PortuPlavba – Ne: Podél západního pobřeží

Vstáváme chvíli po páté ráno. K naší velké radosti opět prší, naštěstí jen mírně. Plán rychle si ještě odskočit na pevninský záchod padá; Portugalci se s tím nemažou, s naším nahlášeným odjezdem přestala rázem platit vstupní karta. Ve tři čtvrtě na šest startujeme motor a se zatajeným dechem nahazujeme světla. Svítí! Vyplouváme.


Hned za vjezdovými majáky nás čeká cvičení z COLREG. Venku stojí několik lodí na rejdě, o kus dál vidíme rojnici rybářských plavidel. Proplétáme se mezi nimi. Mrholení ustává, ale slibovaný severozápadní vítr nikde. Postupně se rozednívá.

Poprvé sedám ke kormidlu MARKSMANA a současně poprvé v životě ovládám na moři loď pínou. Ze začátku mám velký problém plout rovně; jednak zatím nemám „náměr“, jak vypadá středová poloha páky (jak člověk sedí vedle ní, odhaduje se to hůř, než kdybych ji měl před sebou), jednak mě absence převodů nutí používat větší sílu než při ovládání kormidelního kola, takže pohyby kormidlem často přeháním. No, mám dost času si s tím hrát.

3x poprvé: v Atlantiku, u píny a pod britskou vlajkou

3x poprvé: v Atlantiku, u píny a pod britskou vlajkou

Vítr pořád nikde. Dneska máme v plánu pořádný kus cesty, vlastně hned ze startu chceme urazit nejdelší šlák. Západní pobřeží Portugalska jižně od Sines je otevřené do Atlantiku a prakticky bez chráněných míst; chceme ho mít za sebou, „schovat“ se u jižního břehu a tam už se v klidu courat dál. Na motor ale MARKSMAN vytáhne max. tak 4 uzly proti vodě a s takovou poplujeme dlouho do noci.

Hodinu před polednem se konečně rozfoukává a my můžeme vytáhnout plachty. Oběd si tak můžeme užít v klidu, bez bafání dieselu. Je výborný, ale není mi po něm moc dobře; asi se teprve po zimě aklimatizuju. Koukám na obzor a dávám tělu čas, ať se srovná. Moře je teď jenom naše, po celém obzoru není ani pádlo.

Kolik fouká? Těžko říct. S přístroji je to na MARKSMANU taky trochu na pankáče. Včera jsme z nich dostávali vodu, která by se tam ideálně vyskytovat neměla. Log funguje, hloubkoměr většinu času, ale prudký pohyb po vlně nebo zakývání lodi ho občas znervózní. Windmetr se s námi momentálně nebaví vůbec.

MARKSMAN konečně pod plachtami

MARKSMAN konečně pod plachtami

V cca půl čtvrté odpoledne se nám vítr stáčí do zad. Záboj se raduje a jímá se ze skrýše vytahovat spinakr a příslušnou výbavu.

Řekněme si to otevřeně, nejsme úplně regatový materiál. Než jsme správně umístili všechna lana a peň a plachta konečně vyrazila nahoru, uplynulo dobře tři čtvrtě hodiny. Neptun nás trochu trolil, spinakr byl nahoře asi deset minut, když vítr ustal, a to zcela. Chvíli jsme čekali, ale pak jsme to s pokrčením ramen prohlásili za nácvik, všechno znovu sklidili a nastartovali motor.

Problémek. Baterka, na kterou jsme dříve přepli a která se měla dobíjet z motoru, se s námi nebaví. Pro teď přepínáme zpátky na původní.

MARKSMAN začíná klouzat po dlouhých, táhlých vlnách ze zadoboku, a jako maličká loď je na nich docela živý. Naštěstí už jsem srovnaný. Po cca hodině můžeme zase vytáhnout plachty. Vítr i vlny postupně sílí.

Slunce už je nízko nad obzorem, když dosahujeme mysu Sv. Vincence, jihozápadního cípu Portugalska. Fotíme se s jeho majákem a koukáme na skupinky lidí na břehu, které ani tahle nijak zvlášť vydařená dubnová neděle neodradila od návštěvy konce Evropy. Kousek za majákem rozeznáváme i restauraci s poetickým názvem Poslední klobasa před Amerikou. Po obeplutí mysu se hladina o něco zklidňuje.

Hola, mys svatého Vincence před námi!

Hola, mys svatého Vincence před námi!

Tady končí Evropa.

Tady končí Evropa.

Vzhledem ke snižující se viditelnosti bychom měli opět nahodit poziční světla. Chyba lávky, trikolora nezabírá. No dobrá, ještě není úplná tma a zatím žádná loď v dohledu. Zakotvíme a pak to budeme řešit.

S cca 60 mílemi na dnešním kontě vplouváme do zátoky Beliche, kde chceme strávit noc. Nahoře na skále se tyčí stejnojmenná pevnost z 16. století. Je půl deváté, cíle jsme dosáhli o cca hodinu a půl dříve, než jsme v poledne odhadovali. Na vítr umí MARKSMAN slušně zabrat. Ceníme, že na kotvení budeme mít ještě zbyteček denního světla.
Místo nám dělá trochu starosti. Skály sice podle očekávání tlumí vítr, naráží do nich ale jižní přílivové vlny, které pak v zátoce dělají trochu buben. Udrží nás v tomhle kotva? No, nezjistíme, dokud nezkusíme.

Na kotevní manévr jsme nastartovali motor. A tehdy jsem se poprvé setkal s opatřením „Mějte připravené otěže geny, ať jste schopni ji v případě potřeby během pár sekund vytáhnout“. Kdykoli se s moderní plachetnicí pracuje s plachtami v potenciálně rizikové situaci, vždycky je jako záložní řešení připraven rychlý start motoru. U téhle lodi je tomu naopak.

Další poprvé následuje vzápětí. MARKSMAN nemá kotevní vrátek, kotva na laně (jen kousek řetězu) se hezky spouští i vytahuje napřímo ručně. Šimon na přídi to zvládá na pohodu, vypouštíme lana, co to jde. Vypadá to, že se kotva na první dobrou chytla, i když do klidu má situace v zátoce daleko.

Potřebujeme svítit. Na další vrtání se v drátech nemůže být v těchhle podmínkách řeč, o šplhání na stěžeň nemluvě. Je čas na inženýrské řešení: náhradní čelovka s plnýma baterkama, připevněná ke sklenici na víno tak, aby svítila dovnitř, to celé omotané igelitovým sáčkem. Posíláme ji na výtahu hlavní plachty cca do dvou třetin výšky stěžně. Voilá, naše kotevní světlo.

Večeříme velmi zlehka, vítanější je dezert v podobě rumu. Chvíli vysedáváme v kokpitu, pak se pomalu suneme do podpalubí. Klidná noc to nebude, to je jasné. Záboj si nastavuje na mobilu kotevní alarm. Ten funguje úplně stejně jako mně loni v září v Řecku, takže nás několikrát za noc vzbudí s falešným poplachem. V kombinaci s tím, že si vevnitř tak trochu hrajeme na losovací míčky v osudí, není noc úplně odpočinková. Pořádně usínáme až někdy nad ránem, když se voda v zátoce konečně zklidní.

1 Response

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *