14. září 2018 nelidsky brzo ráno opouštíme své domovy, abychom se sešli na ruzyňském letišti a absolvovali velký skok na jih. Plechovku s WD40 tentokrát nechávám doma. V letadle je k dispozici český denní tisk, kde se píše o zřícení kusu skály v zátoce Navagio a zranění několika lidí. Vzpomeneme si na loňskou nehodu tankeru u Athén a říkáme si, že tomu Řecku vážně nosíme štěstí.
Po cca dvou hodinách letu a skoku o jedno časové pásmo přistáváme po deváté ráno na letišti Preveza. Přistání na původně vojenském letišti s poměrně krátkou přistávací dráhou je napínavé, ještě chvíli před dosednutím je pod letadlem jenom voda. Na letištní ploše dostáváme facku horkého vzduchu. Po cca věčnosti a půl se k nám dostávají zavazadla a můžeme vyrazit vstříc Řecku. Prakticky všechny ostatní cestující si před letištní budovou nakládají autobusy cestovek, my po chvíli hledání nacházíme, z nedostatku lepších slov řekněme autobusovou zastávku.
Do poslední chvíle jsme napjatí, ale autobus nakonec opravdu přijíždí. Za dvě Eura na osobu se vezeme v příjemném, klimatizovaném interiéru a cítíme morální vítězství nad všemi, kdo nám říkali, že bez taxíku jsme nahraní. Míjíme městský přístav a necháváme se vyhodit před marínou. Zbytek posádky si sedá k čepovanému pivu, my s Honzou jdeme do kanceláře charterovky.
Paní je velmi milá, i když bere do ruky složku, kde je původní jméno naší lodě přeškrnuto a je přes něj napsáno NANSY. „Don’t worry,“ usměje se na mě, když se na to zeptám. „Same ship, different name!“ Co se přesně stalo, to se nedozvím. Naše „stará“ Bavárka jako by nikdy neexistovala. Naše „nová“ je pro nás připravena, ale stojí v městském přístavu. Představuju si, jak posádce říkám, že bereme bágly a jdeme zpět k přístavu. Paní to nějak vycítí a rychle dodává, že nás tam majitel lodi (takže majitelská loď poskytovaná na charter) hodí autem. Okej.
Majitel se jmenuje Dimitri, objevuje se po cca dvaceti minutách a skutečně nás na etapy odváží na městské nábřeží. Vcházíme spolu na palubu NANSY, abych si ji převzal.
Loď toho má za sebou od pohledu hodně, ale působí lepším dojmem, než loňský athénský POSEIDON. Je to přímo ukázka řeckého kutilského inženýringu. Navigační plotter funguje všelijak, ale zase vedle něj visí pravoslavná ikona, problém vyřešen. Na kormidelní konzoli chybí windmeter, ale tady se Dimitri jenom lišácky pousměje a vytáhne z kapsy něco, co vypadá jako alkoholtester z kindervajíčka. Problém vyřešen. Kotevní řetěz padá do úzké studánky tak, že během chvíle jeho homole skřípne vrátek. Dimitri opět vytahuje svůj triumf, do špičky vybroušený kus hliníkového vesla. Stačí s ním se správným fortelem řetěz nabírat a, ano, správně, problém vyřešen. Inu, Řecko, region razovitý. Navíc jsem toho milého domorodce zjevně rozladil tím, že rozbaluju a kontroluju plachty. Přece mi řekl, že loď je v cajku, tak co mám za problém?
Jednu výhodu nečekané umístění naší lodě má, hned přes cestu je supermarket, takže nakoupit proviant a dopravit jej na loď je logisticky velmi jednoduché. Zbytek už tak super není, kousek od nás jezdí nekonečný proud aut a nejsou tu třeba sociálky. Naloďujeme se a připravujeme k vyplutí. Je už odpoledne, ale dřepět tady do rána určitě nechceme. Dostal jsem tip na zátoku Vlikho, jen kousek pod Lefkádou a chráněnou proti prakticky všemu. Tam se dnes uchýlíme na kotvu.
O půl třetí vyplouváme. Same ship different name není úplně same ship, oproti původně slibované nemá příďový šroub, což mě u čtyřiačtyřicítky trochu znervózňuje, i když se za to coby jachtař trochu stydím. Ale vymotáváme se mezi loděmi u břehu i na kotvách a vplouváme do kanálu, kterým je nutno vyplout z Lefkády ven. Připomíná mi trochu podobný kanál z maríny Breege, i když je mnohem kratší a víceméně rovný. Za jízdy se cpeme skvělým gyrosem, který jsme si koupili to go, abychom se už v Lefkádě nezdržovali a mohli vyplout. V kanálu je živý provoz, ale všechny lodě jedou proti nám. Je pátek a končí standardní charterový týden.
Po vyplutí z kanálu se dostáváme na volnou vodu. Lodě kus dál na jih mají plachty, chvíli přemýšlím, jestli si tady taky nezablbnout, ale posádka i já už dneska po dalším dobrodružství neprahneme. Bereme to podél pobřeží k našemu zamýšlenému kotvišti. Cestou dovnitř do zátoky sledujeme břeh, kde se zřejmě střídají sportovní kluby, maríny a klasická pařící místa.
Nacházíme si místo trochu stranou hlavního tahu z a dovnitř zátoky a házíme kotvu. Zkouším dát ještě jednu šanci kotevnímu alarmu v mobilu, ale po asi pěti falešných alarmech ho zase vypínám. Dáváme si kafe, skáčeme do vody a s radostí ze sebe splachujeme celodenní cestu z Prahy až sem do zátoky. Pak si otevíráme víno a kocháme se příjemným večerem.
Pak se z lodi začalo ozývat pípání. Už loni jsem si z POSEIDONU odnesl zkušenost, že řecké lodě jsou horší než hračky pro mimina, ale i tak jsem nad neznámým zvukem nemohl mávnout rukou. Chvíli jsem studoval přístroje a pak jako zdroj určil senzor solárních panelů. Prostě si stěžovaly, že začíná být tma. Inu. Než jsem přišel na to, jak to vypnout, ustalo to samo.
Úplně to dneska neprotahujeme, přece jenom jsme vzhůru už skoro dvacet hodin, takže hurá na kutě.
Zátoka Vlikho, Lefkada. Kotva. |
Dnes upluto 9,3 Nm. |
Vstáváme nádherně vyspaní do neméně nádherného dne. Vlikho je opravdu perfektně krytá zátoka. Možná až moc – večer jsme koupání uvítali, ale v ranním světle voda moc vábně nevypadá, plave v ní nejen zetlelé listí.
Domestic baterka je úplně vymlácená. V duchu děkuju Dimitriovi za názor, že můžu v klidu nechat běžet přes noc ledničku. Na krabičce od solárů svítí zase spokojená zelená, ale jestli do té baterky něco dodávají, to ví jen řecký inženýr.
Dopřáváme si dobrou snídani a pak už hurá pustit se naplno do toho řeckého dobrodružení. Pro jistotu chvíli běžím s hluchými otáčkami motoru, než vytáhneme kotvu. Tu pak chvíli vozíme pod hladinou sem a tam a čistíme, na dně je mazlavé bahno, ve kterém skvěle držela, ale teď už bychom je od sebe chtěli odloučit. Vyplouváme ze zátoky, vymotáme se z celkem hustého provozu u jejího ústí a nabíráme kurz na jih podél pobřeží Lefkády. Ještě chvíli nechávám dobíjet baterku, než konečně vytáhneme plachty.
Cesta podél Lefkády ubíhá za příjemného větru a moc hezkých jachtařských podmínek. Pokračujeme podél ostrova na západ, míříme k útesům, kde měla podle legendy ukončit skokem do moře život starořecká básnířka Sapfó. Míjíme fotogenický maják a blížíme se k útesům. Nejsem si jistý, která skála je správná, v pilotu je označena velmi vágně. Zkoumám další zdroje, které však celou legendu s její sebevraždou na Lefkádě popírají. Situaci nakonec řešíme postmoderně a postfakticky, jak se na dnešní dobu sluší: vybíráme si náhodnou skálu, prohlašujeme ji za dotyčný útes, a hážeme před ní kotvu.
Užíváme si koupání a zevl, část posádky plave až ke břehu, zatímco já zodpovědně hlídám kotvu. Po návratu všech na palubu, odpoledním kafi a sušence odkotvujeme a otáčíme se na jih k ostrovu Kefalonia. Vítr mezitím zesílil, takže si užíváme radost z plachtění a vzdálenost mezi oběma ostrovy překonáváme celkem svižně.
Míříme k přístavu Fiskardo a duševně se připravujeme na řecké přistávání s couváním s kotvou. Když se ovšem k přístavu dostáváme, zjišťujeme, že jsme si přípravu mohli ušetřit. Je obsazený do posledního místečka.
Pilot v případě plného přístavu doporučoval zakotvit v jedné z blízkých zátok, vzít to člunem ke břehu a do Fiskarda dojít. Do pár zátok jsme nakoukli, ale i tam stály lodě, nebo mi nepřipadaly moc vhodné na kotvení. V jedné, kde jsme to přece jenom zkusili, se objevil nějaký Řek a začal nás vyhánět. Nechal bych ho i být, žádný zákaz nebyl ani na značkách ani v pilotu, ale nelíbilo se mi, jak je to tam úzké, a do vyvázání lanem na břeh se nám nechtělo. Nakonec jsem napodobil jeden estetický keč, který kotvil na vhodné hloubce kousek od vjezdu do přístavu, a zakotvil poblíž něj. Byla to celkem otevřená voda, ale předpověď pro noc slibovala klid.
Původní odhodlání sundat člun a vydat se na něm do města slábne, až nakonec všichni mávnou rukou a jdeme se pustit do večeře a vína na lodi. Jenom Jiří posmutněle polehává v kokpitu a brouká si popěvek o shrimpech. Snažíme se ho utěšit s tím, že jsme tuhle výpravu sotva začali a určitě jich tady sní ještě lavor.
Po večeři máme i kulturní program, když nám Lucie pouští první díl seriálu, ke kterému psala scénář a který právě začíná vycházet na Streamu. Poté, co se soláry pípáním rozloučí se sluncem, dneska raději tu ledničku vypínám. Povídáme si ještě dlouho po setmění.
Přece jenom jsem asi z našeho místa trochu nervózní, v noci se budím nadstandardně často a kontroluju naše ukotvení, ale držíme jak helvétská víra.
Ústí přístavu Fiskardo, Kefalonie. Kotva. |
Dnes upluto 31,1 Nm. |