Hook Sailing No. 1 – Čtvrtek, den šestý

Ráno mě probouzí chvatné odplouvání několika lodí. Venku to přitom vypadá na klidné jarní jitro. Příčinu chápu později, když se objevuje paní se vzhledem Ramba v uniformě přístavní správy. V Iloviku se za stání vybírá ráno. Znalci poměrů, kteří se chtěli vyhnout placení, prostě zdrhli s úsvitem.


Po snídani míří část posádky na nákup a zbytek připravuje loď k vyplutí. Odplouvá hippie člun s Filipínkou.

Nákupní jednotka se vrací poněkud rozpačitá. Výběr v místním marketu nebyl z největších, takže kvantitativně se nám zásoby doplnily, ale s kvalitou to nebude valné. Nu co už.

Vyplouváme v 10:15 a motorujeme úžinou na východ. Dneska chceme dosáhnout Dugiho Otoku. Nešťastný z dosavadní mizerné bilance s větrem volím jižní trasu vně pásu chorvatských ostrovů s nadějí, že chytneme nějaký vítr z volného moře. Holky včera v hospodě nadnesly, že by rády více pracovaly na řízení lodi, tahaly lana etc. Ale abych jim mohl vyhovět, potřebuju aspoň nějaký použitelný vítr.

Východně od Iloviku naštěstí něco málo fouká. V 10:50 vytahujeme plachty a míříme na jihk ostrovu Premuda. Je slunečno, místy mírně oblačno, vypadá to na nádherný den.

Plachtíme!

Plachtíme!

V poledne míjíme levobokem Premudu za přátelského bekotu pasoucích se ovcí. Nenabíráme kurz přímo na Dugi Otok, bereme to více jižněji, chceme se dostat dál na moře.

Terka se v panujícím počasí znovu osměluje do plavek a pak se dokonce rozhoduje nechat se protáhnout na laně. Plachtíme stabilně zhruba tři a půl uzlu a když se naše plavkyně vrací na palubu, vypadá spokojeně. Kontrastně k ní působí Lucka zachumlaná v mikině a snažící se moc nehýbat, protože se o ni na přece jnom znatelných vlnách zase pokouší mořská nemoc. Ale naštěstí to není tak zlé jako v neděli.

Terka na laně

Terka na laně

Podle navigace se nacházíme sedm mil od břehu ostrova Ist, šestadvacet mil od chorvatské pevniny.

Den ubíhá příjemně líně. Po předchozích dnech strávených v hukotu dieselového motoru jsou vytažené plachty balzám na duši. Znalci lodního života jako Finwe se konečně můžou profesionálně přesouvat při svém podřimování na palubě tak, aby vždycky byli ve stínu plachty.

Dneska je První máj. Měli bychom zřejmě naše holky políbit pod rozkvetlou třešní, aby nadále vzkvétaly. Ale kde nic není, ani Mácha nebere.

O půl čtvrté už můžeme pozorovat maják na Velim Ratu. Vítr se ale točí kolem západního směru. Nějakou dobu se ještě pokoušíme vyhnout nestabilní plavbě na motýla zadobočními kurzy, ale naše VMG klesá asi na uzel. Kašleme na to, v 16:10 startujeme motor. Ale aspoň jsme si dneska zaplachtili.

Zhruba v pět se dostáváme do blízkosti veliratského vraku. Zdá se mi, že je „sežranější“ než před rokem, a když si na mobilu najdu snímky, je to tak. Vypadá to, že brzo už nebude vrak z hladiny vůbec vidět (a bude tím pádem o dost nebezpečnější). Každopádně potápět se nikomu nechce, takže není důvod tady zevlovat.

Vrak a maják u Veli Ratu

Vrak a maják u Veli Ratu

Vyhýbám se vraku a vedu loď kolem vjezdových majáků do maríny Veli Rat, kde dneska končíme. Uvažoval jsem původně o nedaleké Božavě, kde mají celkem příjemné městské molo, ale s nulovým zázemím a my při tom dnešním svátečním večeru oceníme sprchu.

Marína je ospale poloprázdná. Obsluha nás vede na vnitřní stranu posledního mola, kde v 17:35 přistáváme vedle padesátistopé kolegyně Bavárky s velmi teple působícími slunícími se mladými Bavory.

Po přistání ve Velim Ratu

Po přistání ve Velim Ratu

 

Marina Veli Rat. Mooringy, elektřina a voda ráno a večer, platí se zvlášť. Celkem 431,- Kuna.
Dnes upluto 23,8 Nm, z toho 15,5 na plachty.

 

Voda a elektřina je zde na žetony a aparáty fungujou jen v časových oknech (17-20 a 8-11 hodin). Vodu jsme doplňovali naposledy v Rabu, takže nutím obsluhu prohledat všechny kapsy a prodat mi všechny žetony, co najde. Záchody a sprchy naštěstí fungujou průběžně. Během přípravy večeře se prostřídáme ve sprchách.

Stejně jako na Rabu jsem vyrazil do sprchy bez ručníku, ale hezky jsem to kompenzoval, když jsem tam pro změnu nechal sprcháč. Meh.

Vedle nás přistává Sun Odyssey 37 s čistě mužskou posádkou a rozkazy chrlícím kapitánem. Momentálně to není moc důležité, uvádím pro pozdější návaznost.

Po večeři se jdeme projít. Postupně zkoušíme asi tři cesty, jak najít centrum Veli Ratu, ale pokaždé končíme v divočině. Jelikož už začíná být tma, prohlašujeme centrum za fámu a jdeme si sednout do jediné objevené otevřené konoby přímo nad marínou.

Po cestě zřetelně slyšíme mocné záběry bowthrusteru a křik. Někdo prožívá dramatické přistání, navzdory hladině jako sklo a bezvětří.
V hospodě je na zdi velký obraz vraku, když byl ještě čerstvým vrakem a nad hladinu čněla velká část jeho nadstaveb. To nás vede k myšlence zjistit jméno oné lodi. Internety jsou tu ale moc pomalé a z číšníka ho nevyrazíme ani po zapojení postupně čtyř jazyků. Zato nám dává turistického průvodce Dugim Otokem a fixou zaškrtává, kde vrak je. Dík.
Finwe si objednává pivo. Donesou mu lahváče. Podruhé zdůrazňuje, že chce točené. Číšník se na chvíli schovává s lahváčem a půllitrem za dveřmi a pak před něj slavnostně staví „točené“. Dík.
Honí nás mlsná. Lidi si objednávají palačinky. Já dostanu chuť na sorbet, uvedený v jídeláku, ale není sladoled. Dík.
Ještě chvíli pozorujeme raky a langusty ve velkém akvárku, kterak tam mírumilovně (tzn. se svázanými klepety) zevlujou sem a tam, a pak už to pomalu bereme k lodi.

Akvárium, v pozadí malba vraku

Akvárium, v pozadí malba vraku

Loď, jejíž přistávání jsme slyšeli z kopce, je Bavaria 55. Posádka se zřejmě vyzná, nechali pro jistotu zapnutá navigační světla.

Noc je příjemná. Svádí mě to k přespání v kokpitu, ale v maríně se mi přece jenom nechce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *