Islay necháváme za zádí. Nabíráme JJZ kurz, utahujeme si kapuce a vaříme další čaj. Dneska to vypadá na studený a vlhký den.
Tekuté slunce v duši, přátelé!
Honza měl původně ambice nakouknout i do Severního Irska, dokonce se mluvilo o Belfastu, ale to bychom tuhle plavbu museli pojmout úplně jinak a byla by to spíš škoda. Tohle není přeplavba, nemusíme honit míle, a za týden se holt dá stihnout jen omezené množství cílů. Abychom se zítra mohli bez velkých stresů vrátit do Largs, musíme dnes doplout zpět do Firth of Clyde. V cestě nám stojí dlouhý poloostrov Kintyre, který potřebujeme obeplout. Na jeho východní, chráněné straně stojí náš dnešní cíl, městečko Campbeltown. Vzdušnou čárou z Port Ellen to tam máme nějakých 24 mil, ale čeká nás cca dvojnásobek.
Na začátku plavby jsme ještě prakticky všichni na palubě, jako dosud obvykle. Déšť ale ustává vždy jen na chvíli, kokpit je studený a mokrý a stále častěji se stává, že si jde někdo dolů do podpalubí odskočit a už se neukáže.
Jsme nezdolní námořníci… i když i takoví si rádi zdřímnou 🙂
Po cca třech hodinách plavby navíc padá vítr a musíme startovat motor. Před upadnutím do transu při poslouchání dieselu a koukání do okolní šedi nás zachraňují břehy poloostrova Kintyre, které se začínají vynořovat z mlžného oparu.
Dosahujeme konce poloostrova, výběžku Mull of Kintyre. Místní maják je více než dvě století starý a údajně stojí za vidění; nám se ale napůl ztrácí v šedém závoji a dává nám spíš prostor pro fantazii, jako burleska tančící v odpařujícím se suchém ledu.
Mull of Kintyre v pravém skotském balení
Jsme pod Mull of Kintyre a pokračujeme na východ. Na pravoboku máme ostrov Sanda. Vyprávím, jak jsme tam kotvili během naší cesty do Severního Irska.
Nakonec dosahujeme ostrova Davaar, který střeží vstup do campbeltownské zátoky. Zdejší maják se nám naopak ukazuje v plné kráse, ba přímo vyzývavě. V zátoce je několik tuleňů. Jeden z nich se vynoří kousek od lodi a jeho výraz mluví jasně: „Jste v mým hoodu, kamarádi. Tak bacha na mě a žádný vylomeniny, jasný?“
Maják na ostrově Davaar – bezpečné přiblížení do Campbeltownu since 1854
Marína v Campbeltownu je celkem malá a zaplněná. Ale vejdeme se. CALICO MOON přistává pravobokem k molu do mezery mezi dvě lodě. AURORA se později vyvazuje na náš bok a AVOCATE na bok lodi před námi. Chlápek z přístavní správy nám dává kód k bráně a sprchám, tip na podnik na večeři a poroučí se. Chvilku vydechneme, převlékáme se ze žluťáků (vzhledem k panujícímu počasí možná zbytečnost) a jdeme se porozhlédnout po městě.
Marína v Campbeltownu a naše tři lodě
Na to, že má pod správou celý Kintyre, mi Campbeltown přišel docela malý. Ale člověk si musí zvyknout, že vyjma dvou největších měst jsou ve Skotsku malá prakticky všechna sídla. Tady se to bere trochu jinak. Dneska má městečko nějakých čtyři a půl tisíce obyvatel.
Na místě dnešního Campbeltownu dříve existovala vesnice jménem Kinlochkilkerran. V 17. století zde Archibald Campbell, hrabě z Argyllu, zahájil výstavbu, aby oslabil dosud dominantní a vůči gaelským Skotům z ostrovů loajální Tarbert. Takto rozšířené město a nové mocenské centrum oblasti pak bylo přejmenováno na Campbell’s Town (ale pozor, po Archibaldovu synu Archibaldovi, to se často plete). Příznivce poražených ostrovních Skotů pod vedením klanu MacDonaldů mohlo aspoň částečně utěšit, že oba Archibaldi Campbellové nakonec skončili na popravišti, nicméně normalizace této části Skotska byla dokonána.
Svého času se Campbeltown označoval za světové hlavní město whisky a působilo zde na třicet palíren. Dnes jsou v provozu tři: Glen Scotia, Springbank a Glengyle. V době našeho příjezdu už samozřejmě všechny pro dnešek zavřené a než zítra otevřou, budeme už zase na moři. Raději nekomentuju.
V tomhle počasí působí městečko vyloženě usměvavě
Couráme po okolí a nacházíme restauraci doporučenou nám asistentem z maríny. Vypadá ale příliš posh, tak jdeme po večeři pátrat na vlastní pěst. Za svou snahu jsme odměněni možná trochu divnou restaurací s ještě divnější obsluhou, ovšem s jehněčími koleny z nebe. Po večeři míří část posádky zpátky na loď, náš zbytek se spojuje s podobně naladěnými námořníky ze sesterských lodí a zapadáme ještě na pár pint do příjemně zapadlého baru.
Taková zajímavost – zdá se, že na každé fotce z hospody musí být Vašek 🙂
Ráno nějak nemůžu dospat, vstávám jako první a dopřávám si dlouhou a pořádně horkou sprchu. Pak se ke mně připojuje ještě Jarda, dáváme si spolu kafe v nedaleké kavárně a ranní procházku k palírně Glen Scotia, ať jí zamávám aspoň zvenku. Cestou lokalizujeme Tesco, kam se pak těsně před vyplutím ještě vracíme s většinou posádky, která si uvědomila, že pomalu končíme, návštěvy palíren nějak neproběhly a člověku chybí doma naslibované suvenýry. Naše odplutí se kvůli tomu trochu zdržuje (v UK mají velmi necivilizovaný zvyk prodávat alkohol až po desáté ráno), ale všichni jsou nakonec řádně zaopatřeni.
Sbírka nenavštívených palíren se mi neutěšeně rozrůstá
Odplouváme, jak jinak, za deště. Nejmenší a nejpomalejší AVOCATE už nebaví být věčně všude jako poslední, takže vyplula nějakých 40 minut před námi. AURORA se od nás odpoutává, CALICO MOON pak opouští přístav v její stopě.
Dnes je den návratu do Largs. V cestě nám leží ostrov Arran. Včera v baru jsme měli dlouhou debatu, kterým směrem ho vzít, vzhledem k předpokládanému větru (proudy jsou ve Firth of Clyde minimální). AURORA s AVOCATE to nakonec berou kolem ostrova levobokem a následným odbočením na sever, my volíme druhou trasu.
S písní na rtech vstříc poslednímu úseku plavby
I náš tuleň se s námi při výjezdu ze zátoky loučí.
Dneska už jsme v kokpitu v menšině od začátku plavby. V podpalubí jede naplno webastoČesky též bufík, lodní naftové topení. Webasto je jen jeden z výrobců, ale často se topení říká právě podle něj. More a frčí zejména historky z plaveb v teplém Středomoří. V první fázi křižujeme, švenkujeme si to mezi Kintyre a Arranem. Je to příjemné, i když samo trochu vlhké plachtění.
Když je celý salónek wet locker. Topení dělá co může, v podpalubí je teplo, ale vlhko jak v pralese.
Na úrovni zátoky Lochranza se do nás opřou poryvy větru a citelně zesilují i vlny. Pár zvědavců dokonce vynořuje hlavy z podpalubí, co se to děje. Neptun zjevně chce, ať si ten poslední den ještě trochu užijeme.
Arran si s námi pěkně pohrál. Někdy příště bych ho taky rád navštívil.
Loučíme se s Arranem a pokračujeme na východ k pevnině. Vítr se nám točí přímo do zad, dáváme si to na pohodu jen s genou.
Mezi ostrovy Little a Great Cumbrae se shledáváme s AUROROU, která připlula z jihu. Otázka, kudy bylo lepší dnes Arran vzít, tedy vyznívá do remízy.
Pevnina a AURORA na dohled. Za chvíli jsme doma.
Míjíme industriální konstrukce na pobřeží a míříme na už viditelný vlnolam maríny Largs. O pár desítek minut později jím proplouváme.
Místní čerpačka je docela malá, AURORA přistává u mola a my se vážeme na ni.
Pak už jen krátké popojetí k našemu molu a tahle plavba CALICO MOON je u konce. Ať žijí všichni dobří námořníci!
Kooperace u čerpačky
Na šťastný návrat!
Objevuje se náš neusměvavý Skot. Jestli ho nějak potěšilo, že je loď v pořádku, nedává to na sobě znát. Během půl hodiny máme předáno.
Zrovna jsme se věnovali obvyklé popříjezdové činnosti – dojídání a dopíjení zbývajících lodních zásob – když jsem vedle lodi zaslechl známý hlas. Vykoukl jsem a mohl se pozdravit s Dannym, který přišel něco kutat na mně už známe arktické ocelovce. Vypadala zhruba jako před měsícem a mě dost překvapilo, že práce jsou údajně prakticky hotové a schyluje se ke zkušební plavbě. Některé lodě jsou prostě punk 🙂
Večer se ještě stavujeme na pár točených pint do přístavní restaurace. Tam se zdravíme s českou posádkou, která dnes taky skončila plavbu právě s Dannym. Pak ještě poslední posezení v kokpitu, už nepokrytě srdcebolné z končícího dobrodružství.
Ráno poprvé po týdnu zvuk budíku. A obvyklý poloorganizovaný chaos – natahat z našich Citroenů tašky, sbalit se, vylodit, udělat si závěrečné skupinové foto, rozloučit se s loděmi a marínou, natetrisovat se zase do aut a vyrazit.
Ahoj, kocábko naše! Ať máš vždycky pod kýlem aspoň stopu vody!
Samotný závěr cesty je ještě trochu okořeněn tím, jak Honzu navigace v autě zavede k nějakému obskurnímu rohu letiště, který je vzdálen asi o půl Edinburghu od toho správného konce, ale i to je nakonec vyřešeno.
A tady na letišti, v mraveništi lidí pospíchajících na své lety, přichází čas se rozloučit. Díky, bylo to fajn! Snad se v téhle partě ještě někde potkáme.
Většina posádky CALICO MOON letí spolu do Prahy. Jenom Pavel uhání na let do Dublinu a já nikam, za pár hodin si v příletové hale vyzvednu svou drahou a trochu se ještě porozhlédneme po Edinburghu. Ale to už je jiný příběh.
Vrátit se takhle brzo do Skotska byl prima zážitek. Jako když si člověk znovu zajde na skvělý film – jasně, že už to nebude jako poprvé, ale je to příležitost si vychutnat vydařené scény a víc si užít detaily. S Honzou a touhle posádkou se nám dobře plavilo už loni ve Finském zálivu a já doufám, že se zase posbíráme na nějakou další výpravu. Jak se vždycky rád naučím něco nového, tak patnáct plavebních komor Crinanského kanálu byl slušný trénink. Krutě se nepovedla jenom ta část s návštěvami palíren. Mohl jsem se podívat na tři. Zvenku. Pocit frustrace naštěstí dost mírnila v tomhle směru nečekaně úspěšná výprava před měsícem. A všechny ostatní hezké zážitky. Děkuju za ně!