PSW 2015 – Středa, den pátý

Včera večer jsme se dlouho ubezpečovali, že ráno vyplouváme brzo, a výsledek nepřekvapuje: do dalšího slunného dne vstáváme dost líně. Ani u nás, ani vedle to na rekord ve vyplutí nevypadá.

---

Posádka OLIVIE se dál vrtá v rolfoku a nakonec se jim daří uvést ho do provozuschopného stavu. Část naší posádky vyráží do města na nákup, Pavel se klidí s notebookem do kavárny a něco řeší.
Spojuju se s CAIPIRINHOU. Včera opravdu dopluli do Trogiru a dneska nás chtějí dohnat. Otázka je, kde.

Ačkoli mě samotného nelze podezírat z nějaké náklonnosti vůči Kornatům, někteří o nich smýšlejí v dobrém a další lidi na našich lodích je dosud nepoznali. Včerejší posezení v konobě končilo v neurčitém přesvědčení, že se dneska podíváme právě tam.
Teď jsme ale s Péťou koukali na synoptickou mapu a uvažovali, jestli vůbec někam vyplujem. Varování před nárazy větru o síle až padesát uzlů znělo vážně. Na mapě to ale vypadalo, že ta největší legrace se bude odehrávat právě západně od Kornatu. Budeme-li se držet blíž Murteru, měl by nás ten nejsilnější vítr minout.
Návštěva Kornat tedy pro tento PSW padla.

Ještě si se Zdráhošem navzájem poskytujeme masáž srdce po zjištění, že každou z našich lodí vyšlo jedno noční stání zde na pětistovku v Kunách, a můžeme velet k odplutí. Molo opouštíme v 11:10.

I dneska je azuro, vzduch sice pomalu chytá chladnější nádech, ale sluníčko pořád umí popíchnout. Venku z chráněné zátoky, ale poblíž pevniny fouká příjemných 14 uzlů s občasnými poryvy do dvaceti. Až si říkáme, že dneska vytáhneme i hlavní plachtu.
Plachty jdou ven půl hodiny po vyplutí z maríny. Hlavní plachta nejdříve do druhého refu; když si ověříme, že loď je stále dobře ovladatelná i v poryvech, pouštíme ji do prvního refu. Je to poprvé, kdy jí vytahujeme tolik, a brzy si všímáme natrženého oka na předním líku. Chvíli se radíme, pak se rozhodujeme nechat plachtu zatím takhle a při prvních známkách, že vítr přiostřuje, ji stáhnout do druhého refu, kde to natržené oko nebude namáhané. A pak se holt musíme spolehnout na souhlas charterovky s tím, že jsme před vyplutím nemohli hlavní plachtu řádně zkontrolovat.

Pluje nám to nicméně jak po másle. Je vidět, že LELA je konstrukcí závodnička. Ve čtrnáctiuzlovém bočáku dáváme sedm uzlů a v poledne už máme na pravoboku Murter. Možná trochu odvážně vzhledem k předpovědi nepokračujeme podél jeho břehů, ale pouštíme se napříč Murterským mořem směrem ke Kornatu.
Vítr trochu zesiluje, ale pořád je to nádherný jachting, vyslovené potěšení z plavby.

Kousek před Kornatem se vítr začíná stáčet a nutí nás do nechtěných úprav kurzu. Pamatuju na synoptickou mapu a raději se rozhoduju pro obrat zpět k Murteru.

Začalo to jako obyčejná halzaObrat po větru, na zadní vítr More. Milan stáhl ráhno na střed, Radim za kormidlem nás provedl nulovým bodem, přehodili jsme genu a Milan začal povolovat otěže hlavní plachty. A v ten moment povolila lanka lazyjacku. Zrefovaná hlavní plachta se „vylila“ na pravobok, loď se naklonila a zpomalila.
Skočil jsem ke kormidlu a srovnal loď, zatímco Pavel s Radimem se jali lovit vyhřezlou plachtu a vracet ji zpátky na hromádku na ráhno. Během několika minut byla situace pod kontrolou. Dotrimovali jsme genu a pokračovali k Murteru opět jen s přední plachtou.
Poslední fáze téhle nestandardní situace bylo uklidňování Radima, že to celé nezpůsobil on svou prací s kormidlem.

Na pohled to vypadá, že lazyjack půjde celkem jednoduše opravit, ale bude třeba někoho vyslat nahoru na stěžeň. To by asi v případě nouze šlo udělat i v rozfoukaném Murterském moři, ale my si můžeme dovolit počkat si na klidné kotviště, takže nebudeme dělat vylomeniny.
Cestu zpět k Murteru si krátíme opakováním a procvičováním uzlů.

Ve tři odpoledne se blížíme k pobřeží Murteru a opět potřebujeme upravit kurz vůči dvacetiuzlovému větru tak, jak nám to jenom přední plachta nedovolí. Po pár pokusech krčíme rameny a ve čtvrt na čtyři startujeme motor. Na dosud bezmračné obloze se začínají objevovat oblaka.

Přístup do marín Hramina a Betina na severu Murteru je tradiční jadranské téma navigačních spekulací. Nejjistější je obeplout pás ostrůvků táhnoucích se od Murteru až k Vrgadě, ale při cestě z jihu to znamená nepohodlné prodlužování trasy. Proto velké množství skipperů, v závislosti na svých schopnostech, ponoru lodi, které velí, stavu moře a občas i míře nezodpovědnosti, volí zkratku jednou z mělkých úžin mezi těmito ostrůvky. I já jsem zvolil jednu z těchto zkratek. Na cestu průlivem mezi ostrůvky Zminjak a Vinik Veli bych se vykašlal jenom v případě, že by tam stále vanoucí bóra vytvářela ostřejší vlny. Hladina však byla klidná a my v klidu propluli s cca 70 centimetry pod kýlem v nejmělčím místě.

V půl páté se nám otevírá pohled na marínu Hramina, cíl dnešní cesty. Je tu živěji než ve Vodici, ale volná místa jsou.

Objevuje se asistent maríny a naviguje nás na místo. I tady v zátoce vane 24 uzlů, máme ho v zadoboku našikmo od mola, přistáváme nicméně čistě. Je 16:45.

 

Marína Hramina, Murter. Mooringy, voda, elektřina, WC, sprchy. 470,- Kuna.

Dnes upluto 26,9 Nm, z toho 19,2 na plachty.

 

Marínaman je usměvavý pohodář, nemůže pro naše tři lodi zařídit místa u sebe, ale vejdeme se. OLIVIA přistává cca čtvrthodinu po nás. Plánujeme vyrazit hromadně na večeři, ale čekáme ještě na třetí loď.

Zevlovali jsme po molu a okukovali lodě. Hned vedle LELY stála Beneteau Oceanis 45, na které jsme se s Pavlem plavili na PSW 2013. Zejména Milan závistivě pozoroval její široký, prostorný kokpit, a litoval, že tenkrát nebyl s námi.
Pokusně jsme připravili spinakrový výtah k vytažení dobrovolníka na stěžeň, ale loď nebyla v sílícím větru úplně stabilní. Rozhodli jsme se to nechat na ráno.

Obloha se postupně celá pokrývá mraky, ale na déšť to nevypadá.
Radkova CAIPIRINHA se objevuje asi hodinu po našem přistání. Ulevuje se nám, místo pro ní rezervované hájíme s přibývajícími loděmi čím dál obtížněji. Úleva však nemá dlouhého trvání. Z přistání se stává dvacetiminutové drama plné křiku, odstrkování velké Bavárky od všeho možného okolo a pobíhání po okolních lodích s cílem zachytit CAIPIRINHU lany. Nemůžu než obdivovat pohodářského asistenta, který za celou dobu neztrácí vyrovnaný úsměv a na samý závěr poplácá zpoceného Radka povzbudivě po zádech.

Posádka třetí lodě se k nám nicméně připojit nehodlá, takže chvíli po jejich přistání a krátkém pokecu, co koho potkalo od doby, kdy jsme se v Primoštenu rozloučili, se sami vydáváme do víru města.

Město Murter bylo podobně bez života jako Vodice. Pro nás to ale byla i výhoda – v konobě, kterou jsme si nakonec vybrali jako nejnadějnější, co se dobré večeře týče, nebyl problém sehnat místo pro posádky dvou lodí.
A dlužno říci, že konoba Kezo byla dobrá volba. Jídlo i pití výborné, obsluha z nás byla na začátku trochu rozpačitá, ale pak už se docela kamarádila. Po večeři se odkudsi ze středu našeho stolu vzedmula tlaková výše pelinkovače, který zde servírují v úzkých, vysokých sklenicích, připomínajících maličké odměrné válce, a několikrát se přelila sem a tam.

V noci to dost fouká. Loď na lanech drží celkem klidně, ale voda mezi ní a molem se vydouvá do kapes a celou noc nám buší do zádi.