PSW 2015 – Úterý, den čtvrtý

Po klidné noci na bójce a dlouhém spánku vstáváme odpočatí. Vítá nás blankytná obloha, Primošten koupající se v dopoledním slunci a naháči koupající se všude okolo ve vodě. Předpověď počasí pro dnešní den: bóra.

---

Pustili jsme se do přípravy párků. Pro Pavla tato činnost představuje druh umění, takže od hrnce nejdřív vyhnal Radima, který se je chystal prohnat varem, a pak procítěně mluvil o jemné regulaci teploty a zamezování vzniku bublinek.

Domlouvám se s ostatními loděmi. CAIPIRINHA se odpojuje od zbytku výpravy a poměrně čerstvě z rána odplouvá pryč. Radek a jeho posádka chtějí doplout až do Trogiru a pak se k nám zase vrátit. Přejeme jim dobrou plavbu.
OLIVIA definitivně přichází o svého původního kapitána. Honzova rodina dorazila včera večer do Primoštenu a teď se s ním vrátí do Česka. Loučíme se s ním s přáním, ať se dá brzo do pořádku.

Koukal jsem za mizejícím člunem a uvědomoval si, jaké štěstí měla posádka OLIVIE, že Péťa nesehnal vlastní posádku. Nemít na palubě druhého člověka s papíry na loď, dovolená by skončila pro ně pro všechny. Já měl teď na palubě Pavla, svého učitele, ale to byla spíš výjimka. Do budoucna by rozhodně bylo prospěšné mít v posádce dalšího kapitána. K promyšlení přes zimu.

Vítáme u lodi další dávku naháčů, tentokrát námořníků z OLIVIE, a probíráme plány na dnešek. Spinakr zůstane znovu v pytli, to je jasné. Narozdíl od Radka už se nechceme pouštět dále na jih, raději ať máme prostor pro manévrování blíže Sukošanu.
Nakonec je dohodnuto: vezmeme to zpátky k Murteru a den zakončíme v ACI Jezera. Zítra si zablbneme v Murterském moři a zajedeme do Pavlovy oblíbené maríny Hramina. Snad už ta blbá bóra dá pokoj a my konečně vytáhneme naši megaplachtu.

A pak, jako když se mezi bezstarostnou kolonií tučňáků zjeví hladový tuleň, přiřítila se odněkud loď kapitanátu a přistála u jedné jachty pár desítek metrů od nás. Začala šťára. Zatímco Chorvati řešili s posádkou nešťastné lodi administrativu, okolních plachetnic včetně té naší se náhle zmocnila chvatná touha odplout. Měli jsme nastartovaný motor a odpoutávali se od bójky ještě dřív, než kontrola u našich kolegů skončila.

Vyplouváme v 10:10, motorujeme ven ze zátoky a pokračujeme na SZ. Je jasno a teplo, moře prakticky rovné, fouká mezi patnácti a dvaceti uzly. Idyla.
Ve tři čtvrtě na jedenáct jde ven gena. Respektive její půlka, zatímco hlavní plachtu necháváme opět odpočívat. V předobočním 24uzlovém větru dosahujeme i tak pěti a půl uzle a plavba je stále pohodlná. Křižováním se posouváme severněji a vyhýbáme se malým ostrůvkům mezi Zlarinem a Žirje.

Po poledni se začínáme bavit o obědě. Na vaření za plavby to moc není, ale kousek od nás je přístav Zlarin na stejnojmenném ostrově. Naše jindy oblíbené útočiště je za bóry k delšímu / nočnímu kotvení nevhodné, ale polední pauzu bychom si tam střihnout mohli.
Pokračujeme podél pobřeží ostrova a pak, před tři čtvrtě na jednu a na konci jeho délky obracíme k němu.

Byla to legrace. Dosud nás Zlarin mírně kryl, teď jsme se naopak dostali do trysky mezi ním a Prvičem. Poměrně rychle jsme pochopili, že s touhle konfigurací plachet se dál nedostanem, a nahodili jsme motor. Gena při zatahování dost zlobila, ale nakonec se ji povedlo zkrotit. Pomalu jsme se probíjeli na SSV k ostrovu.

Po jedné hodině vidíme přístav. Nepřekvapivě je prakticky prázdný, u mola stojí jediná plachetnice. Vybírám si západní stranu mola, kde mám víc prostoru k manévrování. Přistání komplikuje silný boční vítr a vlny, přesto přistáváme na první dobrou jako páni. Polská posádka opodál stojící plachetnice nám pomáhá s lany.
Přistání ve Zlarinu ve 13:20.

Pouštíme se do vaření oběda a zvědavě koukáme na molo, které se jindy neustále hemží loděmi, až se na některé nedostane a musejí vzít zavděk bójkou. Po mole pobíhá pes a tváří se jako zástupce harbourmastera. LELA se na lanech trochu vzpíná, ale na krátké zastavení to ujde.

Poláci nám zamávali, zřejmě po svém vlastním obědě, a vypluli vstříc další plavbě. Dlouho jsme ale sami nezůstali. V ústí zátoky se objevila velká Gib’Sea 51 s posádkou, která sice svoji národnost neprozradila vlajkou, zato měla věkový průměr tak 65. S poctivým kusem geny venku se začali pokoušet o přistání.
Kormidelníkovi to v těch (dlužno říci, že určitě ne začátečnických) podmínkách vůbec nešlo. Na asi třetí pokus o přiblížení k molu se jeho posádce povedlo dohodit na břeh vyvazovací lano, které jsme zapřeli o kruh v betonu mola, ale tím nastala patová situace. Loď neovladatelně vlála asi deset metrů od mola. Na náš křik, aby se nebál pustit pořádně plyn, kormidelník nereagoval. Nás po deseti minutách začaly opuštět síly, ale už jenom proto, že jejich loď byla návětří naší lodi a docela dobře to mohla napálit rovnou do ní, jsme vytvrali a lano drželi.
Nakonec dva lidi z posádky poslechli naše křičené rady a nasadili to lano na vinšnu. Za pomocí kliky se dostali dost blízko břehu na vyhození druhého vyvazovacího lana. Dalším křikem jsme kormidelníkovi zabránili vypnout motor, než byl vepředu upevněn mooring. Loď byla konečně stabilní a my mohli jít na ten oběd, co se mezitím dovařil.
V jedné věci jsme jim křivdili. Několikrát jsme během téhle taškařice ucedili poznámku, že si aspoň mohli smotat tu plachtu, ale soudě dle jejich následných operací kolem rolfoku byl zřejmě tohle ten důvod, proč se do Zlarinu vůbec vydali.

Cpeme se do sytosti fortifikovanou gulášovkou a pak se rozhodujeme zaskočit na půl hoďky do naší známé konoby Aldura. Zde si dáváme náš oblíbený chorvatský trojboj(taktéž Chorvatský trojboj) Tradiční námořnická chorvatská snídaně sestávající se z bjele kavy, piva a pelinkovaće. (biela kava, pivo a pelinkovać) na vytrávení. A pak už hurá zpátky na moře.

Vyplouváme ve 14:50, nabíráme kurz k Murteru. Obloha stále jasná, jsou tu docela vlny, hnané až od Šibeniku. Venku ze zátoky se chystáme znovu plachtit.

A tehdy jsme si vybrali svůj vlastní podíl starostí s přední plachtou. Zřejmě vlivem toho komplikovaného stahování před dvěma hodinami se do geny na rolfoku zapletly otěže a plachta nešla pořádně vytáhnout. Tuhle situaci bylo třeba řešit, ovšem podmínky na přídi nebyly zrovna na úrovni chirurgického sálu. Rozhodl jsem se během chvilky a kopl do vrtule, směr Prvić Luka. Po cestě se přes palubu přehnalo několik větších vln, což některé z nás přimělo zamyslet se nad dosud zvoleným oblečením.

Před půl třetí se vyvazujeme u bójky. Že se sem vrátíme takhle brzy jsem úplně nečekal. Nehodláme se ale zdržet. Je tu klidná hladina a krytí před větrem; Pavel s Milanem začínají rozplétat genu, já se rychle soukám do žluťáků.

Nakonec to nebylo vážné. Kluci přerovnali plachtu a Pavel opravil zámek zadního líku. Při té příležitosti jsem mu pogratuloval k jeho první návštěvě Zlarinu, během které nic neztratil ani neutopil 🙂

Opouštíme Prvić Luka a vracíme se na původní kurz. Gena jde ven bez problémů a i zrefovaná nám teď dává na čistý bočák skoro sedm uzlů. Spršky slané vody už jsou vzácnější, ale stejně jsme rádi, že jsme se přioblékli.

Ve tři čtvrtě na pět, když už jsme kousek před Murterem, se ve vysílačce hlásí OLIVIA. Dopluli do Jezery a našli marínu zcela zaplněnou. Nepříjemné. Dumáme nad mapou, potřetí se nám do Prviče už fakt nechce. Nakonec se rozhodujeme pro Vodici. Někdy ten vesmír funguje fakt srandovně – tohle město jsem ještě před pár týdny neznal a teď se sem už podruhé za čtrnáct dnů uchyluju jako do nahrádního cíle.
Obracíme zpět na JV.

Před půl šestou stahujeme plachtu a zbylý kousek do ACI Vodice motorujeme. Už první pohled za vlnolamem je naštěstí uklidňující; kromě flotily zazimovaných Elanek je tu jen pár lodí. Asistent nás navádí na opačnou stranu mola než před dvěma týdny BRIK. Vítr i tady fouká dvaceti uzly, ale hladina je zcela klidná. Přistáváme bez komplikací v 17:45.

 

ACI Vodice. Mooringy, voda, elektřina, WC, sprchy. 503,- Kuna.

Dnes upluto 25,2 Nm, z toho 16,6 na plachty.

 

Zdráhoš s OLIVIÍ přistává hned vzápětí vedle nás. Jako první věc po přivítání si žádá Pavlovy expertizy a nářadí. Dnešek budiž oficiálně prohlášen Dnem problémů s přední plachtou. I naše soudružská loď má závadu na rolfoku.
Jsme zcela vyfoukaní a prosolení a s radostí si dopřáváme horkou sprchu. Kluci z OLIVIE vyrážejí na večeři do města. My jíme na lodi, ale pak vyrážíme za nimi připojit se na drink a popovídat si.

Dva týdny se nezdají moc, ale Vodice se mezitím úplně změnila. Jestliže předtím to bylo letovisko na samý závěr sezóny, teď už bylo po něm. Majitele barů a restaurací ještě úplně neopustil optimismus, ale lokály byly osídleny dost řídce a venku na ulici pomalu ani noha.
Našli jsme naše kamarády. Vrchní nám bez mrknutí oka srazil stoly, aby vzniklo místo pro jedenáct lidí. Když identifikoval, odkud jsme, začal mluvit podobnou čechoslovanštinou, jakou se tu zpravidla pokouší domluvit Češi, co neumí ani slovo chorvatsky. A ono to docela funguje.
Dali jsme si pár piv a probrali dnešek. Až na ten rolfok si druhá posádka užila krásný jachting, my se zase podělili o zážitky ze Zlarinu a Prviče.
Před půlnocí jsme posezení rozpustili a až na tři nebo čtyři vytrvalce, co vyrazili zkusit štěstí do nějakého nočního baru, jsme se vrátili do maríny.

Kromě návratu kluků kolem čtvrté ráno je noc úplně klidná, na marínu až strašidelně.