Opět probuzení do sluníčka, začíná to být podezřelé. Zapli snad konečně v Dalmácii léto? Posádka vypadá relativně provozuschopná, MiK už je omezeně funkční a i Honza S., kterého jsem naposledy viděl kolem druhé ráno při pokusu vypít třídecovku Havany, kupodivu žije.
Odjíždíme s Pavlem ve člunu k druhé dvojici lodí. Předpověď slibuje sluníčko a skoro žádný vítr; porada kapitánů vede k plánu zazevlit v nějaké příhodné zátoce a jít se koupat. Dnešní cíl: zátoka Rogač na Šoltě.
Nebyl jsem tou volbou dvakrát nadšen, Rogač je příliš blízko Segetu. Ale zase to znamenalo rezervu a navíc v Rogači mi pánové z charterovky doporučili doplnit plalivo.
SALSA s LAMBADOU vyplouvají, zatímco snídáme. Domlouváme se s Pavlem, že se pojedeme podívat naproti k pevnině, kde má v zátoce Vrulja vyvěrat do moře sladká voda.
V 10:40 se odpoutáváme od soudružské lodi a vyrážíme motorem ven ze zátoky. Je slunečno, teplo, bezvětří. Cestou ven se zdržujeme pozorováním jedné turistické lodi, na jejíž palubě se osmělují slečny ke skoku do vody. Pak už směr pevnina.
Rušíme noční „tábořiště“
Kontrast s nedělní cestou ze Stomorské na Vis nemůže být větší. Posádka se povaluje po palubě nahoře bez a ucucává Radlery. My se na téhle plavbě snad i trochu opálíme!
Zatímco se HELIOS plující přímo za námi pouští do pronásledování hejna delfínů, připlouváme v 11:40 do zátoky. Voda zde skutečně vyvěrá tak intenzivně, že je to i z proplouvající lodi dobře viditelné. Zakotvit se nicméně nedá a skákat do vody se nikomu nechce. Nerad zůstávám blízko pevniny, když nemusím, takže po dostatečném pokochání se bereme kurz zpátky k Brači.
Tady prudce vyvěrá do moře sladká (a velmi studená) voda.
Po cca dvaceti minutách se ozval HELIOS a navrhl zajet se podívat ještě na jedno místo u pevniny, asi dvě míle západně, kde má na dně ležet vrak. Souhlasili jsme a opět obrátili. Za tento čin si můžeme připsat titul Banda tupců, protože nikoho nenapadlo podívat se pořádně na mapu. Na místě, kde měl ležet vrak, hlásil hloubkoměr cca 50 metrů pod kýlem. Honza S. zkusil furiantsky šnorchlovat, ale překvapivě neviděl ani ň. Nabrali jsme ho a opět vyrázili k Brači.
Objevuje se SV vítr a skáče rychle mezi 8 a 22 uzly. Je to ten nechvalně známý vítr padající z pobřežních hor, menší bratr obávané bóry. V tomhle plachty rozbalovat nechci, pokračujeme na Brač.
Asi dvě míle od pevniny se vítr ustálil na 21 uzlech a změnil se na SZ. Zatímco jsem vyčkával, jak se jeho chování vyvine, posádka začala být nervózní a plachet chtivá. Ačkoli jsem kvitoval jejich nadšení, musel jsem je trochu krotit – ale byl jsem hodný a ani jsem nenechal Honzu S. jít po prkně.
V 13:20 vytahujeme plachty proti nyní už západnímu větru. MiK preventivně zase mizí v podpalubí. Dosahujeme Brače a dále křižujeme proti větru podél jeho pobřeží na západ.
Dostáváme se na úroveň zátoky Lovrečina, kde jsme chtěli stavět na oběd. Posádka má ovšem z větru takovou radost, že je ochotná jídlo obětovat. Sdrcaři, tak to má být!
V oné zátoce kotví a zrovna dokončuje polední pauzu LAMBADA (SALSA už je kdesi dál na západ) a vyráží si taky zaplachtit. Konečně situace, kdy spolu můžou dvě Sun Odyssey 379 změřit síly (HELIOS se svou o 20 m2 větší plochou plachet nás předjel bez problémů). Nechávám u kormidla správně nabuzeného Honzu S.
Vítr po chvíli zeslabuje na 15 uzlů a méně a závod se z adrenalinové jízdy mění v dlouhé minuty mlčenlivého přeměřování vzdáleností obou lodí očima.
Adrenalinově pomalý závod s LAMBADOU.
LAMBADA se nakonec dostala do vedení díky tomu, že se držela blíž Brače – když začal vítr ustávat, měla ho v plachtách ještě několik minut navíc. A pak už bylo po všem, vítr v trapu a LAMBADA před námi. Honzova nálada klesla na bod mrazu. Možná byl nakonec nabuzený až moc.
Ozývá se HELIOS a po ujasnění vzájemné polohy zve nás i LAMBADU na souloď. Rádi souhlasíme. Chvíli před čtvrtou zapínáme motor a vyrážíme na místo setkání.
Vyvazujeme se na pravobok vlajkové lodi, LAMBADA přiráží na její druhou stranu. Tímhle spojením tří lodí překonáváme souloď GOLDEN DREAMS a SEDNY z loňského ročníku. Měníme se v zábavovou plošinu. Sklápíme badenplata, CAPOEIRA vyhazuje do boku ráhno pro skoky do vody, na nejvyšší stěžeň HELIOSU se chystá vytáhnout první člověk.
Koupeme se. Kluci skáčou z ráhna a z přídě. MiK se oficiálně prohlašuje za zdravého a taky se vrhá do vody. Všeobecné veselí se zastavuje jen v okamžiku, kdy Zdráhoš uklouzne na schůdcích do salónku a po pádu zůstává chvíli ležet. Naštěstí se nakonec zvedá a nevykazuje známky trvalého poškození.
Ilustrační video: táborový pokřik naší výpravy zachycený kamerou ze stěžně HELIOSU 🙂
Začal se znovu zvedat vítr. Bylo skoro tři čtvrtě na pět a do Rogáče zbývalo 16 mil. Snažit se tam doplout by znamenalo buď už třetí zuřivé motorování za tuto výpravu, nebo křižování, které mohlo skončit kdoví kdy. Nechtělo se mi tohle absolvovat jenom proto, abychom zase skončili pohromadě s loděmi, jejichž posádky o nějaký společný večerní program zjevně nestojí. Kluci v posádce se mnou souhlasili a byli víc než zaujati, když jsem je upozornil, že jsme jen necelé čtyři míle od městečka Supetar, které považuju za jedno z nejhezčích míst v celém Chorvatsku. Jeho přístav není největší a možná se tam nevejdeme; shodli jsme se ale, že za pokus to stojí.
Vyložil jsem své vývody Pavlovi, který mě chápal. Dohodli jsme se, že CAPOEIRA vyrazí do Supetaru a zjistí situaci na místě. HELIOS si mezitím ujasní své priority. LAMBADA se bude držet původního plánu a pokračovat do Rogače za SALSOU.
V 16:55 rušíme souloď. Při startu jsem trochu nervózní, západní vítr nás tlačí na závětrný HELIOS. Vyrážím poměrně zčerstva na zpátečku, využívám momentu vrtule a odpoutání naštěstí probíhá bez incidentů.
Motorujeme přímo proti větru podél Brače k Supetaru. V rádiu slyším LAMBADU a její pokusy o spojení se SALSOU. Asi míli před námi se k Supetaru obrací loď a já se jenom modlím, ať nám nezabere poslední místo.
Zklamání, že čelo krátkého mola je plně zabráno, střídá úleva – oproti loňsku je v provozu i bok dlouhého mola, je vidět minimálně pět volných mooringů; vzápětí se objevuje asistent a navádí nás. Přistáváme v 17:45, tentokrát i se zadním fendrem 🙂
| Supetar, městské molo. Mooringy, elektřina, WC. 330,- Kuna. |
| Dnes upluto 20,8 Nm, z toho 6 na plachty. |
V noci má být silný vítr od pevniny, dostáváme dvě mooringová lana. Volám HELIOS a sděluju jim nasbírané informace. Za pár minut mi k mé velké radosti volají zpátky, že dorazí a ať jim držím místo. Domlouvám s výběrčím z přístavu.
Zjistili jsme, že z místa, kde stojíme, nedosáhneme kabelem k antoníčkovi s elektrickou přípojkou. Výběrčí nám navrhl přeparkovat. Co by člověk neudělal pro těch 230V, které si navíc zaplatil?
Nebylo to až tak triviální, musel jsem projet místem, kde se stýkají mooringová lana lodí u krátkého a u dlouhého mola, a ta u toho krátkého byla navíc 54stopá kráva, ale povedlo se bez komplikací. Další poprvé.
Supetar v zapadajícím slunci. Nádhera.
Honza S. se pouští do vaření večeře a já mám možnost splatit mu pivní laskavost z loňského roku. Ostatní kluci, co jsou tu poprvé, jsou krásou města okouzleni. Dojem ze Supetaru narušují jenom zvony, které bijí jako o život. Tohle nějak nepamatuju. A když dozvoní… začnou zase. Proč? Nemají to doufám v plánu celý večer a noc? To bych možná spíš riskl ten noční vítr od pevniny.
HELIOS se objevuje přibližně v sedm. Poměrně brzy zjišťují stejný problém s dalekým antoníčkem, ale jejich loď je na přeparkování moc velká. Pavel nicméně aspoň uhádá slevu za nevyužitou elektřinu.
Večeříme a užíváme si nádherný západ slunce v Supetaru. A zjevuje se i vysvětlení manických zvonoher: na dnešek připadá nějaký obskurní církevní svátek. No, snad se neslaví do noci.
Po večeři Honza S. s Michalem zůstávají na lodi, zbytek nás vyráží na korzování večerním městem.
Takhle končí den v Supetaru.
Prošli jsme přístavem, promenádou a hotelovými plážemi až na druhou stranu chráněné zátoky. Tam nás u jinak pustě vypadající scenérie kostela a hřbitova uvítaly tóny kytary. Vzápětí jsme narazili na skupinu -náctiletých Slováků, užívajících si večer bez pedagogického dozoru. Kolovalo víno, cigára, smáli se, filozofovali… vzpomínal jsem na naší třídu na střední a topil se v nostalgii.
Cestou zpátky se připojujeme k většině posádky HELIOSU na jedné z místních zahrádek. Popíjíme pivo a víno a kecáme, dneska žádná divočina.
Noc je teplá, letní a s tím větrem od pevniny to nakonec není tak horké.
1 Response