr se znovu nestočí, mělo by to vyjít. A tak se nám Portugalsko začíná pomalu vzdalovat.
Následující hodiny se střídáme u kormidla. Jelikož nerybařím, dostávám určitě více než třetinový podíl, ale rozhodně si nestěžuju. Už mi to s tou pínou docela jde.
Spokojený námořník
Dál od pobřeží jsou dost citelné vlny. Nejsem si jistý, jak by se mi na maličkém MARKSMANU líbilo, kdyby se moře rozzuřilo. Lodička na to ale má, Záboj s ní zvládl cestu Kanálem i Biskají za podmínek velice neideálních.
V jednom okamžiku míjíme rybářské lodě, které plavou sem a tam proti sobě jako vojáci na stráži. Pohled do navigace (hloubkoměr samozřejmě dávno vypověděl službu) ukazuje, že se tak děje nad zlomem, kdy dosud pozvolna klesající dno nabírá prudký spád. Prý v takové oblasti žije hodně ryb. My teď pod sebou máme každopádně víc jak kilometr vody, alespoň podle mapy.
Ještě několik pozorných kontrol navigace a větru a jdeme do obratu. Deset mil od nás je ústí řeky. Trefíme se? Cítíme se skoro jako v NASA 🙂
Cesta ke břehu ubíhá bez větších událostí. Na volném moři máme apetit a docela luxujeme tenčící se zásoby. Párkrát zabere návnada, ale kýžený úlovek se nedaří.
Ústí řeky Formosa je na dohled. Je kryté vlnolamem a vjezdovými majáky. Trefili jsme to na jedničku, plujeme přímo doprostřed. Ale zpomalujeme. Je odliv a z řeky se valí voda. Proud je silný a i ve slušném větru se dostáváme asi na uzel proti dnu. Ale zatínáme zuby a plahočíme se pod plachtami až za vlnolam coby cílovou rovinku. Pak teprve nahazujeme motor.
Závěrečné napětí: dáme to na plachty a bez obratu?
A jsme tam, milostivá paní
Na důkladnější průzkum oblasti a hledání vhodného dvouměsíčního kotviště pro MARKSMANA máme příští dva dny; pro dnešek se vyvazujeme k bóji u ostrova Farol. Odlivový proud nám to trochu komplikuje, ale přistání se daří. Ještě krátká svačina a pak je tu opět naše oblíbená kratochvíle se člunem. Když máme hotovo, vyrážíme na průzkum na břeh.
Uvelebujeme se na bójce kousek od mola pro vodní taxi.
Výsadek na ostrov. Všimněte si červené bóje momentálně na našem pravoboku
Na ostrově Farol je několik rybářských vesniček a „apartmánová oblast“, jak by se místo, kde jsme se vylodili, dalo nazvat. Většina příjemně vypadajících domků byla ještě zazimovaná, jen občas bylo vidět, kterak už někdo zahajuje „chalupářskou“ sezónu a dává chatku po zimě dohromady. V létě tady musí být celkem hukot. Kousek od místa našeho přistání je velký a hezký maják, který jsme teď mohli obdivovat za světla a později na lodi nám osvětloval noc. Na jediný místní obchod jsme dorazili moc pozdě, zavírá ve čtyři, zatímco bar na pláži se pro změnu tvářil, že otevírá až v červnu. Kousek od stanoviště vodního taxi jsme našli aspoň otevřený bistro-bar pro místní, chlazené pivko v dusném vzduchu bodlo a víno na loď nám sympaťák barman prodal bez špuntovného.
Na pláži otevřené ven k moři je jen pár lidí. Shazujeme svršky a já se poprvé osobně seznamuju s Atlantikem. Překvapuje mě příjemná teplota vody. Chvíli tam blbneme, i na proběhnutí pro pláži dojde.
Místní bungalovy čekají na sezónu
Po pár dnech na lodi se člověk rád protáhne 🙂
Cestou zpět k lodi nacházíme smeťák a Záboj se ho hned jímá prozkoumat, jestli tam není zajímavý kus překližky nebo gumy. Další rozměr majitele vlastní plachetnice 🙂
Večer na lodi probíhá opět v příjemném kecajícím duchu. Po západu slunce je celkem chladno, ale baví nás sedět venku. Delta svítí do tmy jako galaxie, od města Faro coby rozžhaveného jádra až po malé osady – osamělé skupinky hvězd. Pravidelně pulzuje nedaleký maják.
Takhle vypadá místní maják ve dne…
…a takhle nám svítil do noci
Jediná drobná nevýhoda našeho místa se projevuje nad ránem, když kolem nás plujou rybáři a další vodní lid do práce – každá loď nás rozhoupe a ruší to spánek.