Hook Sailing ’21 – Luka, Trogir a domů

Dnešní ráno se rozhoduju nevydat se s ostatními na bijelu kavu, přestože byly vyslyšeny moje prosby o snídani před trojbojem a ranní ptáčata sehnala čerstvý kruh (nepochytil jsem přesně kde, jen, že místní pekárny jsou pravděpodobně prodejny regálů a pultů, protože měly sice otevřeno, ale na pultech vůbec nic nebylo). Místo toho v lodi doplňuju vodu a dopisuju první část našeho příběhu. Na některém z předchozích stání jsme nechali šroubovací část rychlospojky k hadici, naštěstí mají místní pacholata erární.


Brněnská posádka se chystá odplout. Nepřikládám tomu příliš velký význam, dokud nezaslechnu křik „Táhneme za sebou lano!“. V mžiku jsem na mole a monitoruju situaci. První instinkt lano rozmotat a uvolnit z vazáku mi mozek naštěstí rychle rozmluví, protože jde o tenké lanko, na které je přivázaný mooring. Kapitán už velmi pohotově vypnul motor a jeho posádka brání dotyku laminátů své lodi se sousedním katamaránem. Moře je ve svěžím větru trochu rozvlněné, takže je špatně vidět, kam přesně lanko vede. Ručkují podél katamaránu s lodí zpět. Tahám za lano, vypadá to, že je jen zaseknuté za list kormidla. Ještě pár škubnutí, padá na dno a sousedi jsou volní.

Dokončuju zápis, posádka se vrací, půl hodiny před polednem odrážíme (vyzvedávání papírů je natřikrát, padá do toho polední pauza). Za použití elegantního triku s lany vyplouváme na jedničku. Počasí je nestabilní, chvíli svítí, chvíli se mračí, celkem stabilně ale fouká silný (severo)západní vítr. Mraky se nakonec zatáhnou trvale. Než se pustíme do boje s živlem, podíváme se na otočku za roh do sousední Jelsy. Je pořád stejně krásná, za nás asi nejpůvabnější městečko na zdejších ostrovech.

V našem směru plavby, na východní cíp Brače, fouká vítr na krásný bok až předobok, těsně pod 20 uzlů. Vlny tak akorát, za kormidlem ani v refu nemám úplně leháro, poryvy s lodí samovolně ostří. Sledujeme plachetnice okolo – jedna doplachtila na jižní břeh Brače, shodila plachtu a plácá se tam, jiná proplouvá podél toho samého břehu na východ překvapivě rychle a stabilně, jedna plující přesně proti nám má na palubě veselo – všech osm viditelných námořníků nám pod plnými plachtami kyne sklenicemi s (nejspíš) pivem. Jsme na ně dál zvědaví, ale povážlivě rychle se zmenšují bez větších známek problémů, nebo refování.

Snažíme si najet na obrat k pevnině pod Biokovo, ale za koncem stínu Brače se vítr divně otáčí, zatímco vlny drží směr. Vlny točí loď od větru, a ten se k nim pak přidává a obrací nás skoro zcela od chtěného kurzu. Na přiostření by možní pomohly větší plachty, ale poryvy jdou ke 30 kn, nechceme to riskovat. Když nepomůže ani re a pokus v druhém směru, loď se chová úplně stejně, na plachty se vykašleme a do Luky, našeho dnešního cíle, pokračujeme na motor.

V jednom okamžiku uvolnilo naše tančení na vlnách gumový člun přivázaný klasicky před stěžněm. Poté, co jsme takhle o člun málem přišli při svěžím meltemi pod Athénami, už to mám nacvičené. Klíčové je co nejrychleji odpadnout na zadobok. Rychlost lodi plus vítr a rychlost lodi mínus vítr udělá klidně osm, deset uzlů zdánlivého větru rozdíl a to se při záchranných pracech na přídi projeví. Ať už jde o dinghy nebo třeba problémy s rolfokem.

P.

V naší staré známé Luce chytáme jednu ze žlutých bójí v oblíbené západní části zátoky. Tramontana docela silně fouká i tady a bóje nejdou dost dobře vytáhnout nad hladinu, dočasně se chytáme jen za vrchní oko s tím, že se převážeme na spodní oběma lany. V mžiku se objevuje Goran na člunu s pohrdavým „Vážně si myslíte, že tenhle úvaz v tomhle větru udrží vaši dvanáctitunovou loď“, z našeho „Samozřejmě, že ne“ si nic moc nedělá a „pomůže“ nám se převázat, sám při tom přidělá práci nám i sobě tím, že nás nechá se úplně odvázat a opět chytat bóji (a vyhýbat se u toho jeho člunu), místo aby nám jen uvázal druhé lano naspod bóje. Letos nám Gorani připadají vyhladovělí i po nadávání jachtařům, nebo co. Aspoň, že nechce zaplatit.

Ten chlápek mě rozpálil do běla. Přisral se do situace, která se ho nijak netýkala (sám přiznal, že bójky nepatří k jeho rajonu) a kterou jsme měli pod kontrolou (akorát jsme řešili, jestli pro uvázání druhého lana spustíme člun nebo jestli najdeme dobrovolníka, co vleze do vody) a když už tam byl, tak místo pomoci naši situaci jenom zkomplikoval. A ještě odplouval se spokojeným výrazem, jak ty amatéry vyškolil. Moje předsevzetí nedostat se pokud možno do konfliktu s domorodci snad ještě nebylo podrobeno takové zkoušce. Kéž mu zkysne víno a hosté v jeho konobě ucpou záchody.

P.

Silva mezitím připravila kombo párky/risotto milanese, které si k její velké nelibosti párujeme dohromady, včetně křenu, kečupu a dalších pochutin. Vítr postupně ustává, vedle nás se vyvazuje ještě jedna plachetnice, pár dalších je v ostatních částech zátoky. Obloha se úplně vyjasňuje, je krásná, jasná noc.

Luka, Brač. Bójkoviště, na břehu WC, sprchy. 200 Kn.
Dnes upluto 25,8 Nm, z toho 14,2 na plachty.

Výběrčí pro naše stání přijíždí svěže snad ještě před naší snídaní. Po pár letech se tedy placení za Luku nevyhneme. K místní restauraci najely míchačky s betonem a dokončují se tu poslední práce před otevřením sezony na začátku června. Snídáme smaženky z české šumavy a je nám dobře, slunce mezitím začíná připalovat. Krájíme červené zelí k obědu a krmíme ryby hovnožerky – chleba mají dost a zelí nežerou.

Venku ze zátoky nefouká. Na těch 6 uzlů nemá moc cenu vytahovat plachty, čas na nich prostátý by nám mohl chybět později. Bavíme se jinak; z reproduktorů hrají Buty, handlujeme místa na palubě podle toho, komu je zrovna vedro, a komu zima (v závětří to peče, vítr je přeci jen dost studený). Na GPS trase kreslíme obrazce, třeba když si jedeme prohlídnout záhadnou bílou věc těsně pod hladinou. Je to ale nejspíš jen částečně potopená vrš. Na AIS nejistě sledujeme Jadrolinky Supetar–Split, ale jsou na nás pořád dost rychlé. Silva k obědu připravuje salát ze zelí a cizrny, jako by nestačila čočka předevčírem. Je to ovšem pochoutka a původně bezedně vypadající hrnec zlikvidujeme na lusknutí.

K tomu AIS. Když už jsme ho jednou na palubě měli, celkem překvapeně jsem sledoval plotter, kolika signály se to v našem okolí hemží. Větší lodě a Jadrolinky, samo, ale i docela dost charterových plachetnic. Svoji představu Jadranu jako místa těmihle technickými vychytávkami spíš nepolíbeného budu muset přehodnotit.

Abych se tu jenom nerozplýval, naše loď měla nastavený kolizní alarm napojený právě na AIS s perimetrem možná sto metrů. Takže přistávání i vyplouvání v marínách probíhalo za neustálého jekotu alarmu. Možná s tím šlo něco dělat, ale STAR PHILIP měl jedny z uživatelsky nejméně příjemných přístrojů, se kterými jsem zatím měl tu čest. Za celý týden se mi například nepodařilo zprovoznit údaje hloubkoměru jinde než na navigačním plotteru.

P.

Vítr postupně sílí a na úrovni Čiova už nám dokonce umožňuje stoupat ve vhodném kurzu. Přeci jen tedy aspoň na poslední hodinku jdeme s prádlem ven a užíváme si poslední opravdové plachtění. Před Segetem jdou plachty dolů a zařazujeme se do fronty na čiovskou INU, kterou nám doporučili v charterovce. Před námi nasádlený motorák, i když sotva pro 4 osoby, blokuje místo asi na 20 minut. Všude okolo jsou lodě naší Angeliny, kterých jsem si na Jadranu nikdy předtím nevšiml. Inu, Baader–Meinhofův fenomén (a fakt, že Trogir je jejich domovská základna).

Nakonec dojde řada i na nás, se svým tipem 76 litrů jsem skutečným jednasedmdesáti nejblíž, všichni ostatní jsou mnohem výš. Přistáváme kolem tradiční šesté u domovského mola Y a aktivujeme vedlejší polskou posádku, která vlastními těly (každým prodlouženým o fender) bráni svou loď. Jsou na fendery tak fixovaní, že dokonce berou naší posádce naše fendery. Kapitán (náš) to přes manévrování naštěstí nevidí. Kanálem vedle mariny projíždějí motoráky vysoko nad povolenou rychlostí a nepříjemně vlní vodu.

Sprchy, předání lodi (vše v pořádku), a vyrážíme do víru „velkoměsta“. Hledání pizzerie z minula připomíná geocaching v úzkých městských uličkách. Pizzerie Kristian nalezena, ale má zavřeno. Dál jdeme po hodnoceních. Dvojka je zavřená taky, teprve se na sezonu připravuje. Uspějeme až ve trojce, pizzerii Mirkec, která ale rozhodně nezklame. Hodně nadprůměrné Ožujsko, velmi podařená pizza. Komu by nevyhovovala, může si doplnit kečup nebo majonézu z výhodného balení.

Po deváté se zvedáme s tím, že zkusíme ještě najít otevřený obchod a pořídit domů nějaké suvenýry (nejspíše v podobě oslíků). Motáme se starým městem, nepříjemně nás překvapí zavřený pěší mostek přes kanál, takže musíme kus zpátky, ale zato máme možnost prohlídnout si místní omladinu na party, která se tu rozjíždí, jako by ani korona nebyla. Mineme tři zavřené obchody, všechny do devíti. Už už to chceme vzdát, ale velké Plodine o dalších 150 metrů dál mají do deseti. Na nákup máme 15 minut. Zatímco ostatní odcházejí s lahvemi, plovacími pomůckami nebo lízátky, já si vítězoslavně u apatické pokladní beru jednorázová holítka, se svým týdenním strništěm to dál trpět nechci. V lodi předbalujeme a před spaním dáváme poslední unavené oslíky v kokpitu.

ACI marina Trogir. Mooring, elektřina, voda, WC, sprchy. Domovská základna lodi.
Dnes upluto 38,6 Nm, z toho 5,9 na plachty.

Ráno odjíždíme přesně podle plánu v osm hodin, plus těch 14 minut zpoždění, které jsme nabrali při odjezdu na Pankráci. Cesta je plynulá, na chorvatských hranicích stojíme přesně 12 skladeb Baumaxova Fenkám. Rozhodně nezávidíme autům v opačném směru, tam se kolona tahne několik kilometrů. Všechny další hranice jsou už jen formalita, osazenstva směrem na sever ubývá. Několikrát zvažujeme trasu, ale cesta přes Brno vítězí.

Most přes Nové Mlýny je bez potíží průjezdný. Na OMV za Brnem se loučíme, sice pojedeme v tandemu, ale je to naše poslední zastávka. Rozdíl mezi chorvatsko-slovinsko-rakouskými dálnicemi a D1 je letos snad ještě markantnější, ani nejnovější úsek náš mi nepřijde srovnatelný s nejstarším úsekem jejich. Do Prahy dojíždíme v zapadajícím slunci čtvrt hodiny před osmou.


Letošní Chorvatsko bylo prázdné, studené a jachtařsky všehochuť. Shodli jsme se na tom, že týden je málo, na ospravedlnění cesty a pořádnou mořskou aklimatizaci to chce aspoň těch 10 dní. Naprosto spokojení jsme letos byli s gastronomií na lodi a hlavně mimo ni, a i s lodí samotnou – Angelina charter vypadá na velikost svojí flotily jako pohodová, férová společnost, její personál byl usměvavý a vstřícný, za sebe nemám výtek, kapitán případně doplní.

Když pominu zmatky s nefunkčním terminálem a naši zoufalou snahu zaplatit kauci při příjezdu, mám pro tuhle charterovku jenom slova chvály. Jak paní v recepci tak technici na mole byli příjemní, s dobrou angličtinou a znalí své práce. Možná je to i trochu karma, ale obvykle se snažím hrát otevřenou hru a na oplátku se mi ještě nestalo, že by mě někdo zkoušel utáhnout na nějakém nesmyslu. I teď jsem hned přiznal, že jsme cestou potratili koncovku vodní hadice, a ukázal, kde jsme na lodi udělali drobné opravy svépomocí, což mi technik odkýval, jako že to dává smysl, a nad koncovkou mávl rukou. Naše loď byla dobře udržovaná a co jsem sledoval techniky na mole, věřím, že zbytek flotily na tom bude obdobně. Nemám problém tuhle charterovku doporučit jako dobrou volbu.

P.

Taky STAR PHILIP byl na svůj věk ve velmi slušném stavu (až na drobnosti, jako nefunkční palivoměr nebo klíč k hlavní lukně vyrobený z másla), taky němečtí inženýři provedli skvělou práci, sice se na palubě i v podpalubí moc nedá vyhnout, ale zato je loď uzpůsobena třeba vaření ve vlnách. I tady by se daly najít drobnosti, jako příliš nízký sprayhood, příliš vysoké prahy do kajut, nebo nepříliš vymyšlené budíky v kokpitu (za což ovšem můžou pozdější bastliči). Rád si zopakuju plavbu s lodí i s charterovkou.

A tak skončila první letošní plavba. Jako určité dobré znamení vidím to, že se uskutečnila v plánovaném čase a místě, snad se věci po šíleném roce 2020 začínají vracet do normálu. Myslím, že to byla jachtařsky dosti vydařená výprava, míle na plachty patřily v rámci Jadranu k nadprůměrným. A mohli jsme pozorovat ještě se probouzející a nepřelidněné Chorvatsko s (většinou) příjemnými a ochotnými domorodci. Zklamaný by mohl být ten, kdo si představoval přehršel opalování a teplý Jadran, ale my věděli, do čeho jdeme.

Děkuju Finwemu, který se zase jednou chopil klávesnice a zplodil tuhle reportáž. A děkuju celé posádce za skvělé výkony při manévrech, cateringu i historkách večer u vína (já vím, Silvo, ta nešťastná Koťátka, příště se na ně snad dostane). S touhle partou to na palubě dobře šlapalo a týden kolem nás profrčel až příliš rychle. A jako zatím díky Neptunovi vždycky: vrátili jsme se na břeh živi a zdrávi, jak loď tak posádka. Tak zase příště na moři!

P.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *