Dnes nejsme žádná ranní ptáčata. Únava si vyžádala své, ze spacáků se soukáme až kolem půl desáté. Kotva držela celou noc jako přibitá a moje nedůvěra ke kotevnímu lanu namísto řetězu po celé délce je uspokojivě nahlodaná.
Je docela hezky, vítr odvál pošmourné počasí posledních dvou dnů. Kolem nás se rozprostírá úplně jiná zátoka, rozzářená a s klidnou hladinou. Vidíme malou pláž, kam by se dalo z MARKSMANA pohodlně doplavat, a chvíli o tom přemýšlíme. Vidíme i schůdky, které vedou z pevnosti dolů až k malému molu, u kterého by šlo s trochou šikovnosti přistát se člunem a pak se vyškrábat na skálu. Nechci tady říkat, že jsme líní, prostě se spokojujeme s kocháním se scenérií.
Ráno v zátoce pod pevností
Po chvíli se stezce od pevnosti objevují nějací turisti a fotí si nás. Chvíli jim pózujeme, pak se klidíme do podpalubí snídat.
Sotva jsme se stačili zakousnout do sendvičů, když jsme uslyšeli motor. Kde se vzal, tu se vzal, najednou vedle nás stál černý motorový člun portugalské námořní policie. Délkou si s naší plachetnicí téměř nezadal, za zádí čtveřice motorů s celkovou silou zřejmě někde kolem 800 HP. Na palubě tři ostře řezaní chlápci. Přirazili a hned to začalo: papíry od lodi, vaše papíry, kudy jste vpluli do portugalských vod, kam máte namířeno, účel vaší cesty?
Dlužno říci, že když všechno zkontrolovali a ubezpečili se, že v podpalubí neschováváme ani běžence ani drogy, shodili kožené výrazy a rázem to byli normální chlápci, se kterými si popovídáte jako námořník s námořníkem. Strávili jsme pak s nimi ještě příjemnou čtvrthodinu, než se odpoutali a vyrazili zkontrolovat další kousek pobřeží.
Druhá lodní baterka se s námi opravdu nebaví, takže jedeme jenom na jednu. Je to nepříjemnost, ale menší, než by se mohlo zdát – MARKSMAN nemá elektricky poháněnou ledničku ani čerpadla na vodu, poziční světla nám stejně nefungujou a těmi vnitřními dost šetříme. Potřebujeme vlastně jenom startovat, napájet navigační přístroje a dobíjet své mobily, což děláme při zapnutém motoru, kdy běží alternátor.
Záboj se snaží trochu domluvit našim přístrojům…
…ty jsou však i nadále značně náladové.
Poledne dávno minulo, když se konečně máme k vyplutí. Přichází čas zkusit si další frajeřinku – odkotvení na plachty. Jeden člověk u kormidla, druhý u kotvy, třetí u otěží geny. Daří se na první pokus, cool.
V akorát větru lížeme pobřeží. Kus dál za pevností vidíme nízké budovy s portugalskými vlajkami, vypadají armádně. A vysoké stožáry pro vysílání na dlouhých vlnách. Mezi skalami se čas od času zjeví pláže, kde se to i takhle při dubnovém pondělí hemží surfaři.
Jižní portugalské pobřeží se od západního moc neliší. I tady zjevně není nouze o pořádné vlny.
Míříme dál od pobřeží. Přemýšleli jsme, že to dneska vezmeme až do Lagos(u?), ale nakonec se rozhodujeme pro přístav Baleeira, který je v podstatě za rohem, takže máme čas a můžeme si plachtit.
Je to příjemný jachting. S pínou si už rozumím mnohem lépe, jenom se čas od času dopouštím přesně toho, co jsem prve považoval leda za vtip: pletu si směr, pohnu pákou doprava, když chci doprava, takže pak ostřím místo odpadání a naopak.
Sehráváme se při trimu
Vítr sílí a začíná se znovu zatahovat. Točíme to směrem k městu. Samozřejmě během dvaceti minut prší. Poslední úsek do přístavu už jedeme v pěkně ostrém náklonu.
Podle pilotu má Baleeira přístavní mola; u jednoho z nich jsme zamýšleli přistát a s trochou štěstí ještě dneska provést něco s těmi našimi nešťastnými světly. Když jsme se k přístavu přiblížili, museli jsme tuhle myšlenku opustit. Mola byla postavena pro velké lodě, cca 4-5 metrů nad hladinou, a o jejich slávkami pokryté nosníky by se MARKSMAN brzy notně pocuchal. Kolem bylo nicméně ve vodě rozházeno několik desítek bójek. U některých stály přivázané lodě, případně bylo jasné, že patří místním rybářům, ale byla šance, že nejsou všechny rezervované. Oslovený rybář, který zrovna u jedné parkoval, sice o angličtině mnoho netušil, ale nakonec nám máváním ukázal, které části přístavu se máme vyvarovat a kde se naopak můžeme vyvázat.
Záboj si vybírá bóji, i v silném větru přistáváme na první dobrou. Dáváme si lehký oběd, během kterého se počasí trochu vybírá. S Šimonem bychom se rádi podívali na břeh. Vytahujeme tedy staromódní gumový člun a pouštíme se do nafukování – na lodi velikosti MARKSMANA nehrozí, že by se vezl nafouknutý na palubě. Po deseti minutách práce s pumpou, kdy se nás nafouknuté části člunu snaží shodit z kokpitu do vody, si říkáme, že si každou cestu na břeh dobře rozmyslíme 🙂
Bereme si dřevěná vesla a nasedáme. Záboj zůstává na lodi. Cesta k molu je snadná, je to po větru, uvidíme, jak to půjde zpátky. Šimon spokojeně pozoruje hromady slávek, které hodlá na zpáteční cestě očesat do připraveného kyblíku. Uvazujeme člun tak, aby se pokud možno nerozřezal o žádnou překážku, a po důvěru příliš nevzbuzujícím rezavém žebříku šplháme na molo.
MARKSMAN a jeho kapitán u bójky v přístavu Baleeira.
Vyškrábali jsme se na molo a razíme do města.
Podle mapy není Baleeira samostatné místo, ale část města Sagres (které se jmenuje stejně jako jedno ze dvou piv, které se mi povedlo v Portugalsku ochutnat. To se ovšem vaří 300 km odsud, asi nějaký místní humor), a podle nyní prázdných apartmánů a zavřených stánků je to v sezóně zřejmě vyhledávané letovisko. Momentálně ale vypadala funkční jenom zpracovatelna ryb na kraji našeho přístavu. Našli jsme otevřený obchod a dokoupili nějaké pečivo a hlavně zeleninu, která stála v Sines za starou belu. Nakoupili jsme i pohledy a známky a posadili se do otevřené kavárny. Takový sídlištní, nevzhledný typ, ale posedávali tu místní a to je podle Šimona vždycky záruka použitelnosti. Dali jsme si kafe a pivo, nadepsali pár pohledů a vydali se volným krokem zpátky do přístavu.
Úspěšně jsme se nalodili do člunu a já ho pak dvacet minut bránil před zničením o nosníky mola, zatímco Šimon nadšeně oškrabával slávky. S plným kyblíkem jsme si plivli do dlaní a odveslovali proti větru zpátky k lodi. Náš chrabrý kapitán mezitím natolik dumal, jak spravit lodní rozvody, až jsme ho svým příjezdem vzbudili.
Baleeira, přístav
S naším návratem připlouvá do přístavu ještě jedna plachetnice, moderní Bavárka, a vyvazuje se k bóji nedaleko nás. Nevím, jak v sezóně, ale teď v dubnu se rozhodně nedá říct, že by tady bylo bůhvíjak přejachtěno.
Přicházející večer trávíme se slávkami a vínem v kokpitu. Postupně se vracejí z práce rybářské bárky a obsazují většinu bójek v přístavu. Naše molo je zřejmě oblíbená randící destinace, s pokračujícím soumrakem se na něm objevuje několik dvojic. Udržují mezi sebou diskrétní vzdálenost, molo je dost velké pro všechny. My opět instalujeme naše vymazlené kotevní světlo a ještě chvíli se kocháme nocí, ale nakonec poslechneme svá unavená těla a balíme to.
Na přístav se snesla noc
Ve srovnání se včerejškem je noc úplně luxusní, spíme jako zabití.
1 Response