O probouzení lodě po zimním spánku a jedné neobvyklé večeři.
Pátek
Brzo ráno v pátek 20. dubna vyrážím s napotřetí (po loňských letech do Norska a Řecka) už celkem rutinně sbaleným leteckým zavazadlem z domu. Cesta z Prahy do Sines mi zabere skoro celý den. Jedním letadlem do Frankfurtu, druhým do Lisabonu. Tam čekám na své už celkem rutinně sbalené letecké zavazadlo tak dlouho, že už se s ním v duchu loučím. Na autobusové nádraží si beru taxi a z jeho oken pozoruju zamračený a vlastně hodně nehezký Lisabon.
Fun fact: během tohoto svého prvního příletu do Portugalska jsem si vybavil Lásku nebeskou 🙂 Taxikáře jsem se během cesty zeptal, jestli tuší, kde se nachází ta restaurace ze závěru filmu, kde Jamie požádá Aurelii o ruku. Tušil. V Marseilli. No, člověk se každý den dozví něco nového.
Na autobusáku se po chvíli zorientuju, koupím si lístek a mám čas i na své první portugalské pivo. Cesta do Sines trvá cca dvě a půl hodiny. Autobus je pohodlný, klimatizovaný, na televizní obrazovce běží dokola reklamy, občas přerušené oznámením příští stanice. Nikdo mi nenabízí odpornou kávu zdarma.
V cíli mě u autobusu čekají Záboj se Šimonem, kteří dorazili několik hodin přede mnou. Spolu s nimi Yvonne, usměvavá paní, se kterou se kapitán seznámil v místní maríně. Má auto a nabídla se, že nás vezme do hypermarketu na nákup.
V obchoďáku se motáme jak bába v turniketu, nejsme ještě úplně sehraní. Postupně plníme vozíky a na konci jsem upřímně překvapený, když se s tím vším do Yvonnina maličkého Pola nacpeme. A pak už hurá do maríny.
MARKSMAN stojí u prstového mola nedaleko vjezdu do maríny. Jak jsem se dozvěděl během nákupu, kluci s ním už v brzkém odpoledni stihli vyplout a obkroužit přístav, aby pod dohledem místních úředníků získali potřebnou bumážku pro plavbu v portugalských vodách. Tihle úředníci u nás po blamáži s vorem Rudolfa Krautschneidera nemají nejlepší pověst, ale všechno prý proběhlo bez zádrhelů. Čas se nalodit.
Ahoj, MARKSMANE!
Na téhle lodi opravdu není mnoho místa. Nemá vlastně ani kajuty, ačkoli je formálně pro šest lidí(!). Záboj má své lůžko na obvyklém zadním pravoboku za navigačním stolkem, já si beru druhé ve středu salónku, Šimon jde na příď. Uklízíme nákup a odzimováváme loď – vytahujeme a rozmisťujeme na svá místa lana, harnesy, vesla ke člunu a tisíc dalších věcí. Když jsme s tím hotovi, je už venku úplná tma.
Moje postel. Abych na ní mohl ležet, musím si strčit nohy do díry, ze které teď vyčuhuje spacák.
Příďová kajuta, ze které se ale dá dostat jenom luknou, vzniká při zavření dvířek na miniaturní záchod.
Zítra ještě nevyplujem. Jednak je nehezká předpověď (déšť a žádný vítr), jednak je třeba MARKSMANA připravit na plavbu, což asi zabere víc než dvě hodinky po ránu. Ale až s tím budeme hotovi, mohli bychom se podívat do města, když už jsme tady. Otevíráme víno, rozvalujeme se po salónku, co jeho rozměry dovolí, a povídáme si. Koneckonců se vlastně neznáme, takže je čas to trochu napravit.
Sobota
Vzbouzím se do poctivého deště. A několika malých loužiček, MARKSMAN není úplně vodotěsný. Záboj chystá čaj na lihovém vařiči a zatímco doplňuje líh z kanystru, rovnou ukazuje, kde máme hasičáky – s malým zahořením už se loni potkal. Portugalští inženýři udělali někde při stavbě maríny chybu, mezi naším molem a budovou s WC a sprchami je po pár hodinách deště malé jezero. Netušil jsem, že využiju žluťáky ještě před vyplutím.
Máme problémy s elektrikou. Nesvítí nám žádná polohová světla. Šoupeme s multimetrem v rozvodech a hledáme možný zkrat. Kontrolujeme žárovky. Přepínáme dráty v čokoládě a snažíme se vzpomenou na co nejvíc z učebnic fyziky. Zručný montér s padesátkou by se nám tu hodil jako nikdo.
Marina v Sines
Trápení s elektrickými rozvody. Zábava na celý den.
Tahle zábava nám vydrží až do odpoledne. Na prohlídku města se asi nedostane. Aspoň že přestává pršet a časem se dokonce objevuje sluníčko. Připravujeme plachty k plavbě. Doplňujeme vodu (to se na MARKSMANU dělá tak, že se odkloní příďová postel a horní luknou se prostrčí hadice přímo do nádrže. Ukazatel je tu čistá fyzika spojených nádob: uzoučký plastový váleček vycházející z nádrže se značkami čtvrt, půl, tři čtvrtě, plná).
Nakonec se Zábojovi daří zprovoznit alespoň trikolóru, sdružené světlo na stěžeň, které za těžká Eura zakoupil tady v Portugalsku. Vytahujeme kapitána nahoru a po troše šolíchání máme konečně čím svítit do okolí.
Hlásím, že ten krám konečně funguje!
Posádka svého kapitána jistí zezdola.
Zbývá ještě z MARKSMANA dostat přebytečnou vodu. Seznamuju se s místní bilge pumpou, což je kus hadice s gumovým balónkem na konci. Po půlhodině odsávání špinavé vody zpod podlážek a vany motoru začínám litovat, že jsem si v rámci zavazadlových úspor vzal jenom jedny a to světlé dlouhé kalhoty.
Tolik pro dnešek k práci, je čas na zábavu. Yvonne nás pozvala na návštěvu k sobě na jachtu. Abychom jí oplatili včerejší pomoc s nákupem, dohodli jsme se, že obstaráme večeři.
GLORIA OF GRENADA je sedmdesátistopý keč, největší plachetnice v přístavu; po dni stráveném prací na MARKSMANU si tu připadám jako na fotbalovém hřišti. Zatímco Šimon bere nakoupené jehněčí kýty a mizí v kuchyni odmítaje pomoc, usedáme s hostitelkou a červeným vínem v pohodlném kokpitu.
Yvonnin příběh je fascinující. Kanaďanka, dcera polských uprchlíků z Druhé světové, pracovala zrovna jako učitelka na Bali, když poznala jednoho zajímavého chlápka. Měl vlastní loď a nabídl jí, že jí ukáže jachting. Strávili pak spolu několik let, občas spolu na lodi, občas se plavil bez ní. Idylku narušila až portugalská policie, která se s milým kapitánem neshodla v názoru na import nějakých 160 kg kokainu na místní trh. Takže zatímco její milý teď bručí v portugalské base, Yvonne ho tam jezdí navštěvovat a stará se o loď.
GLORIA OF GRENADA. Chudák loď neopustila tři roky přístav.
Večeře u Yvonne v kokpitu.
Šimon vykouzlí skvělou večeři, po které si ještě dáváme portské. Na kus řeči se zastaví Rui, další místní jachtař. Zpovídáme ho ohledně naší plánované trasy; Záboje hlavně zajímá, kde by mohl loď nechat na cca dva měsíce, než se na konci června vrátí na další plavbu. Dostáváme tip zkusit Olhão, městečko kousek od plánovaného Fara.
Nakonec ještě pomůžeme Yvonne s pár věcmi a pak se loučíme. Jdeme spát brzo; zítra nás čeká dlouhá plavba a chceme vyrazit ještě za tmy.
1 Response