Ihned po probuzení dostáváme kromě stále sílícího slunce ještě facku ve formě nečekaného výsledku referenda o Brexitu. Zaraženě chystáme snídani, zatímco čtrnáct set kilometrů od rozpáleného Jadranu hloupost vesele slaví.
V přístavu už vládl čilý ruch. Kousek od nás zrovna zvedali jednu asi šestimetrovou loď na jeřábu, aby jí pak začali wapkou odstraňovat nánosy bordelu z kýlu. Přidali jsme svou trošku do údržbového mlýna a pořádně VALDEKER opláchli.
Na výlet do obchodu, kam se shodou okolností jde kolem zmrzlinárny, se vydává téměř celá posádka. Naši čeští přátelé odplouvají rozdávat rozumy zase kus dál, i my se připravujeme na vyplutí. V recepci maríny platím další štědrou částku, ještě jednou se oplachujeme ve sprchách a můžeme vyrazit.
VALDEKER a jeho posádka připraveni vyplout z Iže.
Je 11:20. Ke kormidlu si stoupá Michal, který už si brousí zuby na vlastní papíry a chce trénovat. Bez problémů nás dostává od mola a poté koupací zónou ven ze zátoky.
Slunce žhne, ale fouká aspoň trochu použitelný severozápad, takže brzo po vyplutí přepínáme na plachty a zvolna křižujeme mezi Ižem a Ugljanem.
Nikam nespěcháme, domovský Sukošan je nedaleko a mít menší loď, mohli bychom tam být po podplutí zdrelaćkého mostu za hodinku. I kolem Ugljanu to nebude žádná pálka, máme dost času dát si ještě jednu koupací pauzu. Chvíli hledám v mapě a pak nás vedu k ostrůvku Mali Paranak, respektive do průlivu mezi ním a Sestrunjem. Tady v 13:20 spouštíme kotvu a jdeme z lodi ještě na chvíli udělat akvapark.
Tomuhle říkám přidaný rozměr. Z hladiny člověk tuhle scenérii plně nedocení.
Loni jsem při podobné příležitosti zvolil stání u Ugljanu, ale to nebyl zase tak dobrý nápad, protože se tamtudy v pátek vrací hafo lodí do Zadaru, Sukošanu a Biogradu. Na tomhle místě jsme proti tomu měli svatý klid.
Je tu mírný proud, vyhazujeme do vody jedno z lan, aby se koupající měli kdyžtak čeho přidržet. Kuba se jde potápět ke kotvě, Jirka vytahuje svoji koblihu, Michal dron. Skáčeme do vody, cachtáme se a blbneme cca hodinu.
Nám se tak nebude chtít domů…
Žel, čas nezastavíš. Je třeba vydat se na poslední část plavby. Před půl třetí odkotvujeme.
Mezi Ugljanem a pevninou přecházíme na JV kurz, vítr teď máme v zádech a je zhruba stejně rychlý jako my, takže vzduch na palubě se zcela přestává hýbat. I proto mezi půl čtvrtou a čtvrtou vytahujeme ještě jednou naposledy plachty, víceméně na rozloučenou.
V půl šesté připlouváme k Sukošanu. Skrumáž před benzínkou je ještě horší než jak to tu znám. Chvíli na ten zoufalý kolotoč koukám a pak se rozhoduju, že jsem vlastně na dovolené a tímhle si ji nebudu kazit. Opatrně se proplétáme mezi kroužícími plachetnicemi a pokračujeme k molu Bemexu.
Finální přistání. S pomocí příďového šroubu se hladce vytáčím kolem delších lodí a přirážíme k určenému místu. Je 17:50.
| Marina Dalmacija. Mooringy, voda, elektřina, WC, sprchy. Domovská základna lodi. |
| Dnes upluto 24,7 Nm, z toho 4,9 na plachty. |
Po slavnostním přípitku ke šťastnému návratu na pevninu odchází většina posádky na popříjezdové točené, já čekám na technika a kontrolu lodě.
Spoléhal jsem na inteligentní přístup lidí z Bemexu a nebyl jsem zklamaný. Chlápek neměl problém s tím, že naftu do lodi doplníme ráno („Já bych na to, co se tam teď děje, taky neměl nervy“), a nechal si trpělivě popsat všechny naše peripetie: autopilot, ledničku, sladkou i slanou vodu v kuchyni. Jenom jsme ještě spojenými silami posunuli VALDEKER kus bokem, aby vzniklo místo pro další vracející se loď, a mohl jsem se připojit ke své posádce.
Před týdnem jsme vyplouvali coby skupina celkem příčetných lidí…
Čeká nás poslední večer na lodi. Střídáme se ve sprchách, vařím ze zbytků potravin kotlík, dopíjíme alkohol. I na trochu té kytary dojde, i když se snažíme být v téhle obrmaríně pokud možno decentní a nedělat žádný extra hluk.